V polovině března zemřel/a Genesis Breyer P-Orridge, člen/ka performanční skupiny COUM Transmissions, kapel Throbbing Gristle a Psychic TV či okultisticko-umělecké sítě Thee Temple ov Psychick Youth. Radikálními subverzivními gesty významně zasáhl/a celou řadu oblastí, včetně své identity a těla. Následující text je redakční koláží z několika rozhovorů.
V určitém období jsme věřili, že hudba je nejúčinnější způsob komunikace, protože dokáže oslovit nejširší publikum. Hudební nahrávky nicméně považujeme za pouhý nástroj propagandy. Dávají nám příležitost promlouvat k davům a umožňují nám říkat, co si myslíme o současné podobě světa. Samotný fakt, že jde zrovna o hudbu, je ale podružný. Nejdůležitější byla možnost oslovit hodně lidí a hudba byla v tomto ohledu opravdu demokratická – skoro každý si mohl zajít do obchodu a koupit si desku. Nebyla to doména úzké vrstvy bohatých z Upper West Side, kteří si mohou dovolit trávit celé dny v galeriích. Doufali jsme, že by se pouliční kultura dala propojit s přístupem, který se vyskytuje spíše ve světě umění. Právě o tohle usilovali Throbbing Gristle – a troufáme si říct, že se nám to povedlo.
Chaotická laboratoř Throbbing Gristle
Jako první krok jsme spolu začali každý víkend spát – dělali jsme to tak po celý rok. „Skupina, která spolu hraje, spolu také spí,“ vtipkovali jsme. Svým způsobem se jednalo o obnovení psychodramat z období komuny Transmedia, v níž jsme žili na konci šedesátých let: „Tady jsou uniformy, koncept, jméno, postavy, přístup a úkol.“ Budeme tak žít a zasvětíme tomu své životy a duše. Jedině takhle to může fungovat. Médium nejlépe vyjádříte tehdy, když se do něj zcela ponoříte. Byl to pokus o narušení zaběhaných vzorců a snaha o vytvoření separátní jednoty, aby naše hudební alchymie náležitě fungovala. Musíte si uvědomit, že jsme vlastně přetvářeli globální představu o tom, co by měla být populární hudba.
Hledáním zvuku jsme strávili skoro rok. Během pracovního týdne jsme s Chrisem Carterem stavěli reproduktory. Byla to vesměs manuální práce: řezání dřeva, vrtání, šroubování a tahání drátů. Chris také sestavil elektronické efekty a modulární syntezátor. Kromě toho upravil i mou baskytaru. A pak jsme experimentovali. Používali jsme prostorové a dozvukové efekty a zaměřili jsme se na různé ruchy, podivné zvuky nebo změny intenzity. Chris často upozorňoval na spoustu nových nápadů, o nichž četl v časopisech o elektronice. A my na to: „Jo, tohle zkusíme“ nebo: „Ne, to je nuda“, případně: „Hele, ty vysoké frekvence – neznamená to, že by se mohlo stát tohle nebo tamto?“
Pokud šlo o vliv zvuku na tělo, byli jsme sami sobě pokusnými králíky. Spolu s Chrisem jsme v Death Factory, naší zkušebně a studiu, prováděli – sami na sobě – různé zvukové experimenty. Vliv některých frekvencí je značný: Chris občas ztrácel periferní vidění, nemohl se pohybovat nebo stát rovně. Někdy jsme na několik dní odešli a nechali nástroje a aparaturu běžet, trochu jako Lou Reed na albu Metal Machine Music. Bylo to chaotické v nejlepším smyslu tohoto slova… Chaotická výzkumná laboratoř.
