Tobě, nejmilejší Slovensko!

Formátem drobné dvousvazkové dílo Xaviera Galmiche o švýcarském spisovateli, výtvarném kritikovi a malíři Williamu Ritterovi, nazvané William Ritter voyage en Slovaquie (1903–1914). Images d’un pays rêvé (William Ritter cestuje na Slovensko, 1903–1914. Obrazy z vysněné země), působí skoro neskutečně. Švýcarský umělec povstává nad oběma svazky jako zjevení, neboť citované dokumenty a archivní materiály ukazují, že se ve střední Evropě přátelil téměř s každým a byl skoro u všeho, co se v českém a slovenském kulturním životě přelomu 19. a 20. století událo. A přesto – jak si sám přál – zůstal až dosud nepovšimnut! Nebýt francouzského bohemisty, sen o setrvání na okraji a ve skrytu by se Ritterovi málem splnil.

Předčasná nostalgie

William Ritter (1867–1955), jehož osobní fond, tvořený desítkami tisíc dopisů, kreseb, fotografií, recenzí, kritik a prozaických děl, uchovávají dvě švýcarské knihovny a jeden archiv, se v Galmichově knize představuje jako člověk utkaný ze samých protikladů. Všechny tyto kontrasty jsou však do sebe umně zapleteny. Bohemista Galmiche vytváří plastický obraz umělce, který se snažil žít podle svého založení a sám v sobě nacházel sílu, jež mu i bez pozornosti publika umožňovala vést plnohodnotný a smysluplný život. Nejpozoruhodnější částí Ritterova příběhu, na niž se autor po právu zaměřuje, jsou jeho objevné a iniciační cesty na Slovensko, konkrétně do jeho západní části, na Myjavu. Švýcar tam v horách, daleko od průmyslové civilizace, daleko od železniční trati, nalezl před více než sto lety kus svérázného kraje. Ritter přitom nebyl prostý nadšenec; místo prozkoumal s přesností etnografa a detailně je znal. Avšak národ, který si takový Ritter vyhlédne, mívá z objevitelových uznalých slov pouze rozpačitou radost. Spisovatel zde totiž, jak napovídá i titul knihy, na­­lezl vlastní sen, zastavený čas, utopii – a těžko tedy mohl vítat proměnu, kterou oblast začala procházet. Jeho zápisky, fotografie a kresby jsou charakteristické vitalitou, barvami, okouzlením, ale zároveň nostalgií a zmarem, který švýcarský malíř předjímal.

Žít vlastní utopii

Tuto složitost výborně ztělesňuje Ritter sám, ale snad ještě lépe jeho mladý slovenský druh Janko Cádra. Jeho přítomnost, která se vine ritterovskou monografií (textově prvním svazkem, graficky druhým), celek ještě více komplikuje, zaplétá a specifickým způsobem estetizuje. Čtenář rychle vytuší jakousi zvláštní, ale nikoliv pokleslou přecitlivělost a subtilitu, něco, co už někde viděl a četl. Něco, co je utkáno z lásky, umění, fantazie, snu, převleků, nekonečných toulek po horách, života na venkově, širáků, krojovaných bačů, tedy něco, co tvoří svět citově nesmírně vypjatý, ale zároveň přece jen předvídatelný a známý. Čtenář se zpočátku brání, váhá, zda si vše správně vykládá – ale skutečně, ono to tak je. A právě jistota, že něco takového se opravdu odehrálo, vdechuje Ritterovu příběhu paradoxní jedinečnost. Rázem totiž ztrácí smysl tvrzení, že se takové osudy odehrávají jen v knihách. Ne, patří i existujícím lidem. Ritter se jeví jako člověk, kterému se podařilo co možná nejdále žít vlastní utopii, propojit osud s uměním, autenticky prožít to, co ostatní považují za romantickou šablonu.

Jeho láska k mnohem mladšímu Jankovi je pak – posuzováno dneškem – jen přirozeným pokračováním všech těch trochu manýrovitých kontrastů. Fyzický Ritter, muž civilního, téměř úřednického vzhledu, by mohl být leckým, jen ne soukmenovcem slovenských horalů toulajících se po Myjavě. Vedle milovaného mladíka vypadá jako utrmácený muž. Jeho měkký zarmoucený pohled a nachýlená hlava podepřená dlaní jako by už naznačovaly brzký konec. Kolik už v tom je dráždivého smutku! Švýcar od počátku trpí, ale je zřejmé, že pro něj není nic krásnějšího nad toto trápení, o němž píše, jež kreslí, fotografuje a jež si tak sladce vychutnává.

O koho tedy jde v Galmichově knize? O Willia­ma Rittera, o Janka Cádru? Samozřejmě, ale přes všechny zvláštnosti Ritterova založení kniha nakonec především zachycuje spojení každodenního s neobyčejným. Čtenář postupně chápe, že ten nevšední spisovatel a malíř netoužil vlastně po ničem jiném než prožít po Jankově boku docela obyčejný život. Takovému životu ovšem nejlépe sluší utajení – právě tak to zřejmě Ritter myslel.

Autor je komparatista.