Dějiny násilí

Druhá světová válka se stala předmětem ideo­logických sporů záhy po skončení válečných operací. Vedly se o to, kdo nejvíc trpěl, kdo se nejvíc zasloužil o porážku nacismu, i o tom, koho počítat mezi poražené, a tudíž mezi viníky. I to bylo totiž nejasné: namísto horthyovského Maďarského království tu byla lidově demokratická Maďarská republika, Rakousko bylo prohlášeno za první Hitlerovu oběť a východní Němci zase podle známého vtipu přece u Stalingradu stříleli do vzduchu. Dnes je naživu už jen hrstka přímých účastníků války. Přesto zmíněné spory nezmizely, naopak se – po dočasném klidu, jenž nastal s pádem SSSR – rozhořely znovu, jen abstraktnější a instrumentalizovanější. U nás se jedná zejména o otázku násilí páchaného během vyhánění a odsunu na českých Němcích. A právě posouvání hranic přípustného násilí v letech 1944 až 1946 se věnuje kniha Jaromíra Mrňky Limity lidskosti.

Specialisté na násilí

Oproti jiným evropským zemím byl protektorát po většinu války klidným zázemím, byť hon gestapa na odbojáře nikdy neustal. V roce 1944 to ale pomalu přestávalo platit. Rozmach partyzánské aktivity vedl k nasazení jagdkommand SS. Na sklonku války přes české území mířily transporty z koncentračních a zajateckých táborů. V květnu 1945 pak přišlo povstání a po něm následovaly retribuce. Jaromír Mrňka v Limitech lidskosti sleduje násilné situace a jejich aktéry a rekonstruuje sociální mechanismy, které měly na dynamiku násilí vliv. Analyzuje přitom akty kolektivního násilí, jež odlišuje od násilí individuálního, protože „spíš než s osobními vlohami souvisí tento typ násilí s nastavením sociálních mechanismů, které jsou úzce navázány na politiku“. V závěrečném poděkování autor uvádí, že ustoupil od původního záměru sledovat proměny, jež vedly k radikalizaci společnosti, a zaměřil se spíš na „topografii násilí“. Z metodologického hlediska se jednalo o rozumný krok – zmíněné proměny se z existujících pramenů daleko hůř vyvozují, a skýtají tak větší prostor pro spekulace. Z knihy se tím však stal tak trochu místopis násilností, byť Mrňka zařadil i expozici, která dění v letech 1944 až 1946 zařazuje do patřičných souvislostí. Klíčovým kontextem je význam „specialistů na násilí“. Zabíjení je snadnější pro ty, kteří v něm mají praxi, byť k vražednému řádění může vést i nezkušenost a zmatek – jak autor ukazuje na jedné z prvních akcí romského partyzána Josefa Serinka.

Teoretická východiska Mrňka našel ve zkoumání politik kolektivního násilí Charlese Tillyho, mikrosociální teorii násilí Randalla Collinse a v sociálně psychologickém přístupu Philipa Zimbarda. Podobně jako tito tři autoři také odmítá myšlenku, že by sklon k násilí byl vrozenou pudovou složkou lidské psychiky. To je ovšem v daném kontextu spíš názor než vědecká hypotéza – odpověď na otázku po roli násilí v lidských společenstvích mohou sociální vědy sotva hledat bez součinnosti s evoluční biologií a antropologií. S antropologií souvisí i patrně nejslabší moment Mrňkovy teoretické argumentace. V souvislosti s euforií z konce války mluví o „násilných přechodových rituálech s brutalizovanými prvky karnevalového reje, v nichž zásadní změna životního kontextu uvedla do pohybu staletí utvářené mentality spojené s přechodovými rituály a lidovou karnevalovou kulturou“.

Teze inspirované Michailem Bachtinem ovšem neberou v potaz, že „mentality“ se nepřenášejí pomocí DNA a že v Praze, o které se v citované pasáži mluví, lze těžko mluvit o lidové kultuře. Tvrzení, že květnové týrání Němců v pražských ulicích souviselo s tím, že „staré“ muselo být „definitivně symbolicky zničeno“, je pochybné už proto, že na upalování lidí zaživa nic symbolického není. Opakovaně zmiňované „prvky přechodových násilných rituálů“ působí v daných kontextech spíš instrumentálně – jako by v „lidových“ kulturách nešlo o vlastní obsahy rituálů a jejich vztah k řádu světa. Přebírání antropologických pojmů vede k čistě formalistní interpretaci, která hledá transhistorické struktury tam, kde spíš než o „mentality“ či „karnevalovou kulturu“ jde prostě o mechanismy moci.

Pomstychtivost Pražanů

S blížícím se koncem války na mnoha místech protektorátu zavládl „tekutý výjimečný stav“, charakteristický pro okolí fronty. Nacisté vraždili vězně, zajatce, partyzány i jejich přepokládané podporovatele z řad civilního obyvatelstva. Jejich válečné zločiny ale byly v závěrečné fázi války pouze jednou z forem „spontánního násilí na civilním obyvatelstvu“. Partyzánské pomsty na skutečných či domnělých udavačích gestapa se někdy akcím proti spolupracovníkům „banditů“ podobaly, jakkoli před koncem války nikdy nenabyly rozsahu „protipartyzánských“ operací, jako bylo povraždění třiadvaceti obyvatel Ploštiny, známé z Mňačkova románu Smrt si říká Engelchen (1959, česky 1960), nebo masakr v Javoříčku. Tam nejprve na začátku dubna 1945 zabíjeli civilisty partyzáni z oddílu Jermak­-Fursenko a o měsíc později, 5. května, nacisté povraždili osmatřicet místních.

