Dvacátá léta v Kyjevě

Román Město (Misto, 1928) si na české vydání musel počkat bezmála sto let. V roce 1927 jej napsal přední spisovatel své generace Valerjan Pidmohylnyj. Ukrajinský spisovatel jej původně zamýšlel jako filmový scénář, nakonec ale látka dostala podobu románu o dvou částech. Kniha se dočkala bouřlivého přijetí, kousavé kritiky i velké obliby, avšak v roce 1934 autora zatkli, obvinili z působení v teroristické organizaci a vše, co napsal, podlehlo cenzurnímu zákazu. Město tak vyšlo znovu až roku 1991 v nezávislé Ukrajině a okamžitě zaujalo významné místo v ukrajinském literárním kánonu. O oblibě knihy svědčí na tucet dalších vydání. Čemu toto dílo vděčí za přetrvávající čtenářský zájem a co vedlo k jeho kontroverznímu přijetí u dobové sovětské kritiky?

Vzrušení, uznání, deziluze

Titulní město je ukrajinský Kyjev. Jak název napovídá, jde o urbanistický román. Vyskytují se tu specifické městské toposy: úřady, univerzity, kina, kavárny, obytná sídliště, kasina, hospody, šantány, bulváry, tramvaje, stísněná obydlí, redakce časopisů a městská panoramata. Ruch, tepající kolem těchto „neuralgických bodů“, pak vytváří specifickou atmosféru velkoměsta. V převážně agrární ukrajinské kultuře se Město stalo prvním románem svého druhu. Už od dob národního probuzení na Ukrajině působila dichotomie etnicky ukrajinského „nezkaženého“ venkova a kosmopolitního města, bytostně cizího sedlácké konzervativní povaze. Města jakožto sídla „koloniální“ administrativy navíc vytlačovala ukrajinský jazyk a dala vzniknout směsce ukrajinštiny a ruštiny, takzvanému suržyku. Ukrajinci si proto svá města začali kulturně osvojovat teprve na přelomu 19. a 20. století.

V literární tradici je město prostředím, do něhož mladý provinční dobrodruh promítá své sny o „dobývání“ světa, kariéře, dobrodružství, vzrušujícím životě a slávě. Zároveň se však město stává místem bolestivé deziluze, rozpadu osobní integrity a chaosu. Venkov je prostý jako zorané pole, kdežto město si vyžaduje subtilnější rozlišování, jemnější přístup k problémům, naslouchání milionům anonymních hlasů a dialogičnost. Právě zde v porodních mukách vzniká takzvaná vysoká kultura.

Mohlo by se zdát, že hlavní hrdina románu Stepan Radčenko je prostý kluk ze vsi – trochu naivní mladý budovatel světlé budoucnosti, zapálený pro ušlechtilé ideály. Jeho minulost a původ jsou obestřeny tajemstvím: víme, že přišel o rodiče, že patřil k „povstalcům“, v době míru se stal vesnickým aktivistou, spravoval knihovnu a byl vyslán do města, aby zde získal ekonomické vzdělání, a poté se vrátil na venkov, aby přispěl k vyřešení problému s nedostatkem kádrů. Díky bravurnímu psychologickému popisu dostává čtenář příležitost sledovat vývoj a růst postavy i působení protichůdných sil zmítajících mladým nitrem. Kyjev přitom dokonale zrcadlí Stepanovy duševní stavy – cítí­-li se mizerně, pak i město je nevlídné a pošmourné. Když se mu daří a má dobrou náladu, město hýří barvami a koupe ho v paprscích slunce a naděje.

Ženský úděl

Univerzitní studia Stepana záhy přestanou bavit a najde si práci lektora ukrajinštiny. Na sovětské Ukrajině zrovna běží politika „korenizace“, tedy podpory neruských kultur Sovětského svazu a Stepan je představitelem ukrajinského lidu, který by měl jazykově vzdělávat rusifikované městské úředníky. Jeho vášní a životním posláním se však poněkud nečekaně stane literatura. Psaní představuje sublimaci všech hrdinových tužeb a nakonec mu přináší společenské uznání a zlepšení majetkových poměrů, ale také tvůrčí muka, srovnatelná svou intenzitou s těmi milostnými.

