Ve věku nedožitých třiadevadesáti let zemřel letos v dubnu filosof Ladislav Hejdánek. Originální myslitel, který byl pevně svázán s křesťanstvím, vždy kladl důraz na sociální a lidská práva, což ho dovedlo až k socialismu. Jaké byly určující motivy jeho filosofického myšlení?
Podle Hejdánka o sociální spravedlnosti nelze historicky uvažovat bez křesťanství. Foto Archiv Ladislava Hejdánka
Dílo filosofa Ladislava Hejdánka zahrnuje studie, knižní soubory esejů i jedinečný myšlenkový deník, který si svědomitě vedl po dlouhá desetiletí. Ve své filosofii spojoval kritické myšlení s evangelickou tradicí a představou socialismu jako společnosti, v níž jsou mezilidské vztahy základnější hodnotou než vlastnictví.
Od Rádla k Marxovi
Josef Zumr ve studii Československá filosofie přítomnosti z roku 1969 přiřazuje Hejdánka k poválečným českým evangelíkům, kteří pokračují v masarykovské linii myšlení spojeného s Emanuelem Rádlem. Je to výstižná charakteristika. Solitér Rádl, který nespadal pod žádnou školu, měl na Hejdánka největší vliv. Ani Hejdánkovo myšlení nepatří do žádné předpřipravené přihrádky a nemůžeme mluvit o jeho přímých pokračovatelích. Tím nemá být řečeno, že by obě koncepce, Rádlova a Hejdánkova, byly slepými rameny filosofického řečiště. Jsou spíše jedinečnými prameny. Rádl Hejdánka přitahoval jako myslitel pravdy a intelektuál citlivě vnímající pohyb společnosti. Hejdánek jeho filosofii charakterizuje jako lásku k pravdě, což by mohlo znít jako plytký žurnalismus, jeho postřeh ale nepostrádá hloubku. Láska je předpokladem pravdy, která se nám neukazuje jako poznatelný předmět nebo jako uchopitelná „věc“. Ani Bůh není něco, co je zde nebo na onom světě: „Neexistuje nikde,“ píše Rádl v Útěše z filosofie (1947).
Vedle Rádla se Hejdánek vyrovnával s Masarykem a Janem Patočkou. Masaryka vnímal jako osobnost, která dokázala vztáhnout filosofii k životní konkrétnosti a propojit filosofický názor s politickým programem. Masarykovský étos orientoval Hejdánka zvláště v období, kdy byl coby signatář Charty 77 vystaven sledování Státní bezpečností. S Patočkou ho pojil osobnější vztah, byl jeho žákem. Kupodivu ho však neoceňoval jako fenomenologa evropského formátu. Více ho zaujal Patočkův projekt negativního platonismu, jehož základem bylo uznání, že skutečnost není jen souhrnem předmětů a že filosofie se má zabývat také světem non-objektů, světem „čisté nadpředmětnosti“.
Musíme však zmínit ještě jednu, možná překvapivou inspiraci: v Hejdánkových textech se opakovaně objevuje jméno Karla Marxe. Co mohl mít myslitel, který se hlásil ke křesťanství, společného s tímto radikálním materialistou a kritikem náboženství? Rozhodně nešlo o úlitbu době. Hejdánek oceňoval Marxe jako epochálního kritika západní metafyziky, která zužuje skutečnost na poznatelný objekt. Marx navíc ukázal, že skutečnost nemůžeme myslet a současně z ní vyjímat sebe samé. Člověk je součástí skutečnosti a svou praktickou činností ji stále mění. Vše je v pohybu, přičemž možnost poznání tohoto pohybu neposkytuje metafyzika, nýbrž dialektika. V Rádlově záporném vymezení pravdy a Boha jako něčeho „nejsoucího“ (což neznamená, že by pravda a Bůh byli „ničím“), v Patočkově negativním platonismu, přistupujícím ke světu „nadpředmětnosti“, i v Marxově kritice metafyziky a v jeho dynamickém pojetí skutečnosti můžeme spatřovat teoretické předpoklady Hejdánkovy vlastní filosofie, jeho koncepce nepředmětného myšlení.
Co je nepředmětné myšlení?
Vyjděme ze základního rysu myšlení, jímž je zaměřenost na předmět. Vždycky myslíme na něco. I když tvrdíme, že nemyslíme na nic, vystupuje toto „nic“ v našem myšlení jako zvláštní předmět. Hejdánek tyto předměty chápe jako myšlenkové modely. Jsou to jakési myšlenkové hledáčky, s jejichž pomocí míříme na skutečnost, samy ovšem skutečností nejsou. To si jen myšlení takto skutečnost zpracovává, podobně jako umělec vytvářející z hlíny sochu. Skutečnost ale není souhrnem předmětů („soch“) a není ani neforemnou hlínou, na niž si lze bezprostředně sáhnout. Je celkem, který zahrnuje také „ne-předměty“. Na ty se naše myšlení přímo nezaměřuje, protože se zpředmětnění svou povahou vzpírají.
