Povahu vzpomínání na konec druhé světové války v Česku určuje válka kulturní, která se z velké části odehrává na symbolickém poli. Zastaralé symboly padají k zemi, nové se instalují. Chvílemi to budí dojem, že by pře o minulost mohla být bojem o podobu budoucnosti, což by nebyla špatná zpráva. Jenže tomu tak není a místo toho sledujeme dvojí politizaci historie, v níž už žádný prostor pro budoucnost nezbyl, protože jde jen o to za každou cenu si přisvojit z podstaty rozporuplnou národní paměť. Nesnášenlivost přitom ovládá oba znesvářené tábory – jak prorusky naladěné bojovníky, tak i ty, kterým pochopitelná averze vůči Putinovu režimu už dávno splynula s lacinou rusofobií, byť se sami považují za představitele liberálnědemokratického tábora. Rysy autoritářské osobnosti bychom tak mohli diagnostikovat i u těch, kteří se domnívají, že jsou vůči podobným svodům imunní.
Česká averze vůči Rusům nemá zdaleka takové historické opodstatnění, jaké můžeme nalézt například v Polsku nebo na Ukrajině, kde lze genezi vzájemných antipatií sledovat přes celá staletí. Musíme si vystačit s bolavou připomínkou okupace po roce 1968, s níž se navíc velká část národa postupně – a potupně – smířila, což bolí o to víc, že většině k rezignaci či přizpůsobení stačil rok, maximálně dva. Opožděné vyrovnávání se s minulostí, k němuž v Česku po roce 1989 dochází, tak stále ještě plodí pozdní hrdiny – v našem případě tedy především bojovníky proti režimu, který je přes třicet let pasé, což ovšem v zápalu boje nikoho neruší.
Jistá míra rusofobie se však v minulosti nevyhnula ani kritickým duchům české kultury, mezi nimiž by se našli i tací, kteří všechno zlo světa sváděli na degenerovaného ruského mužika. Dodejme, že máme na co navazovat i na opačné straně fronty, přičemž seznam servilních proruských poskoků by zřejmě nebral konce. Stejně tak nemá smysl zamlčovat, že na glajchšaltujícím antirusismu dneška má lví podíl působení českých „vlastenců“, kteří sice nikdy nic nečetli od nedávno zesnulého spisovatele a politika Eduarda Limonova, ale jeho politický koncept „nacionálního bolševismu“ – přinejmenším co se používání nacistické a komunistické symboliky týče – dotáhli k naprosté dokonalosti, jakkoli své postoje nedokážou srozumitelně vysvětlit. Snažte se pak vysvětlovat, že mezi nacismus a komunismus nelze klást rovnítko.
Je jen symptomatické, že hrdinou protiruského tábora se stal psychopatický Pavel Novotný, „dělník bulváru“ a nynější starosta městské části Praha-Řeporyje, který se proti politické nekorektnosti bizarních proruských postaviček typu Jaroslava Foldyny rozhodl využít tutéž nekorektnost, která se mu u protivníků tolik příčí. Hlavním nástrojem se mu stal formát otevřeného dopisu – nemusíte je číst všechny, aby vám došlo, že Novotný s malými obměnami v podstatě píše různým lidem stále stejný dopis stále stejnou dikcí. A ono to zabírá, nejen na zástup proruských trollů, kteří nedokážou pozřít vlastní medicínu, ale dokonce i na část liberálů, která je ochotná přehlížet dryáčnický způsob vyjadřování, když jde „o dobrou věc“. Verbální agrese a vulgárnost se tak pomalu, ale jistě stávají mainstreamem – ovšem jde-li o Rusko. Od nejmenované liberální twitterové celebrity se tak například můžeme dočíst, že Rusové „místo hajzlíku používají díru v zemi a kýbl“.
Pokud vám to připomíná starý dobrý kulturní rasismus, nemýlíte se. Právě kulturní rasismus je totiž největším výdobytkem naší civilizační nadřazenosti nad ruským východem. A pokud se vám příčí volit mezi tygrovaným spodním prádlem Pavla Novotného a koženým ohozem nočního vlka Jaroslava Foldyny, máte prostě smůlu – s největší pravděpodobností to schytáte z obou stran.
Co jsme se u příležitosti oslav vítězství nad nacismem vlastně dozvěděli o pětasedmdesát let staré historii? Především to, že Prahu z velké části osvobodili vlasovci. Sice to není žádná novinka a posledních třicet let už ani tabu, přesto se to neustále zdůrazňuje. O vlasovce jde přitom až v druhé řadě, důležitá je především devalvace podílu Rudé armády na našem osvobození a na porážce nacismu vůbec – i kdyby to mělo znamenat slepotu vůči zločinům Ruské osvobozenecké armády. Trochu tu sice nehraje, že vlasovci byli koneckonců také Rusové, ale důležité je, že to byli antikomunisté – podobně jako řada jiných fašistů a nacistů. Že se podobně účelové myšlení nevyhýbá ani jinak rozumným komentátorům, kteří už lecčím prošli s čistým štítem, lze ilustrovat na příkladu spisovatelky a novinářky Lídy Rakušanové, jež pro Český rozhlas o vlasovcích napsala, že sice „bojovali po boku wehrmachtu, ale jejich cílem bylo osvobodit národy Ruska od komunismu“. Jak vidno, v případě boje proti komunismu účel světí prostředky. Zkuste jen domyslet, jak mohlo takové osvobození národů Ruska v praxi vypadat.
Praha zatím přišla o jeden sporný pomník a náhradou získala pochybnou pamětní desku, na níž mimo jiné stojí: „Působení protistalinské Ruské osvobozenecké armády, známé jako vlasovci, je spjaté s četnými kontroverzemi.“ Škoda, že je ta zdánlivě opatrná formulace ve skutečnosti hrubě necitlivá k osudům všech, jejichž památku bychom si v květnových dnech měli připomínat především. Ať už jsou jakékoliv národnosti.