Mechanismy kontroly
Často jsme mysleli na to, že hudba byla původně určena k rituálním účelům. U rock’n’rollu lidé z nějakých důvodů začali věřit, že když v obecenstvu vypukne nadšení, všichni se vrtí a poskakují, jsou vzrušení, chtějí se vyspat se zpěvákem nebo vyrvat sedačky, je to proto, že kapela hraje dobře. Nebo kvůli tomu, že zpěvák je sexy. My jsme ale vždy cítili, že jde o něco úplně jiného. Zvuk, rezonance, frekvence, rytmy, pulsující světla a skupinové psychosexuální efekty jsou stejně důležité, ne-li důležitější. Právě tohle je ten nejzajímavější aspekt, a přitom se na něj nikdo pořádně nezaměřil.
Do hudby Throbbing Gristle se promítlo mnoho uměleckých intencí, intelektuálních teorií, konceptů a slastí, ale stejně tak to byla tvorba prostě a jednoduše niterná. Jinak řečeno, člověk si z ní vzal, co se mu zrovna hodilo, a v tom spočívala skutečně zajímavá změna oproti dřívějším uměleckým aktivitám. Naším hlavním záměrem nebyla zábava, ale ani hudba. Spíše nám šlo o zkoumání forem kontroly ve vztahu k živým vystoupením. Vědomě jsme se snažili kontrolu odmítat, a vytvořit tak alchymické hudební prostředí, ale zároveň jsme dokázali z různých forem kontroly těžit mnohem více, než bývá při běžných hudebních performancích obvyklé.
Dokázali jsme být unesení zvukem podobně jako obecenstvo. Zvuk na pódiu byl stejně hlasitý, a možná ještě hlasitější než před ním. Občas jsme s sebou vozili ještě druhou aparaturu, aby byl zvuk intenzivnější. Mezi naše nejoblíbenější okamžiky patřilo dotknout se basové kytary a cítit, jak dřevěná podlaha na pódiu přenáší vibrace do našich nohou. Celé naše tělo se třáslo jak ve výjevu z Toma a Jerryho – tak vypadala perfektní akustika koncertů Throbbing Gristle. Naše tělo bylo vydáno na milost i nemilost zvuku.
Tragédie moderního umění
Všechno umění je v současné době založeno na kariérismu a byznysu – podobá se spíš bankovnictví než čemukoli jinému. Existují dva způsoby, jak se v této oblasti dá fungovat. První spočívá v tom, že někdo – nejlépe hned potom, co opustí uměleckou školu – vytvoří dílo, které se setká s pozitivním ohlasem. Dejme tomu, že namaluje černé pruhy na žlutém pozadí, případně rovnou všechny obrazy maluje jen černou a žlutou. To je totiž přesně to, co lidé obdivují, oceňují a považují za úspěch. Potom zákonitě chtějí ještě víc černožlutých obrazů. Umělec se proslaví jako „ten, co používá černou a žlutou“. Je to stupidní formulka, ale když se opakuje pořád dokola, může docela dobře fungovat tak dlouho, dokud umělec nezemře. Druhý způsob tkví v tom, že se vyspíte s galeristou. To jsou dvě pravidla, na nichž stojí umělecký svět. Nemáme nejmenší zájem se na tom podílet. To už můžete rovnou jít pracovat do továrny a vyjde to úplně nastejno. Obrovská tragédie moderního umění vězí v tom, že lidé po umělcích požadují, aby dělali stále ty samé věci.
Umění přitom původně vzniklo jako pokus zachytit transcendentální, mystické či posvátné stavy. Mělo silně náboženský význam a zabývalo se tématy, jako jsou zjevení, místo lidstva ve vesmíru nebo jeho vztah k přírodě. V některých případech – třeba malby v písku nebo mapy kmene Navahů – bylo schematické, ale i tehdy mělo rituální rozměr. Často dokonce ani nešlo o to vytvořit něco stálého. Byl to rituál, který se pořádal pro zlepšení psychického či fyzického zdraví kmene. Byla to magie – komunikace s přírodou a vesmírem. A také to byl způsob, jak se pokusit popsat nepopsatelné.
