Makedonský dokument Země medu si získal uznání festivalových diváků a byl nominován na Oscara. Snímek o chovatelích včel lze charakterizovat jako ekologickou bajku o udržitelnosti přírodních zdrojů i lidského společenství.
„Polovina pro tebe, polovina pro mě.“ Prostá mantra, kterou si při sbírání pláství medu opakuje makedonská včelařka, dodává dokumentu Země medu filosofii, která není vlastní jen filmové hrdince, ale také metodě natáčení a poselství příběhu. Celovečerní debut režisérské dvojice Ljubomir Stefanov a Tamara Kotevska, oceněný ve třech kategoriích na festivalu Sundance, nás zavádí do opuštěné vesnice obklopené holými pláněmi, jejímiž jedinými obyvateli jsou padesátnice Hatidze, jedna z posledních nositelek tradice chovu divokých včel, a její zpola slepá a téměř nehybná matka. Hatidze žije v pokojné symbióze se včelími koloniemi, jejichž med po troškách prodává na vzdáleném trhu, a v poněkud náročnějším vztahu s matkou. Potom ale do opuštěné osady doputuje početná rodina kočovníků, kteří sběr medu pojmou po svém. Prvotní přátelské vztahy vezmou za své – parazit v důsledku vlastní nenažranosti zničí zdroj obživy. A týká se to nejen vytěžování úlů, ale také sousedských vztahů s blahosklonnou Hatidze nebo chování k zvířatům.
Bez chleba
Stěžejní konflikt mezi původním osazenstvem a přistěhovalci může působit jako scenáristický kalkul, naznačující nevyhnutelný střet pokročilé civilizace a skomírajících tradic. Ve skutečnosti je však film výsledkem tříletého pozorování dokumentaristů, kteří s trpělivostí ne nepodobnou pečlivé práci včelařky získali přes 400 hodin materiálu. Respekt vůči prostředí a co nejméně invazivní přístup je patrný z kompozic využívajících pouze přirozené světlo. To v podobě petrolejky, posledních slunečních paprsků nebo louče vytváří poklidnou intimní atmosféru, již v intermezzech sdílejí umírající matka a její dcera. Naopak pod ostrým slunečním svitem, který kontrastuje s medovým nádechem ostatních kompozic, většinou sledujeme počínání rodiny přistěhovalců, jež do tohoto prostoru přináší hluk a chaos.
Snímek předkládá vlastní verzi filmařské udržitelnosti jakožto uvědomělou „těžbu“ z přírodních zdrojů. V tomto směru jako by představoval antitezi k surrealistickému dokumentu Luise Buñuela Země bez chleba (1933), který rovněž vypráví o civilizací přehlížené, nehostinné oblasti, kde lidé přežívají v zoufalých podmínkách. Buñuelovu vizi ale formuje antropocentrismus, s nímž režisér vykořisťuje okolní přírodu, aby na její krutosti demonstroval beznaděj tamní populace. Zatímco Buñuel zůstává u brutality, Země medu navzdory nepříjemným záběrům na pobodaná nemluvňata nebo hnisající tvář matky znechucení nevzbuzuje. Ze záběrů nepromlouvá surovost přírody ani všudypřítomná smrt, ale empatie a pokora – jak od Hatidze, tak ze strany tvůrců.
Země touží po klidu
Přestože zdánlivé rozdělení sil na kladné a na nebezpečně podvratné dobře slouží dramatickému účinku, film se černobílému vidění úspěšně vyhýbá a nepřisuzuje a priori pozitivní hodnoty všemu tradičnímu, stejně jako neodsuzuje to, co není zcela v souladu s přírodou. Autoři protagonistku neheroizují – ukazují nám její hašteření s matkou i pochybnosti o správné životní dráze. Ani noví sousedé nejsou démonizováni jako jediný zdroj problémů – otec rodiny má stejnou motivaci jako Hatidze: chce hlavně uživit sebe a své blízké. Může být hnán vidinou rychlého a snadného zisku, stejně tak ale mohl pouze podlehnout nátlaku, který na něj vyvíjí jeho odběratel medu. Ačkoli kočovníci nepochybně představují destruktivní silu, Země medu má mnohem obecnější vyznění.
Ve fikčním filmu by nomádská rodinka sloužila jako lehce interpretovatelný symbol lidské hamižnosti, industriální společnosti nebo kapitalismu a snímek by se tímto způsobem snažil apelovat na naše morální a etické cítění. V dokumentu je ale zachycena konkrétní skutečnost, kombinující všechny tyto strašáky dohromady tak, že škatulka ekologické morality nestačí. Díky postupné přeměně perspektivy z mikroskopické úrovně včelího společenství na globální rovinu udržitelnosti přírodních zdrojů je Země medu moderní bajkou s výchovným ponaučením a hořkosladkým koncem. Bajkou o včelách, které nepatřily nikomu, o ženě, jež zůstala sama, a o zemi, která toužila po klidu.
Autorka je filmová kritička.
Země medu (Medena zemja). Makedonie, 2019, 87 minut. Režie Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov, kamera Fejmi Daut, Samir Ljuma, střih Atanas Georgiev. Premiéra v ČR 11. 6. 2020.