Zoufání nikdy nebylo tak vtipné

Letos v zimě vyšla novela publicisty, divadelního kritika a nedostudovaného bohemisty Vojtěcha Varyše Na vrcholu zoufalství. Jedná se o autorovu první a jedinou prózu – její rukopis totiž odevzdal krátce před dobrovolným odchodem ze světa. Text tak dostal do vínku autorský mýtus, který žádný z dosavadních recenzentů nemohl nezmínit (ani já koneckonců nejsem výjimkou). Nad knížkou se zkrátka drží černý mrak. Na vrcholu zoufalství je navíc opravdu tíživá novela, záznam existenciální bezradnosti, míjení, nenacházení i pocitů marnosti. Ale k tomu všemu je třeba se propracovat četbou, a ne s tímto předpokladem čtení začít. Varyšova novela je totiž především textem mimořádně vtipným, drzým, sprostým a svobodným.

Bohdalová české filosofie

Kniha zaznamenává fragment života Štěpána Lotrinského, zvaného Alsas, zábavného kumpána z pražských intelektuálních putyk. Jeho cestování mezi hospodami a vinárnami různých měst je de facto jediným dějem knihy. Neustále se tu vedou konverzace o intelektuá­lech, literatuře a kultuře. Postavy se hádají, „zda byl větší zločinec Masaryk, nebo Švehla (o Benešovi nikdo nepochyboval)“, rozlišuje se Čapek­-Chod, „ten spisovatel“, a „Čapek­-obchod“, autor Krakatitu. Disidenti byli lidi, „který byli líný makat (…) buďto studovali sice oficiálně, ale v šedesátejch letech, kde se místo filosofie setkávali s nějakou postmarxistickou sračkou, nebo se ani k tomu nedostali a předstírali práci v kotelnách a studium filosofie v bytových seminářích“. Zlořečená postava Marterera, o níž se pouze hovoří a která je jakýmsi broukem Pytlíkem expertního vědění (představuji si ji jako nejmenovaného českého geologa), píše „o zemědělství, ekologii, lidskejch právech a architektuře, a přitom jediný, co dokázal, je, že odchodil nějakou zkurvenou bolševickou muzikologii, kde ho akorát tak naučili klanět se Dvořákovi se Smetanou“. Úvahy se zde vedou záměrně vyhroceně, argumenty se přepalují, aby bylo slyšet, jak znějí, když se vysloví nahlas, a i když může být výsledek plytký nebo banální, zůstává radost z toho, že vše zaznělo a že to bylo aspoň vtipné: „Bělohradský, to je Bohdalová český filosofie!“

Na vrcholu zoufalství ale není intelektuální román. Hospody, bary a vinárny, které tvoří kulisy většiny dialogů i vnitřních úvah, jsou totiž především prostorem setkávání. V různých cyklech se tak navrací blízký přítel Schulz, po kterém Alsas přebírá holky, cynický diverzant akademického prostředí Banatovič, expřítelkyně Renata nebo milenka Laurová (tato role přitom není nijak privilegovaná, milenci jsou si tady skoro všichni). Neustále se drbe. Pije se v přemrštěných kvantech a partneři se mění každou chvíli. Vše se umocňuje, vše se přehání, román se přestává brát vážně a stává se skoro groteskou – jsme na vrcholu. Jenže je to vrchol zoufalství – rána v kocovinách jsou krušná. Lidé spolu sice hodně souloží, ale vztahy se nenavazují nebo přerušují, a potom se po nich touží. Společenský život v barech se donekonečna opakuje a na celý příběh začíná padat stín v podobě vložených Kalkatových zápisků, fragmentů jakéhosi manifestu sebevrahů. Úryvky se objevují stále častěji, stín se prodlužuje.

Peklo, jemuž není rovno

„Důvodů, proč se nezabít, najdeme vždycky nakonec dost. I ty, co můžeme odmávnout jako zástupné, nás nakonec dovedou jen k tvrzení, že zabít se můžeme přece kdykoliv, tak proč zrovna teď.“ Zápisky získal Alsas darem od jejich autora, ale proč je dostal zrovna on, je mu záhadou, protože s Kalkatou se viděl jen třikrát v životě. „Byl to vzkaz? Byl to úkol?“ Vzhledem k okolnostem vydání novely jsou tyto pasáže zneklidňující, až zlověstné. Zmíněný úryvek Kalkatových zápisků se v recenzích často cituje. Jsou zde ovšem i méně morbidní chvilky: „Taková ta utrápenost, kterou na lidech člověk pozoruje… Samý povinnosti, rituály, zavedený pořádky, nutný věci. Návštěvy příbuznejch, starání se o děti nebo rodiče. Péče o domácnost, řemeslný práce, úřady, uklízení, smluvený schůzky, na který se člověku nechce, zdvořilostní hovory se sousedama a kolegama… Myslej na smrt, tyhle tváře v metru, v tramvajích a na pobočkách úřadů, jen to tolik neprožívají?“

Není komické představit si všechnu tu přičinlivost „bydlenek“ a „manžů“ jako masku na smrt vyděšených lidí, balancujících na hraně? Alsasovi a jemu podobným tohle prozření možná štěstí nepřinese, ale dává jim až stoický klid – jak se píše v jiném fragmentu. A já bych dodal, že i svobodu – svobodu k radostné bezohlednosti: urážet kult Čapka a disidentů pro radost z urážení; poťouchle se vyžívat v atrapách fašismu; nazvat Prahu nesnesitelnou, o Brně říct, že by „potřebovalo vojet“, a o Českém Brodu, že to je „peklo, jemuž není rovno“.

Nevázaný sex, pitky a zábavně přepjaté názory jsou lícem kocoviny, mezilidské odloučenosti a pesimismu. A vcelku vtipné vyprávění z prostředí českých intelektuálů má zase svůj rub v absenci příběhu a v ponurých Kalkatových zápiscích. Název knihy byl zvolen opravdu dobře.

Autor je komparatista.