Prvorepublikoví výtvarní umělci, a mezi nimi i ti nejuznávanější, se osobně i svou tvorbou od počátku stavěli proti fašismu. Jejich odkaz nám v lecčems může pomoct vyrovnat se s politickými výzvami, jež v současnosti ohrožují demokracii.
Josef Čapek: Oheň, 1939
Jedno z nejvlivnějších pojetí vztahu fašismu a kultury pochází z předválečného eseje Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti: „Fašismus se snaží organizovat nově vznikající zproletarizované masy, aniž porušuje vlastnické vztahy, na jejichž odstranění masy naléhají. Svou spásu spatřuje v tom, že dovoluje masám vyjádřit se, ne se však domáhat svých práv. Fašismus důsledně směřuje k estetizaci politického života.“ Uchopení a udržení moci ve fašismu tedy stojí na tom, že režim veřejnosti dovolí emocionálně se projevit a hrát v inscenovaném divadle roli národa, ovšem bez skutečné možnosti cokoliv ovlivnit. „Na estetizaci politiky, jak ji provádí fašismus,“ dodává Benjamin, „odpovídají jeho odpůrci politizací umění.“ Mnozí známí meziváleční výtvarní umělci tak vědomě politizovali svoji tvorbu, jakkoli se třeba dříve ve své ateliérové práci věnovali docela jiným tématům. Jejich zápas se dá rozdělit do několika fází.
Duch kosmopolitismu
Ve fázi první, spadající především do dvacátých let, se angažovaní umělci snažili upozornit na sociální nespravedlnost a další společenské a hospodářské problémy, ze kterých fašismus vyrůstá. Vyzdvihnout můžeme malíře a grafiky Václava Maška, Josefa Matruse, Jana Rambouska, Vladimíra Hřímalého a sochaře Karla Dvořáka. Tehdejší umělecká obec byla v oblasti politiky a sociálních otázek dobře orientovaná a chápala vztah mezi nejistotami širokých tříd a hrozbou fašismu. Už ve dvacátých letech se objevují první vyloženě antifašistická díla, většinou satiry proti diktatuře v Itálii i domácím fašizujícím a nacionalizujícím tendencím, jak je představovala politika Jiřího Stříbrného nebo Radoly Gajdy. K těmto dílům patří grafiky od Antonína Pelce, Adolfa Hoffmeistera, Františka Bidla, Zdenka Rykra, Otakara Mrkvičky, Štefana Bednára a dalších. Většina z nich se postupem času antifašistické a protiválečné tvorbě věnovala stále více.
Třicátá léta poznamenala hluboká hospodářská krize, odstartovaná krachem newyorské burzy, což bylo pro demokracii fatální. V tomto období se přidávají další významní avantgardní umělci, kteří ve své tvorbě začínají bít na poplach. Josef Čapek se v karikaturách vydávaných v Lidových novinách vyjadřuje k dobyvačné politice fašistické Itálie v Africe, ke krutostem frankistů ve španělské občanské válce a k německému nacismu a militarismu. Nakonec vydává tři obsáhlé cykly protifašistických kreseb: Diktátorské boty, Modern times a Ve stínu fašismu. Karel Teige vytváří obálky protifašistických knih, mimo jiné pro Válku s Mloky (1935) od Karla Čapka, Vladimír Sychra maluje personifikaci hrůz španělské občanské války na oponu družstevního divadla D 37. V tvorbě Toyen se stále více projevují obavy z války v podobě různých přízraků ve vyprahlé pustině, Josef Šíma maluje po návratu z baskického města Hendaye obraz Revoluce ve Španělsku (1936) a František Vojáček zobrazí fašisty vybombardované baskické město v obraze Guernica (1937).
Po roce 1933 se Praha stává hlavním městem utečenců z nacistického Německa. Emigranti pokračovali ve vydávání německých antifašistických časopisů Simplicissimus a Arbeiter-Illustrierte-Zeitung, které pašovali do říše. Do těchto magazínů přispívali svými ilustracemi i čeští umělci, jako výše zmínění Pelc, Hoffmeister, Čapek, Bidlo, ale také Josef Lada, Ondřej Sekora nebo Bedřich Fritta (pod pseudonymem Fritz Taussig), a spolu s nimi němečtí emigranti, jako Helmut Herzfeld alias John Heartfield, Erich Godal či Thomas Theodor Heine. Praha zažívala uvolněný duch kosmopolitismu: německá a česká kulturní elita se setkávaly v kavárnách i různých spolcích a klubech, například ve vzdělávacím spolku Urania, v Plodinové burze (dnes ČNB), v Městské knihovně v Praze, v budově rozhlasu i komunistických lidových domech. Příkladem velmi aktivního antifašistického kulturního sdružení byl Bert-Brecht-Klub, vedený spisovateli Wielandem Herzfeldem a Franzem Carlem Weiskopfem.
