„Možná zachraňujeme v Německu lidi, kteří by za půl roku stejně zemřeli.“ Tato věta nedávno proslavila Borise Palmera, primátora univerzitního města Tübingen a člena Zelených. Shrnul v ní svůj názor ohledně zdravotních opatření německé vlády, která jsou podle něj drahá, příliš přísná a nereflektují skutečnost, že většina obětí koronaviru jsou staří a nemocní lidé. Zkrátka se zbytečně vyhazují peníze. Tuto kauzu není možné vytrhnout z kontextu dalších vyjádření starosty, který si v několika posledních letech skutečně koledoval o ostudu, zejména pak své mateřské strany. Ve vydání deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung z 11. května o tom informuje redaktor Rüdiger Soldt. Jeho text však není pouze o Palmerovi. Přináší také inspirativní sondu do hlubin německých Zelených. Podle Soldta už jim došla s Palmerem trpělivost. Strana, která vznikla jako protestní hnutí a spolek volnomyšlenkářů, se v tuto chvíli chová zcela nesmlouvavě: vyžaduje se poslušnost a stranická disciplína. Palmer se podle vedení provinil proti jejím základním ideovým zásadám, a byl proto vyzván k opuštění organizace. Za tímto radikálním krokem stojí celé vedení spolkových Zelených, takže má dost velkou váhu. Zelení se každopádně jak dobrými volebními výsledky, tak organizací a „morálkou“ zařadili do mainstreamu: navenek se vyžaduje pluralita názorů, ale uvnitř musí být pořádek. Přesto se za Palmera postavila skupina třiceti známých členů strany, kteří tvrdí, že jejich kolega „není nepoučitelný“, že je navíc jedním ze „základních kamenů“ strany, a tudíž by se s ním nemělo zacházet tak přísně. Apelují také na možnost demokratické diskuse, protože „Zelení byli vždy platformou i pro menšinové názory“. Palmerovy opakované úlety by se tedy měly tolerovat i proto, aby se strana svou nesmlouvavostí a zkostnatělostí nezpronevěřila sama sobě. Samotný Palmer se zatím zdá být celkem v klidu. Pokud by skutečně došlo k rozkolu se Zelenými, přijme ho do svých řad liberálně-demokratická FDP. „Boj o Palmera“ je tedy spíše bojem o „ducha Zelených“ a zkouškou jejich schopnosti vyrovnat se s těmi, kteří smýšlejí jinak, než velí oficiální stranická linie.
Stranická disciplína není vyžadována jenom u Zelených, ale také v pravicové Alternativě pro Německo (AfD), jak se ukázalo u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války. Je tomu již 35 let, co spolkový prezident Richard von Weizsäcker označil konec války za „den osvobození“ pro Německo, a tento výklad je od té doby všeobecně platný. Redaktorka deníku Die Tageszeitung Sabine am Orde se ve vydání z 9. května zabývá otázkou, kam chce „německé vzpomínání“ na válku nasměrovat AfD. Podle Alternativy pro Německo 8. květen určitě není dnem vítězství ani dnem osvobození – jde jednoznačně o den porážky. Když se o tomto výročí diskutovalo v parlamentu Saska-Anhaltska, pronesl poslanec za AfD Oliver Kirchner řeč o tom, že konec druhé světové války měl za následek „obsazení a rozdělení Německa, ztrátu německých oblastí na východě, stalinskou diktaturu a studenou válku“. AfD sice zločiny národních socialistů přímo nepopírá, ale snaží se je relativizovat. Wehrmacht prý udělal pár chyb, ale v jádru to byla armáda, na jejíž výkony je třeba s hrdostí vzpomínat. Národní socialismus má být vnímán jen jako epizoda v celku tisícileté slavné německé historie (nutno však podotknout, že s podobnými snahami začal již Helmut Kohl, spolkový kancléř z Křesťanskodemokratické unie). Ačkoliv to tak mnohdy nevypadá, historický revizionismus je jedním z pilířů politiky AfD. Získává tak body u těch voličů, které dějiny nezajímají nebo jimž se zdá být německá historická sebereflexe příliš jednostranná a zaměřená na dějiny 20. století.
„Všelidová“ německá sociální demokracie (SPD) už dávno není, co bývala. Zatímco na přelomu století v čele s Gerhardem Schröderem sbírala ve volbách okolo 40 procent hlasů, dnes je to s bídou kolem 15 procent. Týdeník Der Spiegel se ve vydání z 12. května zabývá mladými progresivními politiky ze současného vedení strany Larsem Klingbeilem a Kevinem Kühnertem, kteří chtějí společnými silami vdechnout straně svěžího ducha. SPD je po sedmi letech ve velké koalici s Křesťanskodemokratickou unií (CDU) zcela vyhořelá a bez větší naděje na úspěch ve volbách. Podporou prouprchlické politiky ztratila jádro svých „dělnických“ voličů, kteří přešli k pravicové AfD, a v současné době nemá příliš co nabídnout. Dva mladí pánové brojí především proti všudypřítomné „ekonomizaci“ života, která vede k rozdělení společnosti. Prosazují solidární zdravotnictví, právo na bydlení a stejné šance na vzdělání pro všechny. Pokud má čtenář pocit, že už podobný program viděl, nemýlí se. Podobná témata nabízejí prakticky všechny strany – stěží se například najde taková, která by požadovala vzdělání jen pro movité elity. SPD je dnes schopna pouze čas od času zčeřit vodu utopiemi svého levého křídla, které se zpravidla při srážce s realitou roztříští na tisíce kousků. Mainstream už ovládají Zelení a AfD. Čas SPD – byť třeba s novým vedením – je tak časem minulým.