Divadla uzavřená státem z důvodu koronavirové pandemie byla v podstatě ze dne na den nucena hledat nové cesty, jak se spojit se svým publikem. Jaké strategie se osvědčily? Jaké překážky musely organizace překonávat a jak se s nimi vyrovnaly?
Česká společnost na tom není se vztahem k divadlu vůbec špatně, což dokládá hlasitá odezva profesionální i laické obce v každé situaci, kdy hrozí, že nějaký ten soubor či organizace zanikne. Je to však nakonec vždy věrné divadelní publikum, které na divadlo v situacích nejtěžších střádá, aby přežilo. Nastražil jsem uši a nažhavil komunikační dráty, abych zjistil, co se vlastně v českých divadlech za koronavirové krize dělo. Právě v kontextu divadel je použití slova krize skutečně namístě – nic nemůže být pro tvůrkyni či soubor horší než zavřený sál.
Zdá se, že období karantény vévodily streamované obsahy a pevné přesvědčení, že výlučná pozice domácího divadla jakožto jednoho ze základních pilířů kulturního a společenského života už od dob národního obrození je nezpochybnitelná a vše se zase vrátí do časů před krizí. Streamů se objevilo hodně v různých formátech. „Realizovali jsme pravidelné večerní četby pohádek, které se dočkaly mimořádné sledovanosti,“ říká Jan Žůrek z olomouckého Divadla Na cucky. Věnovali tam úsilí nejen předávání svých archivních či nových obsahů publiku prostřednictvím internetu, ale snažili se rovněž poskytovat divadelníkům poradenství nebo propagovat domácí výrobu roušek. „Připravili jsme soubor přednášek s Kamilem Filou, Otto M. Urbanem, Martinem C. Putnou a Petrem Fischerem, ve kterých reflektují svět umění a témata jako epidemie, virus, karanténa apod. Tento způsob zpracování současného stavu nám přišel v online prostředí zajímavější,“ informuje Jakub Čermák z pražské kulturní sluje Venuše ve Švehlovce. „Hned jsme přešli na prodej záznamů, nejdřív méně hraných kusů či představení po derniéře, později jsme nasadili i častěji hrané tituly,“ přidává se také Petra Němečková z olomouckého Divadla Tramtárie.
Význam kontaktu s divákem
Drtivá většina divadelních těles reagovala na realitu zavřených budov právě přesunem do prostředí internetu. A tam více či méně narážela na skutečnost, že ryzí divadelní obsah lze filmem či živým přenosem jen těžko sdělit. Přesto měly tyto virtuální produkce velkou sledovanost. „Pokud není inscenace natočená kvalitně, ideálně na více kamer, a pokud se nepracuje aktivně s výběrem záznamu a se střihem, tak je divadelní představení natočené jednou kamerou na stativu těžko koukatelné,“ shrnul zkušenosti Juraj Augustín z brněnského BuranTeatru. Jan Búrik z pražského Divadla Na zábradlí, které streamuje své inscenace zdarma, dodává: „Kontakt s divákem a autentický divadelní zážitek je do prostředí internetu nepřenositelný. Snažíme se proto diváky nabádat, aby spíše počkali a zašli až přímo k nám do divadla.“
Jiný postoj než široká paleta divadel, která za nějakých podmínek nabízela záznamy svých děl, zaujalo Národní divadlo. Dramaturg Jan Tošovský to komentuje: „Nemáme záznamy kvalitní, zaznamenáváme pouze pro vnitřní potřeby na jednu kameru, takže jsme si řekli, že by to ublížilo kvalitě našich inscenací a že je v této podobě nechceme prezentovat. Druhým důvodem bylo i to, že se nám nechtělo přistoupit na tezi ,přesuneme divadlo do online prostředí‘, protože divadlo je pro nás vždy především formou osobního setkání.“ Národní divadlo ovšem připravilo publiku úplně jiný, unikátní obsah. Každý týden pozvalo několik hostů do diskuse o aktuálních tématech, kterou poté streamovalo ze Stavovského divadla. Cyklus Kultura je národ propojoval příspěvková divadla s neziskovými, Prahu s regiony a diváky s divadelníky.
