„V Petrkově je vše a navždy ztraceno,“ rozplamenil se v anketě Respektu o tom, zda by stát měl koupit od dědiců známý Reynkův zámeček, spisovatel Václav Vokolek. A ke své bojovné lamentaci přizval literárního editora Jana Šulce, podle nějž „je to tak příšerné“, že ho „z toho mrazí už dva dny“ – nejradši by tam prý zřídil „bordel“. Uražené krasoduchy ovšem neranil bídný stav rozlehlé nemovitosti, která je nyní na prodej, protože její správa není v silách běžného člověka. Nažhavila je skutečnost, že Reynkovi dědicové interiéry venkovského sídla uzpůsobili – obyčejnému rodinnému životu. Na fotkách v katalogu realitní kanceláře skutečně vidíme jiné kulisy, než když křehoučkého vysočinského básníka fotila na sklonku šedesátých let Dagmar Hochová. Jenže v půlstoletí starém obrázku se bydlet nedá a známkou duchovních hodnot nejsou ani otřískaná kamna, ani koťata hopkající po kuchyňském stole. Dodejme, že propírat veřejně domácí vkus jiných je na úrovni pavlačového kádrování a že Bohuslav Reynek žádné apokalyptiky, majetnicky střežící jeho bezmála světecký kult, nepotřebuje.