Po třech měsících od objevení prvního ohniska nákazy novým koronavirem v jižní Lombardii se Itálie postupně vrací k normálnímu životu. V prvních květnových dnech začalo uvolňování striktních vládních nařízení, jež výrazně omezila pohyb osob a také ekonomické aktivity. Jaké jsou důsledky nedávné krize?
S postupným ukončováním mimořádných omezení stojí Itálie před otázkou, jak zvládla koronavirovou krizi. Odpověď není jednoduchá. Co se týče počtu mrtvých, jde o jednu z nejpostiženějších zemí na světě. Vládě se nicméně podařilo zamezit rozšíření viru do střední a jižní části státu. Koronavirus napáchal největší škody v regionech Lombardie, Piemont a Emilia-Romagna, kde statistické výkazy zaznamenaly strmý růst počtu mrtvých, zatímco v jiných částech Itálie, například v Římě, počty úmrtí dokonce klesaly.
Slabiny systému
Veřejné zdravotnictví nakonec krizi ustálo, odhalily se ovšem slabiny způsobené federalizací a částečnou privatizací služeb v posledních letech. Epidemie dopadla nejtvrději právě na Lombardii, která v obou těchto trendech vede. Lombardští politici se přitom rádi chlubí, že jejich zdravotnictví patří k nejlepším v Evropě. V posledním desetiletí zde vznikl systém zdravotní péče, jenž se opírá o privátní zařízení zaměřená na specializované, velmi drahé zákroky. Podstatnou část těchto zdravotnických zařízení ovládají kliky, jež se organizují kolem konfesních skupin, jako je katolická Comunione e Liberazione. Zaměření na výkon vedlo k postupnému omezování základní lékařské péče na teritoriální úrovni. Jak poukazuje v otevřeném dopise časopisu New England Journal of Medicine skupina bergamských lékařů, v lombardském zdravotnictví výrazně převážila orientace na jednotlivce-spotřebitele, zatímco komunitní zdraví bylo upozaděno. I proto zdravotnický systém v Lombardii dlouhé týdny nedetekoval přítomnost koronaviru, což je jeden z klíčových faktorů vedoucích k tragickým dopadům epidemie.
Koronavirová krize ovšem ukázala také na nedostatky v institucionálním uspořádání země. Postupné předávání pravomocí regionům, které začalo na konci minulého století na popud Ligy severu, vytvořilo kompetenční mišmaš. Ačkoliv ústavní právníci ve vzácné shodě tvrdili, že by krizové řízení zdravotnictví měl převzít centrální stát, vláda se k takovému kroku neuchýlila. Tím se však ocitla v přímé konkurenci s hejtmany jednotlivých krajů, kteří si jednotlivá opatření upravovali dle svého mínění a politického kalkulu. Příkladem je povinnost nosit na veřejnosti roušky. Ta byla zavedena v Lombardii a Toskánsku, zatímco v dalších regionech byla vyžadována jen při vstupu do uzavřených prostor a v některých krajích bylo dokonce její nošení ponecháno na zvážení občanů.
Vláda i regiony se navíc dlouho zdráhaly, především kvůli tlakům průmyslových sdružení, zavřít provozy, jež nebyly nezbytné. Lidé se tudíž sice nemohli volně pohybovat po městě či v přírodě, zato se ale tísnili ve veřejné dopravě a ve fabrikách. Střet vlády s hejtmany přitom vedl k paradoxním výsledkům. Na rozdíl od Francie či Španělska, kde vláda rozdělila území do zón dle indikátorů výskytu koronaviru, italská vláda stanovila plošná opatření po celém území. Regionální úpravy pak reflektovaly spíše naladění jednotlivých hejtmanů. Například v regionu Furlánsko-Julské Benátsko, jenž byl postižen jen mírně, panovaly ty nejpřísnější restrikce, zatímco ve velice zasažené Lombardii regionální politici přistupovali k ekonomickým omezením velmi opatrně.
Každý sám za sebe
Koronavirová krize a především období, které přijde po ní, budou mít vliv na jedno z hlavních témat italského veřejného života, a sice na vztah s Evropskou unií. Itálie hledá cesty, jak implementovat nezbytné ekonomické stimuly, aniž by to mělo výrazný dopad na míru zadlužení. Premiér Giuseppe Conte a jeho vláda proto chtějí, aby EU přispěla na rozjezd italské ekonomiky v míře vyšší, než jsou obvyklé evropské fondy či mimořádné příspěvky na zdravotnictví z Evropského stabilizačního mechanismu, který má však mimořádně špatnou pověst kvůli počínání v Řecku. Po počátečních zmatcích se italská vláda přidala ke španělskému návrhu na vydání koronavirových evropských dluhopisů. Kvantitativní uvolňování ze strany Evropské centrální banky pak výrazně snižuje tlak finančních investorů na výnosy italských dluhopisů. Další expanzivní opatření ale narážejí na neochotu jiných evropských států posílit transfery mezi jednotlivými částmi měnové unie. A nejde jen o vlády, jak ukazuje aktivistický postup německého ústavního soudu vůči Evropské centrální bance.
Italská vláda si stanovila ambiciózní až nerealizovatelný cíl a teď doufá, že z evropské kasy přijde dostatečný balík peněz. Už dnes je ale zřejmé, že v EU převáží názor, že každý stát si musí pomoci především sám. Na vývoj v Evropě přitom dychtivě čeká pravicová opozice, která v posledních týdnech lehce ztrácí preference. Nenaplněná očekávání evropské solidarity jí mohou pomoci k dalšímu rozletu a zároveň posílí názor, že je lepší, aby každý bojoval sám za sebe. To je ovšem riziko stejně velké, ne-li větší než koronavirus.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.