Paralelu k psychologickému a intelektuálnímu vývoji hlavního hrdiny totiž tvoří jeho milostná dobrodružství. Román obsahuje několik plnokrevných, dobře prokreslených ženských postav, s nimiž se hrdina na své cestě vzhůru potká. Tou první je Nadija (tedy „naděje“), dívka ze stejné vsi. Krátké námluvy skončí svedením dívky, jež nemá daleko ke znásilnění a k němuž dojde v jednom z městských parků. Park v městském krajinném obrazu zastupuje „nezkaženou“ přírodu, ta zde ale spíše než idylku v duchu romantiků asociuje „krutého a zamlklého boha“ modernistů. Mladík se vzápětí s dívkou rozchází, čímž symbolicky pohřbívá naděje, které do něj vkládali jeho rodáci. Současně si totiž uvědomuje, že s venkovem už nechce mít nic společného. Posléze Stepana svede manželka majitele domu, v němž mladík bydlí. Literární zachycení poměru mladého muže s dvakrát starší vdanou ženou, která je navíc ve vztahu aktivnější, působí nekonvenčně i dnes. Životní útrapy této postavy jsou navíc zachyceny s velkou dávkou empatie pro „ženský úděl“. Třetí Stepanova milenka Zoska by se dala označit za „vážnou známost“. Stepan jí nabídne sňatek, avšak posléze ze vztahu vycouvá. Vidina rodinného života jej naplňuje tísní a brání mu v tvůrčí práci. Rozchodem však útrapy nekončí. Potkává tajemnou Ritu, baletku z Charkova, tehdejšího hlavního města sovětské Ukrajiny. Zdá se, že v umělecky založené ženě Stepan konečně potkává svůj ideál partnerky, která nesvazuje jeho tvůrčí potenciál.

Metaromán

Fascinující jsou proměny románového subžánru, které se odehrávají spolu s vývojem hlavního hrdiny. Město si pohrává s čtenářskými očekáváními. To, co začíná jako budovatelský román, se najednou vyvíjí jako román psychologický, městský, milostný a jako bildungsroman s náznaky iniciace. Město je však také prózou intelektuální, společenskou, existenciální a nakonec i metarománem o psaní románu. Není divu, že komunistická kritika nad knihou nejásala – dílo se až příliš vymykalo socrealistickému kánonu. K přednostem Města patří i svěží zachycení různých prostředí, od nuzných chalup, pronajímaných námezdními pracovníky z venkova, po večírky městské mládeže.

Konec románu zůstává otevřený, avšak naplněný optimismem. Stepan Radčenko prošel bouřlivým duševním vývojem i společenským vzestupem, zbohatl, potkal vysněnou ženu a etabloval se jako spisovatel a redaktor. Poté, co překonal tvůrčí krizi, usedá ke stolu, aby psal román „o lidech“.

Hrdinové Valerjana Pidmohylného a jeho spisovatelských generačních souputníků jsou mladí a vzdělaní Ukrajinci, připravení poprat se s překážkami, kultivovat sebe i okolní svět a něčeho v životě dosáhnout. Jak by to s nimi dopadlo v mimoliterárním světě, napovídá osud jejich tvůrce. Politika korenizace skončila Stalinovým nástupem k moci – nadále se komunismus měl stavět na ruských kulturních a jazykových základech. V roce 1934 byl Pidmohylnyj zatčen a zhruba po měsíci výslechů přiznal, že patřil ke skupině „teroristicky naladěných antistranických spisovatelů­-nacionalistů“. Byl odsouzen na deset let věznění, která si měl odbýt v Soloveckém táboře zvláštního určení. V roce 1937 byl však z rozhodnutí NKVD popraven. Spolu s ním bylo během několika dnů zabito přes tisíc vězňů, mezi nimi několik set příslušníků ukrajinské intelektuální elity. Závazek k dvacátému výročí Říjnové revoluce splnit výrobní plán nad stanovený limit se týkal také popravčích čet. Z této rány se ukrajinská kultura vzpamatovává dodnes.

Autor je spisovatel a překladatel.