Představiteli odbojové organice Předvoj se opakovaně věnovala spisovatelka Alena Wagnerová. Před více než padesáti lety se stala spoluautorkou publicistického románu, jehož součástí byly i Hiršlovy deníky a dopisy. Ty před dvěma roky vydala. Konfrontace obou knih odhaluje úskalí heroizace, na něž literatura paměti naráží.
Spisovatelka Alena Wagnerová přispěla k tématu českých odbojových hnutí za protektorátu dvěma publikacemi. Pod názvem Zůstat plamenem neohnutým (2018) spolu s Tomášem Trusinou vydala dopisy Karla Hiršla, studenta z evangelického prostředí, který inicioval založení komunistické odbojové organizace Předvoj. Listy z let 1942 až 1944 posílal Hiršl z protektorátní Prahy přátelům nuceně nasazeným v říši. Jak ve své recenzi zmiňuje Jakub Ort (A2 č. 5/2019), Hiršlovo působení v odboji odráží korespondence jen implicitně, protože zmiňovat se o něm v dopisech otevřeně by bylo nebezpečné. Texty jsou tak hlavně svědectvím o sílící nechuti mladého muže ke všeobecné skepsi a „ustrnutí“ normálního života.
Už v roce 1968 ovšem Wagnerová s Vladimírem Janovicem použila úryvky z Hiršlových dopisů jako součást prózy, která se pohybuje na pomezí románu a publicistiky. Kniha Neohlížej se, zkameníš spojuje deníkové záznamy, dopisy a vyprávění na základě výpovědí svědků a snaží se zaplnit mezery v příběhu skupiny kamarádů, které za vydávání odbojového časopisu popravilo gestapo v Terezíně jen pár dní před osvobozením. K souboru Hiršlových dopisů vytváří tato kniha svého druhu protipól, neboť zatímco v korespondenci je kontext odbojové činnosti autora skryt, próza Neohlížej se, zkameníš původní texty rámuje způsobem, který se místy může zdát násilný.
Báje o hořících srdcích
Problém zarámování příběhu, tedy tragického konce odbojové skupiny, s jehož vědomím čtenář autentické texty čte, reflektují autoři prózy Neohlížej se, zkameníš v několika pasážích, kde se velmi přesně dotýkají momentu, kdy narativ může ovlivnit nazírání na příběh jako na součást osobní i kulturní paměti: „Jejich kroky směřovaly kupředu, a my je, ať chceme nebo nechceme, sledujeme pozpátku, s vědomím konce a výsledku, i když jejich příběh vyprávíme po pořádku. Naše touha po jednoznačnosti bude chtít vidět vždycky jednu linii tam, kde se řada linií protínala, nastolovat zákonitost tam, kde kauzalita byla a mohla být částečná a svou významnou roli hrály i náhoda, chaos a tápání.“
Texty samotného Hiršla a jeho druhů se ovšem vyprávění, které se je pokouší vměstnat do jakéhosi holdu nebo pomníku, vzpouzejí. Próza Neohlížej se, zkameníš k této poloze sklouzává dvojím způsobem. V první řadě proto, že je poplatná době, ve které vznikla a byla vydána. Vzhledem k tomu, že Předvoj nebyl v souladu se stranickou linií a čerpal své ideály jak z Marxe, tak i z křesťanství nebo odkazu první republiky, byly deníky a dopisy jeho zakladatelů třaskavým materiálem. Snad proto se autoři knihy uchýlili i k abstraktnímu uchopení aktivit Předvoje coby výsledku touhy po spravedlivém uspořádání světa a „vzájemné lásce“, jež je „motivem každé revoluce“. Takové charakteristiky lze číst jak prizmatem ideologie, tak i prizmatem víry. I tak ale snaha vyhovět požadavkům doby dělá z příběhu báj o „hořících srdcích“ a vykresluje obraz obětavých bojovníků, který je ustálený a očekávaný.
Nehrdinské hrdinství
Mimo to je vyznění knihy jako „památníku“ způsobené tím, že zvolený žánr i přes neustálé sebezpochybňování obsahuje určitý automatismus: tím, že dělá z Karla Hiršla a jeho přátel hrdiny příběhu, svévolně přetváří jejich životy v heroické osudy. Osobitost autentických textů odbojářů z Předvoje přitom spočívá právě v tom, jak jsou neheroické. Snaha „připomenout“ jejich život a zasadit jej do kontextu dějin mimoděk vytváří dojem, že jsou to neproblematičtí hrdinové, kteří prožívají sami sebe jako sebevědomé, integrální bytosti, jako strůjce vlastního osudu. Tento dojem pochopitelně umocňuje zařazení tragického konce na začátek vyprávění, jako by činy odbojářů nutně směřovaly k posmrtné slávě. Americký literární teoretik Lawrence Langer oproti tomu píše, že ve vzpomínkových návratech do doby druhé světové války se oběti často uchylují k „neheroické paměti“, odrážející hlavně pocit absence jakékoli duševní či fyzické kontroly nad svým prostředím i nad vlastním já. Podobné „nehrdinské hrdinství“ zmiňuje i Tzvetan Todorov, podle kterého vyžaduje víc morálních sil než známý literární heroismus. Ono nehrdinské hrdinství přitom najdeme i v Hiršlových dopisech.
Může se zdát, že kdybychom neznali kontext, ve kterém Karel Hiršl psal své dopisy, ani jeho další osudy, byl by soubor Zůstat plamenem neohnutým jen souborem listů idealistického gymnazisty, které nemusí nikoho zajímat. Za vzletnými ideály a postupně se radikalizujícími názory ale vyvstává autor, který má hodně načteno a dokáže vystihnout stísněnou atmosféru situace, ve které se nachází, situace, kdy se do každodennosti vlomily věci tak extrémní, že je nelze ani popsat.
Inventura ztrát
Prostý záznam vyznívá banálně: kvůli nucené práci pro německý podnik v Praze Hiršlovi zbývá jen málo času na knížky a snění; touží být hrdinou, ale není jím a stydí se už za tu touhu. Charaktery kolem něj se kazí, ale hlavně ho pronásleduje dojem tragické nečinnosti. Život neplyne, je to jen „zauzlená spleť křečí a paroxysmů“. To důležité se odehrává někde jinde. Zbývá přežívat, ovšem přežívání trapně vyčerpává. Snaží se vyjádřit zoufalství slovy, ale slova jsou zrádná, protože i ona jsou pouhými náhražkami činů. Jedenadvacetiletý mladík vzpomíná na minulost a sám se toho děsí, protože vzpomínání působí jako rozmařilost, stejně jako deníky, dopisy – všechno příběhy marné ztráty. „Hnusí se mi slova a hnusí se mi to, že se nezmůžu na nic jiného než na slova, že se mi slova hnusí,“ píše Hiršl. „Těším se na svůj návrat do osoby člověka, který se nikdy neuskuteční.“
Zůstat plamenem neohnutým je tak ve své syrové dokladovosti bez dalších komentářů velmi přesnou inventurou ztrát, se kterými se potýkala Hiršlova generace. Alena Wagnerová vydáním této knihy umožňuje překonat omezení původní interpretace, která byla navzdory dobře míněné snaze příliš jednoznačná. Heroický narativ publikace ze šedesátých let doplnila o přímé svědectví, které dříve komentář zaobaloval do vrstev výkladu. Až příliš odhodlané hrdinství, skrze něž jsme ve zpětném pohledu viděli osud Hiršla a jeho přátel, se ukazuje jako forma sebeklamu, který měl zmírnit nezmírnitelnou brutalitu a nahodilost jejich konce.
Autorka je komparatistka.