Organizace Greenpeace zveřejnila na začátku května zprávu, že elektrárna Chvaletice už téměř měsíc nevyrábí elektřinu. Mediální zástupce firmy Sev.en EC, která elektrárnu provozuje, řekl, že důvodem je příprava montáže látkových filtrů. Uhelná energetika se tím ovšem sama střelila do kolene: argument, který uhlobaroni včetně miliardáře a majitele elektrárny Pavla Tykače rádi používají, totiž zní, že na zavírání elektráren je ještě brzy, protože by to destabilizovalo přísun elektřiny a my bychom neměli čím svítit. Žádný blackout ovšem nenastal. Navíc je známo, že přebytky elektřiny vyvážíme do zahraničí. Dobře naplánovaný přechod na obnovitelné zdroje by tak mohl být rychlý a realizovatelný v horizontu několika let.
Odstávka uhelné elektrárny se děje v době, kdy Sev.en EC opět žádá o překročení vypouštění emisí rtuti a oxidů dusíku nad povolený limit. V případě rtuti by toto překročení bylo téměř čtyřnásobné. Nejde však jen o tyto dvě látky. Chvaletice jsou třetím největším producentem CO2 v republice. Na prvních příčkách se drží polostátní společnost ČEZ a její elektrárny Počerady a Tušimice II. Ve chvaletické elektrárně však mezi lety 2018 a 2019 emise rapidně vzrostly – až o 43 procent. Nejenže elektrárna přímo ohrožuje zdraví obyvatel, ale přispívá i k masivnímu klimatickému rozvratu.
Kdyby Krajský úřad v Olomouci výjimku pro elektrárnu schválil, znamenalo by to nadlimitní vypouštění rtuti a oxidů dusíku po dalších až osm let. Pokud však stát chce chránit zdraví svých obyvatel a zároveň udělat něco podstatného pro zmírnění klimatické krize, prvním krokem by mělo být právě zamítnutí této výjimky. A následovat by měla další opatření. Tím nejdůležitějším je rychlá, kvalitní a spravedlivá transformace fosilního průmyslu na obnovitelné zdroje energie tak, aby bylo garantováno zdravé a kvalitní prostředí pro všechny a také participace obyvatel na procesu proměny. Zároveň by měly být decentralizovány obnovitelné zdroje energie a vytvořena kvalitní pracovní místa pro zaměstnance fosilního průmyslu.
Vládní program RE:START, který by měl takovou transformaci zajišťovat, je bohužel jenom chaotickou směsí náhodných projektů, které se lehko dostanou k evropským dotacím, přičemž často ohrožuje ty sociálně nejslabší a zdaleka obchází zapojení občanů. Návody, jak přechodu k bezuhlíkové energetice docílit, přitom již existují. Inspirací pro Českou republiku může být například Green New Deal. Ten určuje priority a klíčové oblasti, které by měl spravedlivý přechod zahrnout, včetně zdrojů financí. Bojujme tudíž za to, aby stát zavíral doly a elektrárny co nejrychleji, a prosazujme také, abychom z těchto změn profitovali všichni bez rozdílu a aby se veřejnost mohla podílet na tom, jakým směrem se do budoucna vydáme.