Pláž adolescentního liberalismu

Sociolog Jan Keller se ve své knize Společnost věčného mládí zaměřil na ikonické události revolty, která na jaře a hlavně v létě 1968 ochromila Paříž a – zdánlivě neúspěšně – se pokusila o revoluční změnu francouzské společnosti. Duch tehdejších protestů paradoxně dovedl liberální levici k tomu, že si podala ruku s neoliberální pravicí. A právě způsob, jakým k tomu došlo, a důsledky, které to má pro naši současnost a smysl levicové politiky vůbec, Keller ve své práci sleduje.

Publikace by klidně mohla nést podtitul „Strukturální proměna francouzské společnosti ve druhé polovině 20. století“. Autor přiznává, že jeho sonda do vývoje sociálního státu či mentality radikální levice se opírá výhradně o procesy ve francouzské společnosti. Tomu odpovídá i jeho modus operandi, neboť v podstatě představuje myšlenky aktuální francouzské sociologické produkce. Přesto má jeho výklad větší ambice.

Jednorozměrná generace

Radikalitu z osmašedesátého Keller vnímá především jako projev adolescentní mentality. Tu povyšuje z přechodové fáze mezi dětstvím a dospělostí na svébytný kulturní rys, který neovlivňuje pouze věkově vymezenou část populace, ale společnost jako takovou. Adolescentní příznaky autor spatřuje v hledání autentického prožitku; odpor k autoritám všeho druhu, obviňování institucí jakožto nástrojů disciplinace a především dynamické a kreativní rozvíjení vlastní touhy měly směřovat ke konečnému osvobození jedince. Vůči nudné dospělosti se staví mladistvá revolta, vůči technickému racionalismu kreativní iracionalismus a proti hierarchické moci horizontální rovnost autonomních jedinců. Všechny hranice měly být zbořeny a pod dlažbou objevena pláž, jak hlásalo slavné heslo situacionistů.

Podle Kellera je ale pod onou vytouženou pláží zase jen další tvrdá dlažba. Revoltující mládež nahlíží jako typické „dítě své doby“, které se narodilo v době nadbytku. Aktéři tehdejší vzpoury přišli na svět během poválečného baby boomu a vyrůstali v době poválečných „třiceti tučných let“, kdy na Západě nastala příznivá konstelace různých socio­-kulturních faktorů. Na scénu pak přicházejí v podmínkách nebývale vysokého tempa hospodářského růstu, v době, kterou charakterizuje demokratizace vzdělání, nástup masové spotřeby a vzestup životní úrovně všech společenských vrstev. Jištěna silným sociálním státem a bez rizika, že neuspěje na trhu práce, měla podle Kellera tato generace na prahu dospělosti pocit totální nadvlády nad vlastním životem. Překážkou už nebyl pracovní trh, ale rigidní formy státu, rodiny či náboženství. Proto v letech šedesátých mladí lidé žádali kulturní a morální deregulaci, kdežto na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých někdejší rebelové v produktivním věku liberalizovali i svět financí a obchodu. A nakonec na ně čekal starobní důchod.

Bezstarostná jízda

Keller se ovšem nesnaží esencializovat úspěch jedné generace, ale odhalit zcela ojedinělé podmínky, které jí umožnily celkem bezstarostnou jízdu zázračným sociálním výtahem. Mentalita odporu k autoritám, včetně rodičů a institucí, podle českého sociologa maskuje skutečnost, že západní osmašedesátníci podrývali přesně ty sociální struktury, které jim umožnily mít pocit historické výjimečnosti. V nevděčné roli se přitom ocitl sociální stát. Jako zajištění před sociálními riziky totiž zapříčinil pokles tradičních forem společenské solidarity, a tak mimoděk pomohl nebývalému nárůstu individualismu, pro nějž se nakonec stal překážkou. S tím dle Kellera souvisí svoboda konzumovat coby výraz autentického hledání vlastní odlišnosti. Ve společnosti masového konzumu, kterému dominuje přebujelá střední třída a zároveň individualismus, se budování vlastního statusu prostřednictvím diferenciace stalo téměř otázkou cti. Jenže to, co jedinec považuje za svou osobní volbu, mu ve skutečnosti diktuje systém, který potřebuje prodávat, růst a neustále zvyšovat výkon. A vzájemně se diferencující jedinci nakonec dokonale stejným chováním bezděky potvrzují svou konformitu s aktuálním společenským stavem.

Pro Kellera, podle něhož hesla šedesátého osmého našla svůj výraz v nikdy nekončícím konzumu, byli představitelé kulturní revoluce několikanásobnými vítězi. Podařila se jim liberalizace kulturních poměrů v šedesátých letech i liberalizace ekonomická v následujících dekádách. Dekonstrukce socio­-ekonomických poměrů na pozadí ikonické revolty vrhá světlo i na exploataci současné společnosti. Mýtus věčného mládí, který povzbuzuje členy společnosti k boji proti disciplinujícím institucím ve jménu utlačovaného jedince, v současnosti vládne nejen smýšlení většiny lidí, ale především ekonomickým poměrům. Kapitalismus tak tyje z nadšeného volání po deregulaci, ať již v oblasti rozvazování tradičních forem zaměstnaneckých vztahů nebo v sociálních vztazích, jejichž rigiditu má nahradit konzumace všeho nového a módního.

Opakování chyb

Osmašedesátníci tedy nedokázali změnit společenské nerovnosti, natož jejich následující růst. Nezabránili zvyšování konkurenčního tlaku ani oligarchizaci politiky. Dokonce ani nezabránili devastaci silné střední třídy. Zatímco během pařížské revolty spílali dělníkům kvůli jejich „zburžoaznění“ a antirevolučnímu zpohodlnění po sociálním vzestupu z bídy k relativně spokojenému životu nižší střední třídy, dnes se právě tyto části společnosti propadají zpět k pauperizaci. Keller tak revoltujícím studentům přiznává pouze jedno vítězství, a to osvobození se „od kontaktu s realitou a od hranic, které tato realita vytyčuje jednání příslušníků různých sociálních vrstev“.

Jenže tímto způsobem se často osvobozuje i sám Keller. Když například potřebuje vystihnout postmoderní charakter adolescentního jednání, pomůže si až příliš zplošťující charakteristikou hnutí, které bylo myšlenkově mnohem komplexnější a heterogennější, než se zdá z Kellerova výkladu. Podobně „užitkově“ autor zachází i s pojmem generace, který jednou kritizuje jako sociologickou slabost, kdežto jindy ho užívá jako nezpochybnitelný sociál­ní fakt. A v podobném duchu se osvobozuje i od složitosti pařížských protestů, které prostě připíše na vrub kulturní studentské revoluce bez jakékoli dělnické podpory, navíc údajně bez ambicí měnit stávají mocenské pořádky.

Navzdory faktu, že kniha působí jako sociologická sonda do francouzské společnosti, představuje především výpad proti radikální kritice liberální levice. Prostřednictvím sociologické perspektivy se autorovi daří vyvarovat se levicové teze o kapitalizaci všeho, co existuje mimo trh v jakési původně čisté a nezkažené podobě. Netvrdí, že hesla z Paříže byla studentům navzdory jejich proklamovanému antisystémovému zaměření „ukradena“ a použita proti nim. Naopak se snaží demonstrovat, že samotná podstata těchto zdánlivě převratných událostí byla výrazem určité socio­-ekonomické konstelace, a nikoliv jejím vychýlením. Současná adorace tehdejší rebelie podle něj svádí k zopakování stejných chyb, k nimž došlo před padesáti roky ve Francii.

Autor je sociolog.