Mrňka zdůrazňuje, že navzdory ustálené představě trvaly podmínky války na našem území ještě relativně dlouhou dobu po zhroucení třetí říše. Obnovený československý stát totiž ze své ochrany „vyloučil všechny potenciální pomahače nacismu“. Pár dní po vražedném řádění esesáků za květnového povstání tak vraždí Češi své německé sousedy a nacis­tické tábory se mění v tábory pro Němce. Výjevy z Prahy po povstání působí z celé knihy na čtenářovu psychiku asi nejhůř. U těch, pro které bylo násilí „řemeslem“, esesáků či partyzánů, lze s podobnými věcmi počítat. Ale „strašlivou pomstychtivost“ Pražanů, kterou popisuje pedagog a humanista Přemysl Pitter, tak snadno přijmout nelze.

Nejextrémnější retribuční násilí se odehrálo na přelomu května a června. Mrňka v návaznosti na výzkumy Adriana von Arburga a Tomáše Staňka popisuje „čisticí a evakuační“ akce, tedy organizovaný „divoký“ odsun, k němuž dali podnět vůdčí představitelé obnovené republiky. Prezident Edvard Beneš vyzýval k „nekompromisnímu vylikvidování“ Němců a Maďarů, jeho tajemník Prokop Drtina zase k „vyčištění vlasti“. Že nešlo jen o rétoriku, ukazuje Mrňka na řadě případů. K nejhorším patří povraždění stovek Němců příslušníky československé armády v Postoloprtech, kde bylo v roce 1947 exhumováno 763 těl, nebo dlouho zamlčovaný masakr na Švédských šancích, kde českoslovenští vojáci pod velením poručíka Karola Pazúra 18. června 1945 popravili 71 mužů, 120 žen a 74 dětí – nejmladšímu bylo osm měsíců. Pazúr později na otázku, proč nařídil postřílet ženy a děti, odpověděl, že „nevedel, čo s nimi počať, keď mužskí budú zastrelení“. Tyto případy působí o to děsivěji, že vedle nich lze v knize najít i takové, kdy se podařilo násilí zabránit. Třeba v severočeském Mostu se dělníci hydrogenačních závodů postavili za své soudruhy, německé antifašisty, s kterými spolupracovali už před koncem války. Bohužel se jednalo spíše o výjimku.

Pachatelé a oběti

Smířit se s násilím esesáků je snazší než vyrovnat se s násilím bývalých vězňů koncentračních táborů, kteří si na konci války prohodili role se svými vězniteli. Upozornění na skutečnost, že se toto dělo, dodnes vyvolává obvinění, že se tím špiní památka obětí nacismu, znevažuje jejich utrpení či bagatelizuje rozdíl mezi svévolnou krutostí a spravedlivou odplatou. Sotva však lze považovat za spravedlivé zabíjení dětí. Náš pohled na dějiny by se zvlášť po zkušenostech 20. století měl vzdát snahy o nezaměnitelnost pachatelů a obětí. Jak snadno se někdy jedni mění v druhé, ve svých zápiscích zachytil na sklonku války sovětský spisovatel a novinář Vasilij Grossman (Spisovatel ve válce, 2005, česky 2007), který nedokázal pochopit, jak se „jeho chlapci“, hrdinové, s nimiž prožil peklo stalingradské bitvy, během tažení Německem mohli stát drancujícími a znásilňujícími bestiemi. Vyslovit pravdu neznamená devalvovat oběti či hrdinství. Omlouvání neomluvitelného nemá nic společného s úctou, jeho cílem je obvykle osobní prospěch a v širším horizontu snaha manipulovat minulostí pro přítomné cíle.

Pro československé dějiny má význam i kontinuita retribučního násilí s formami politického boje za třetí republiky a po únoru 1948. Na osudu Miroslava Picha­-Tůmy, který se po únoru 1948 podílel na několika policejních vraždách, historik Jan Tesař ukázal, jak se z bývalých odbojářů stávaly nástroje politické represe. V té době už bylo násilí většinou uzavřeno za zdi věznic a ploty lágrů a někdejší internační tábory pro Němce se začaly plnit třídními nepřáteli. Nejde ale jen o tuto bezprostřední dějinnou kontinui­tu. V úvodní kapitole své zneklidňující knihy Jaromír Mrňka črtá paralelu poválečného násilí se současnými útoky na bezdomovce. Na počátku obou druhů násilí přitom stojí dehumanizace obětí. Pokud přestaneme vnímat lidství druhých, může dospět k šokujícím případům brutálního násilí přímo v lůně naší „civilizované“ společnosti. Mechanismy násilí mohou stejně dobře fungovat i dnes a ani my vůči nim nejsme imunní.