Karikatury, Mnichov, emigrace
S utečenci solidarizoval i Spolek výtvarných umělců Mánes, v jehož prostorách se v dubnu a květnu 1934 konala Mezinárodní výstava karikatury a humoru, namířená proti nacismu a fašismu. Výstavu uspořádali Emil Filla, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman a zahájil ji Josef Gočár. Vystavovalo třiačtyřicet umělců včetně Františka Kupky, Františka Muziky, Josefa Čapka a George Grosze. Protinacistické karikatury vyvolaly ostrou reakci německého velvyslance. Největší pozdvižení způsobila fotomontáž Johna Heartfielda s názvem Nadčlověk Adolf polyká zlato, ale má plechovou hubu (1932), tematizující spojení velkokapitálu, zbrojního průmyslu a fašismu. Koláž byla spolu s několika dalšími díly zabavena českou policií a na její místo ve výloze Mánesu pak organizátoři každý den umisťovali novou karikaturu trefující se do hitlerismu.
V roce 1934 z Vídně utekl do Prahy také malíř Oskar Kokoschka, jehož díla byla v roce 1937 v Německu odstraněna z veřejných sbírek a částečně zničena. V reakci na tuto událost namaloval Autoportrét zvrhlého umělce. Vytvořil také úspěšný protestní plakát, v němž dává do vztahu osud španělské republiky s osudem té československé. Česká policie sice tyto plakáty odstraňovala z veřejného prostoru, ale antifašistická mládež je po nocích vždy znovu vylepila.
Ani mnichovská dohoda ze sklonku září 1938 nezůstala bez umělecké odezvy. Kokoschka, který během října odletěl do Londýna, na mnichovské události reagoval obrazem Červené vejce, který představuje Československo servírované na prostřeném stole Hitlerovi a Mussolinimu. Josef Čapek pár dní před Mnichovem přinesl do Lidových novin kresbu nazvanou Opuštěna, oloupena, ale nezlomena, symbolizující blížící se katastrofu, ale redakce mu ji nevydala. Téma ženy-matky se zaťatou pěstí, marně vzdorující nebo už tiše trpící tváří v tvář zkáze, se pak stalo tématem sérií obrazů Oheň a Touha. Vojtěch Preissig vydává k výročí založení republiky odbojový leták, na kterém lev rve vlajku s hákovým křížem. Emil Filla maluje obraz Kůň drásán lvem a další plátna symbolicky znázorňující republiku ohroženou agresorem. Sochař Břetislav Benda na události reagoval sousoším Lidé bez domova (1939), které věnoval 133 tisícům československých občanů, kteří po nuceném postoupení Sudet Německu přišli o domov.
Následovala vlna emigrace. Antonín Pelc a Adolf Hoffmeister navzdory zatčení a deportaci do koncentračního tábora ve Francii nakonec utekli přes Casablanku do USA. V New Yorku pokračovali ve vytváření protifašistických plakátů, které prezentovali na výstavě War Caricatures v galerii MoMA. Umělci, kterým se nepodařilo včas utéct, žili ve strachu ze zatčení gestapem a deportace do koncentračního tábora. Zdenek Rykr dobrovolně ukončil svůj život skokem pod vlak, aby se vyhnul vlně zatýkání. Toyen ve svém bytě ukrývala surrealistu Jindřicha Heislera, který se jakožto Žid vyhýbal deportaci do Terezína, a zachránila mu tak život. Otakar Mrkvička se stal aktivním členem odbojové skupiny Parsifal, která předávala zpravodajské informace exilové vládě, a jen díky náhodě nebyl zatčen po částečném rozkrytí skupiny za heydrichiády. Do koncentračních táborů byli odvlečeni Josef Čapek, Emil Filla, Vojtěch Preissig, Ondřej Sekora, Bedřich Fritta a František Bidlo. Často tam v rámci takzvaných propagačních studií, do kterých byli výtvarníci zařazováni, pokračovali v tvorbě – a to přesto, že by je za odhalení jejich děl čekala smrt. Konce druhé světové války se dočkali pouze Filla a Sekora.
Krize dnes
Tvorba i osudy antifašistických umělců mají nadčasovou hodnotu. Co si z jejich práce ale můžeme vzít dnes a jaké jsou limity jejich odkazu? Příklad těchto tvůrců nás nabádá, že někdy je třeba opustit zažité cesty a veškerou sílu věnovat boji proti aktuálnímu nebezpečí. Tragický výsledek antifašistických aktivit ve třicátých letech pak ukazuje, že moralizující poselství jsou po překročení krizového bodu nedostačující a že nejlepší prevencí proti rozpadu demokratických struktur je soudržná a solidární společnost. Především je však třeba předejít sociální katastrofě – během hospodářské krize, která nás podle všeho opět čeká, musíme přistoupit k spravedlivějšímu přerozdělení bohatství a sanovat potřebné. Jestliže se bude skupina lidí bez jakýchkoliv sociálních jistot zvětšovat, mohou se události třicátých let minulého století snadno opakovat. Umělci a umělkyně, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti, by proto měli politizovat svou produkci a podporovat schopnost společenské soudržnosti, aniž by ovšem ztratili svou nezávislost. Filosof Miroslav Petříček k tomu píše: „Umění vděčí za svoji autonomii svému podílu na naplňování ideálu rovnosti a solidarity.“ V tomto ohledu je vztah kultury a společnosti neměnný a dnes zvláště aktuální.
Autor je sochař.