Děsná zima. Odjíždím z broumovského Literárního domečku, kde jsem dík Českému literárnímu centru našel domov na celý březen. Už mám roušku. Zastávka v Náchodě. Všechno zavřeno, není kam. Aspoň zaskočit na náměstí. V zimě a sychravu bodře rozvalen sedí tu bronzový Josef Škvorecký. Bronzový klobouk navždy odložen na bronzové lavici. Usmívá se na svůj domovský Kostelec. Kolem ani noha, jen pár spěchajících stínů mizí do postranních ulic. U nohou má Josef škatuli s nápisem „Na hotové roušky“. Hlídá ji s poněkud nejistě potěšeným výrazem. Asi moc nerozumí. Asi by se divil.
Hned po studiích strávil Škvorecký nějaký čas v Broumově, kde kantořil před nástupem na vojnu. O zdejším pobytu vznikla v roce 1950 melancholická novela Zákony džungle, Škvoreckého přáteli považovaná za jedno z jeho nejlepších děl. Svého času bylo lze tuto zapomenutou lahůdku zaslechnout jako rozhlasovou četbu na Vltavě, záznam jsem ale už online nenašel. Přesně tohle by mě zajímalo, strávil jsem totiž, vzdálen od domova v pustém Broumově, v bývalém kuchařově domku hned vedle impozantního kláštera, zvláštní dny. Propuknutí epidemie, začátek karantény. Nejistou sezónu. Zavřené dveře, pusté ulice. Milostný příběh Zákonů džungle se dotýká i zdejšího kláštera. Jan Zábrana vzpomíná na pocity opuštěnosti, zoufalství a ztracenosti, jež ho z novely ovanuly. To by sedělo.
Takže Škvorecký v Broumovském výběžku? Online jsem zakormidloval k jeho mohutnému exilovému románu Příběh inženýra lidských duší. Kdysi jsem ho zhltl ještě v původním torontském vydání 68 Publishers. Chtěl jsem si ho jen připomenout, ale brzy bylo jasné, že si román po letech z piety a zvědavosti zopakuji. Všech 732 stran.
Je to masivní skládačka historických časů a míst. Válečný Kostelec, posrpnové Toronto, vzápětí poúnorový Kostelec… Do toho dopisy z Austrálie, Izraele, ztraceného českého domova. A jako vždy u Škvoreckého: čtu se zájmem, vtažen do víru „domáckých“ dějin, které se netváří nikterak přívětivě, ač jsou přitom tak familiárně zabydleny. Vypravěč, v torontských epizodách trochu distancovaný skeptický intelektuál, se v kosteleckých kulisách vtěluje do adolescentního mladíka posedlého láskami a hrdinskými sny o sabotážích. Škvorecký s gustem rozjíždí různé haurské, pitoreskní i nostalgické, tu a tam překvapivě vulgární scény, pro něž se stal domácím klasikem. Čtu a na mysli mi pořád tane blahobytně uštěpačný bronzový úsměv pána, trůnícího uprostřed svého maloměsta…
Čtu sice se zájmem, ale dopředu vím, že sotva dočtu, celé to po mně sklouzne. Mám ke Škvoreckému ambivalentní vztah. Jeho mládenecká nostalgie láká ke sdílení, ale sklon k anekdotičnosti a figurkaření, zvlášť v torontských emigrantsko-profesorských epizodách, jeho přednastavený, umanutý až vulgární pohled na dějiny mě nakonec iritují. Je to sice pořád „starý známý“, ale zároveň čím dál konzervativnější, pomalu k nesnesení. Jako pompézní měšťák v románu dokonce odbyde celé beatnické hnutí. Kdoví, co ta krátká pasáž vlastně měla znamenat: profesor Danny kdesi na hipísácké farmě v široširé Americe není schopen vnímat nic než hrozný venkovský záchod a z něj se linoucí puch sraček, nad nimiž září „Allenův“ líbezně prázdný úsměv… Satira? Groteskno, či jen teskno? Věčné hořko z toho, že už nikdy nic nebude jako v Kostelci blahé paměti? Tady jsem četby skoro nechal, pasáž mi zněla jako demonstrativní odstřel beatnického nonkonformismu, myšlenkově vágní, leč o to přísnější. A jako vždy nakonec zvítězila hořkosladká středoevropská moudrost, nad niž zkrátka není, na niž máme patent.
Exulant Danny, etablovaný na Torontské univerzitě, se sice cítí povinen hledět na zaoceánskou společnost chápavě a vstřícně, pohotově však sklouzává k poněkud povýšené shovívavosti, k čemusi, pro co má angličtina výraz patronizing. Falešná blahosklonnost, vytrvalý vnitřní pocit, že jsme to my, Středoevropané, koho dějiny naučily, zatímco svobodní Kanaďané sotva kdy co pochopí. A nemají smysl pro humor a ironii! To my, zasvěcenci temnot dějin, ho máme třeskutě… Ach jo, smutný torontský pane. Vytrvalé české měšťáctví a malověrnost, podložené suverénním všeználkovstvím, nás nakonec spolehlivě provázejí až do dob karantény.
Kapitoly Inženýra se jmenují podle amerických spisovatelů, o nichž hořce blazeovaný Danny na univerzitě vyučuje. Poe, Fitzgerald, Hawthorne… A také Joseph Conrad a jeho Srdce temnoty. Důvěrník dějin Danny ovšem Conradovu archetypální story pohotově zredukuje zas jen na jedno, totiž na proroctví o totalitarismu. Dokonce v Conradově novele odhalí věštebné varování: rtuťovitý Harlekýn, obdivovatel Kurtze, přízračné figury, jež kdesi proti proudu temné řeky vládne zákonu džungle, tento Harlekýn je, považte – Rus. Tumáš, proroctví o stalinském kultu osobnosti, dokonce geneticky potvrzené.
Conradovo Srdce temnoty je ovšem literatura z docela jiného fládru. Plná mnohoznačné symboliky, konkrétnosti, jež je zároveň přeludná, je to výprava za smyslem – možná fantaskní cesta do sebe sama. Novela jistě také svědčí o temnotách kolonialismu, ale řeka, po níž se lodivod Marlow vydává, není žádné konkrétní Kongo, ten název ostatně nikde v románu nepadne. Je to zkrátka jen Řeka; mimo dějiny, čas, okolnosti. Tok široký, záludný a nebezpečný, meandrující hluboko do Nitra. Humor? Ne, tady vás přejde smích.
Někdy je dobré vzdálit se hodně od domova.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.