Považujeme umění za religiózní, posvátné povolání, které je stejně důležité jako všechny tradiční náboženské systémy. Umění pro nás znamená náboženství – jeho podstatou je kreativita, vytváření něčeho, co nikdy předtím neexistovalo. Dotýká se nevyslovitelných, neuchopitelných, neuvěřitelných a velmi nepravděpodobných věcí a jevů, klíčové však je, že je lze sdílet s druhými lidmi. Umělecký provoz se však smrsknul na opakování jednoduchých vzorců, utvrzování přátelských vazeb a snahu zavděčit se. Proto je také většina umění v zásadě jen dekorace.
Fanklub Briana Jonese
Kolem Briana Jonese se vždycky vznášela éterická atmosféra. Můžeme ji spatřit dodnes: je to aura, která umožňuje odpojit se od reality. Brian Jones byl nepřehlédnutelný i extravagantním stylem oblékání, který podnítila Anita Pallenberg. Když vešel do klubu, všichni se za ním otáčeli a říkali si: „Kdo to sakra je?“ Šlo o transcendentní osobnost, po stránce vizuální i kreativní. A je jisté, že byl zavražděn. Dost jsme se tím zabývali, a dokonce se nám podařilo udělat rozhovor s jedním z lidí, kteří prováděli pitvu. Jeden z členů Thee Temple ov Psychick Youth byl synem zpěváka skupiny Manfred Mann. Ten byl v Brianově domě, když byl zavražděn, takže jsme získali dost zákulisních informací.
Po jednom koncertě Psychic TV koncem osmdesátých let přišel do šatny nějaký člověk a řekl nám: „Mám pro vás dárek. Dělal jsem pro Rolling Stones bedňáka a tohle je jeden z kabátů Briana Jonese ze začátků jeho hudební kariéry.“ Nebo přišel jiný muž, který dříve pracoval pro deník Daily Mirror. Když se noviny stěhovaly do nové budovy, vybral z archivů všechny výstřižky o Rolling Stones od počátků jejich dráhy až po smrt Briana Jonese. Všechen materiál ukradl a přinesl nám ho. Ty složky jsou teď uloženy v galerii Tate Britain.
Začali jsme pořádat večírky na Brianovu počest a založili jsme pro tyto účely spolek Brian Jones Memorial Society. Scházeli jsme se obvykle na místech, kde Brian pořádal večírky, anebo tam, kde se nacházely kluby, do kterých rád chodil. Bylo to úžasné. Setkali jsme se s jeho nepřiznanými syny – oba se jmenovali Julian. Poznali jsme také několik jeho bývalých přítelkyň a se všemi jsme strávili spoustu příjemných chvil. Společně s Lady Jaye jsme několikrát hovořili i s Anitou Pallenberg, a to přímo v domě, kde s Brianem žili. Boy George byl dokonce jednou zatčen policií za držení heroinu, když oblečený v tričku Psychic TV mířil na party našeho spolku.
Jedno z nejoblíbenějších rčení Lady Jaye znělo: „Když vidíš útes, skoč z něj.“ Čím upřímněji se člověk odevzdá nějaké myšlence, tím spíše se pak dostanou na povrch různé informace. Jak jinak by bylo možné, abychom bez jakéhokoli úsilí narazili na všechny zmíněné lidi?
Pandrogenie je nevyhnutelná
Projekt Pandrogeny pro mě a Lady Jaye začal jako vyjádření bezpodmínečné lásky. Sdíleli jsme obsedantní touhu nechat se druhým doslova pozřít. Nejlepší by bylo, kdybychom se mohli objímat tak intenzivně, až bychom se vzájemně prolnuli. Ptali jsme se, proč to takto cítíme. Co to vypovídá o nás a našem vztahu? Proč nechceme být jednotlivci? A co se přesně děje, když se dva stanou jedním?