Zní to odtažitě, a přesto to není vzdálené naší zkušenosti. Každý z nás si jistě někdy položil nebo aspoň slyšel otázku „co je pravda?“. Zdánlivě nevinné tázání nám sugeruje, že pravda je „něco“; nevíme snad přesně „co“, nicméně s ní zacházíme jako s „předmětem“, na který můžeme zaměřit své myšlení a který můžeme „mít“. Avšak pravdu „mít“ nemůžeme, to je jenom pohodlná fráze. K pravdě se vždy přibližujeme oklikou. Pokud k ní přistavíme logický můstek, nepřiblížíme se její povaze ani o píď. Je tedy pravda skutečná? Je jsoucí?
Ve filosofické tradici nalezneme různá pojetí pravdy. Jedno z nich se nazývá adekvační (korespondenční). Podle této teorie můžeme pravdu definovat jako shodu se skutečností. Hejdánek ale namítá: to by znamenalo, že o tom, co je pravdivé, rozhoduje skutečnost; jenže je to naopak pravda, která rozhoduje o skutečnosti. Kdybychom totiž připustili, že pravda je shoda se skutečností, pak by bylo pravdivé všechno, co chápeme jako skutečné. V takovém případě by pravda byla jaksi nadbytečná, splynula by se skutečností, s veškerým jsoucnem. Hejdánek proto přichází s odlišným tvrzením, které klade proti naší intuici a zaběhaným způsobům uvažování: pravda je nejsoucí. Zní to podivně, žijeme-li ve světě, kde je hranice mezi jsoucím a nejsoucím pevná a zcela jednoznačná. Jenže my v takovém přehledném světě nežijeme.
„Pes je jsoucno, které z větší části už není a z další části ještě není. Pro nás je jen to, čím je právě teď, ale to hned pomíjí,“ uvádí Hejdánek. Co tím myslí? Představme si, že do místnosti vběhne pes, zaštěká a zase odběhne. Banální příhoda před nás postaví nebanální otázku: vběhlo do místnosti také štěně, kterým ten pes kdysi byl, a starý pes před smrtí, kterým ten pes teprve bude? Naše znejistění a váhání s odpovědí je správné. Znamená to, že se zamýšlíme nad povahou vlastního myšlení. Pravda je, že do místnosti vběhli „nejsoucí“ štěně, jsoucí pes a „nejsoucí“ starý pes. Naše předmětné myšlení zaměřené na jsoucí se střetlo s nepředmětnou výzvou. Podle Hejdánka je takový střet možností, jak zásadně restrukturalizovat filosofii, nově vymezit filosofické kategorie a vztah filosofie k jiným, nefilosofickým druhům poznání i k víře.
Křesťanství a socialismus
Bůh je ryzí nepředmětnost, prohlašuje Hejdánek. K Bohu, podobně jako k pravdě, se můžeme přiblížit pouze oklikou, nebydlí „někde“ na nebesích. Hejdánkova cesta ke křesťanství byla docela přirozená – narodil se do rodiny evangeličky a vlažného katolíka. Nestal se teologem, v otázce víry programově hájil důležitost filosofického výkladu, nevázaného dogmaty. Kriticky vnímal vliv řecké metafyziky a jejího zpředmětňujícího myšlení na křesťanství. Moderní filosofie sice také nemůže zapřít starořecké dědictví, ona sama je jeho ztělesněním, nicméně v kritice metafyzického myšlení pokročila ve srovnání s křesťanstvím dále. Ne náhodou patřil Hejdánek k těm, kteří se v šedesátých letech zasloužili o dialog mezi křesťany a marxisty. Chápal ateismus jako hlubokou kritiku náboženského pohledu na svět, nikoli jako prosté popření víry. Křesťanství neztotožňoval s náboženstvím – Ježíše interpretoval jako rebela, který náboženské tradice přišel zbořit.
Hejdánkovo myšlení je cenné mimo jiné tím, že neuhýbá před ideologicky zatíženými výrazy. K těmto výrazům náleží i slovo „socialismus“. O socialismu a sociální spravedlnosti nelze historicky uvažovat bez křesťanství. O komunismu, o společném vlastnictví věcí, čteme v biblických Skutcích apoštolů, pojem „socialismus“ zase odkazuje na starý latinský výraz socius, označující přítele. Hejdánek nedefinoval společenství podle převládajícího typu vlastnictví. V jeho pohledu je socialismus politický názor, že kvalitu a povahu společnosti určuje kvalita a povaha vztahů mezi lidmi. Socialismus si představoval jako „přátelskou“ společnost, jako vystupňování demokracie, která se bez úsilí o rovnost vystavuje krizím a hrozbám zániku.
Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.