Bitva o planetu lidí

Michael Moore na Den Země vypustil na YouTube film Planet of the Humans (Planeta lidí). Přestože tentokrát Moore zastával pouze pozici producenta, režisér Jeff Gibbs se projevil jako pozorný učeň a po vzoru filmů Bowling for Columbine (2002), Fahrenheit 9/11 (2004) nebo Sicko (2007) svůj debut vystavěl okolo jediné teze, založené částečně na faktech a hodně na dojmech a pocitech. Podle Gibbse je „zelená energie“ nesmysl, protože se při její výrobě využívá i fosilních paliv. Lidé, kteří s ní podnikají, jsou pak vesměs spolčeni s obřími korporacemi a sledují pouze vlastní obohacení. Vy­­užívání obnovitelných zdrojů tak představuje další vítězství kapitalismu. Planet of the Humans je nicméně ledabyle poskládanou stominutovou asambláží materiálů, které tento názor stále znovu stvrzují.

Zlí kapitalisté, úplatní aktivisté

Dlouholetý ekologický aktivista Gibbs dokáže stejně jako Moore budit dojem člověka „z lidu“, jemuž záleží na nápravě poměrů a nastolení korektních vztahů mezi lídry a občany. Zároveň se situuje do pozice člověka, který prozřel a rozhodl se šířit pravdu o skutečných záměrech zkorumpovaného establishmentu. O „mooreovské škole“ svědčí též zploštění komplexního problému na černobílý boj dobra se zlem. Gibbs nijak nepochybuje o tom, že stojí na správné straně a hájí zájmy utlačované menšiny. Hledisko obyčejných lidí zprostředkovávají emotivní osobní výpovědi, vyvolávající soucit, lítost či vztek, a pocit bezpráví posiluje zlověstná hudba a mimoobrazový komentář, v němž autor klade sugestivní otázky jako „Co před námi skrývají?“ nebo „Nezašli jsme moc daleko?“.

Mooreovou specialitou jsou přepadové rozhovory, kdy filmař nepřipraveného zástupce elit konfrontuje se svým stanoviskem, Gibbs však takto akční není. Do konfrontací se sám nepouští a místo toho využívá účelově vybrané úryvky z rozhovorů, které pořídili jiní. Pro názory, které se nehodí do narativu o zlých kapitalistech a úplatných aktivistech, ve filmu není prostor. Tato jednostrannost ovšem vyprávění připravuje o prvek překvapení a vnitřní dynamiku. Mooreovy filmy, řízené snahou vyzpovídat osobu, která je za všechno zodpovědná, svou strukturou často připomínají detektivku. Planet of the Humans sice rovněž pracuje s náznaky celoplanetární konspirace mocných, ale sjednocující linii, která by diváka vtáhla do vyprávění, snímek postrádá.

Smrt a tvrdá data

Gibbsův angažovaný dokument svou vypravěčskou neobratností ve výsledku připomíná poloamatérské YouTube video, které je navíc notně zastaralé. Informace, jež mají doložit nevýhody solárních panelů, větrných turbín či elektromobilů, byly platné zhruba před deseti lety a nereflektují technologický vývoj, k němuž v poslední době došlo. Podstatná část filmu zjevně vznikla po zvolení Baracka Obamy a následném navýšení investic do zelené energie. Doba natáčení ale není nijak specifikována. Dokument naopak navozuje dojem, že se vyjadřuje ke stávající situaci – dnes jsou ale solární panely mnohem efektivnější a levnější, životnost větrných elektráren je až třikrát delší a elektromobily zatěžují životní prostředí méně než auta poháněná plynem.

Na každou z uvedených technologií se Gibbs zaměřuje zvlášť, aby ukázal, že jde především o velký byznys, z něhož profitují investoři, kteří se spolčili s politiky a environmentalisty a nyní vedou lidstvo k záhubě. O faktu, že uhlíková stopa obnovitelných zdrojů není nulová a „zelená energie“ by neměla představovat jediné řešení, je bezesporu třeba vést diskusi. Tu však autor nepřipouští. Urputnost, s jakou se snaží dokázat, že obnovitelné zdroje jsou zlo, dobře vystihuje scéna s bývalou továrnou na solární panely uprostřed vyprahlé Mohavské pouště, v níž Gibbs ponurým hlasem pronese, že solární energie vytvořila z dané oblasti mrtvou zónu. Díky podobně absurdním zkratkám pak snímek dochází k závěru, že energie získaná z přírodních zdrojů planetě škodí stejně jako spalování uhlí. Jistě, žádný zdroj energie není dokonalý, ale z toho ještě nevyplývá, že jsou všechny stejně špatné.

Kvůli neaktuálním, účelově vybíraným, případně špatně kontextualizovaným „tvrdým datům“ může Planet of the Humans přinést víc škody než užitku. Pod všemi polopravdami, argumentačními fauly a hraním na city za pomoci záběrů opů umírajících při kácení deštných pralesů bohužel zaniká i důležité varování před nahrazováním fosilních paliv neméně problematickou biomasou či pronikavá úvaha sociálního psychologa Sheldona Solomona. Ten spatřuje příčinu globální ekologické krize v naší neochotě smířit se s vlastní smrtelností. Větší a houževnatější hrozbu než systém, kterému Gibbs svým rétoricky vyostřeným filmem vyhlásil válku, představují naše myšlenková schémata a civilizační šidítka, jež nás udržují v iluzi o nadřazenosti potřeb člověka. Dokud se nezřekneme stávajícího pohodlí, budeme nadále svádět boj jen za náš způsob života, a ne za planetu.

Autor je filmový kritik.