První kroky našeho výzkumu v této oblasti vedly k technice střihu (cut-up), vytvořené Williamem S. Burroughsem a Brionem Gysinem, kteří se zabývali stříháním a spojováním vlastních i jiných textů. Při použití této metody nebyl ani jeden z nich skutečným autorem – výsledek byl produktem entity zvané Třetí mysl. Říkali jsme si, co by se asi stalo, kdybychom se také rozstříhali a spojili do jednoho celku. Je možné stát se „třetím“? A právě to je pandrogyn. Začalo to jako projev nezměrné lásky, ale poté se naše zkoumání zaměřilo na otázku, co to vypovídá o naší roli ve společnosti. Rozhodli jsme se, že aplikujeme techniku „cut-upu“ na vlastní těla.
Všechno, co děláme, spolu souvisí. Nahrávka, která vznikla před čtyřiceti lety, se najednou napojí na současnost. Například v písni United, která byla napsána pro Throbbing Gristle, zaznívá: „Staneš se mnou. A já tebou.“ Někdo nám nedávno připomněl, že tato píseň je bezmála proroctvím pandrogenie. Kdosi dělal výzkum pro připravovanou knihu a pročítal mé staré rozhovory a poznámkové bloky. Upozornil mě na jedno interview z pozdních sedmdesátých let, kde jsme mluvili o „pantropologii“. Vždycky to bylo někde v pozadí. Pandrogenie je nevyhnutelná. Všechno k ní spěje, i když si to zrovna neuvědomujeme.
Právo utvářet vlastní identitu
Když jsme oba měli prsa, nosili stejné šaty a používali stejný make-up, přirozeně jsme začali být spojováni s transkomunitou. Jednou jsme měli mít koncert ve Phoenixu a majitel klubu vyhlásil, že translidem nedovolí používat dámské toalety. Zavolali jsme mu a řekli, že to je absurdní. Majitel se hájil tím, že některé ženy bývají naštvané, když na toaletách pod dveřmi vidí boty směřující opačným směrem. To jsme mu ale nemohli ani na okamžik uvěřit – žádná transžena přece nemočí vestoje. Sedíme u toho! Majitel říkal: „Chceme váš koncert, takže vám nechám k dispozici svou soukromou toaletu, i když jste trans.“ Ale odradit tím polovinu našich fanoušků? To bylo na nic. Přivedlo nás to k myšlence, kterou jsme posléze formulovali v rozhovoru pro místní rádio: transženy jsou útočné komando budoucnosti. Lidské tělo přece neukončilo svůj vývoj. Organizovaná náboženství zdůrazňují, že tělo je posvátné, což má implikovat, že je hotové a dokonalé. Ale tak to vůbec není. Tělo se pořád mění. Bývali jsme chlupatí a chodili po čtyřech. Význačné mutace někdy představují spíše skok a přesně to se podle nás teď děje.
Je jisté, že ti, kdo mají trvalý zájem na udržování kontroly nad společností, budou neustále bojovat proti všem pokusům tuto kontrolu narušit. A právě toto narušování bylo vždy náplní naší práce. Burroughs nám řekl: „Tvůj úkol, Genesisi, je zkratovat kontrolu.“ V tomto směru jsme absolutně spojeni s LGBTQ+ komunitou a podobnými menšinami, které se snaží vymanit ze zavedených systémů, hodnot a způsobů chování. Je třeba neustále připomínat, že každá osoba si může vytvářet vlastní identitu. A nejde jen o gender. Můžete se stát kyborgem nebo si nechat narůst ploutve a žít pod vodou. Jakákoli mutace je oprávněná. Cokoli, co brzdí proces změny, je pochybné. V tomto ohledu jsme spojenci každého, kdo chrání dosažený stupeň vývoje a požaduje, aby každý měl právo designovat sám sebe.
Autor/ka byl/a pandrogyn.
Z dvojice rozhovorů publikovaných v knize Painful but Fabulous: The Lives and Art of Genesis P-Orridge (Soft Skull Press, New York 2003) a interview, publikovaných na webových stránkách spin.com (7. 7. 2017) a them.us (22. 10. 2019), vybral a sestavil Jan Klamm. Z angličtiny přeložil Jan Sůsa. V souladu s autorovým pozdním územ používáme místo první osoby singuláru „pandrogynní“ plurál.