Cena za stream
Pořízení záznamu divadelní inscenace není levná záležitost. Pokud má být dosaženo kvalitního střihu, znamená to promyšlenou kompozici minimálně čtyř profesionálně obsluhovaných kamer a kvalitní zvuk předpokládá detailní přípravu zvukové stránky inscenace před samotným natáčením. Levná varianta takového záznamu vyjde na dvacet tisíc, dražší varianta s realistickým rozpočtem na šedesát tisíc korun. To jsou sumy, které si zatím divadla nedovolí na pořízení záznamu vydat. Lze předpokládat, že zkušenost s epidemií tuto praxi změní, jelikož je nyní jasné, že kvalitní záznam či přenos může být potřeba pro udržení základního metabolismu divadla, a to na období v řádu měsíců. Ministerstvo kultury na tuto skutečnost naštěstí reagovalo vypsáním speciálního grantu na podporu vzniku audiovizuálních děl spojených s obohacením archivu divadelních institucí.
Za zmínku stojí srovnání se zahraničními záznamy a streamy, které bylo možné sledovat v průběhu krize zejména z německojazyčné oblasti. Cyklus zveřejňování archivu inscenací berlínské Schaubühne patřil v čase epidemie k vrcholům divadelního dění. Množství poznámek a komentářů k této velmi výjimečné události (k vidění byla nejlepší díla německého divadla za posledních padesát let) na domácích sociálních sítích svědčí o vydatném zájmu českých divadelníků. Podobně vídeňský Burgtheater zveřejňoval svůj archiv a nutno poznamenat, že záznamy z Berlína i Vídně byly kvalitní, divadla se za ně nemusela stydět. Asi není třeba se dlouze dohadovat, proč tomu tak je…
Kromě kvality přenosů je tu další okolnost, s níž jsou divadelníci při přenosu obsahu na internet často konfrontováni: placení autorských práv spojených většinou s textem uváděné hry. Agentury zastupující autory hodnotí přenos pro mnohonásobně širší diváckou obec, než je možné shromáždit v divadelní budově, adekvátním zdražením autorských práv. „Jsme divadlo založené na inscenaci textů, byť některé autorsky vycházejí zevnitř divadla. Vysílací práva jsme nikdy ve smlouvách neřešili. V některých případech by to bylo příliš nákladné,“ dokládá Lenka Havlíková z pražského Divadla X10.
Hurá do ulic
Pouze výjimky, jako například Cirk La Putyka, se vydaly do ulic a pokusily se dostat k divákům živě. Putyka hrála a tančila v pražských vnitroblocích a přinášela kulturní zážitek a radost doma zavřené veřejnosti. Štěpán Kubišta, šéf Jatek78, k tomu dodává: „Obecně nejdůležitější je být připraven a umět improvizovat. To zachraňuje dobrou náladu a často i rozpočet. Ale souvisí to spíše s nastavením divadla, než že by šlo o nějakou speciální činnost.“ Podobně uvažuje i Lenka Havlíková z Divadla X10: „Za inspirativní považuji různé formy hraní venku, které se ale také nehodí pro každý žánr. Myslím, že je zapotřebí do budoucna uvažovat o jednorázových projektech, které mohou mít divadla pro tyto příležitosti předpřipravené.“
Lenka Havlíková zde v podstatě předkládá výzvu převést ohromnou flexibilitu, jíž domácí, zejména nezisková divadla disponují, do podnětů, nápadů a projektů právě pro období krizí, kdy nebude možné působit standardně v budově s přítomnými diváky. Divadelní prostředí je vůbec jedno z nejohebnějších a nejpřizpůsobivějších, co se profesionálních pracovních výkonů týče. Hraje se denně často ve velkých skupinách na mnoha místech, což znamená, že by všichni měli být zdraví, nesmějí mít nemocné děti či rodiče ani procházet složitými osobními obdobími – a v praxi to pak vede k tomu, že se hraje i s horečkou. Tohle není samozřejmé, a přece je to veřejností nebo donátory jako normální bráno. Bohužel i tímto způsobem vzniká ona „flexibilita“, která se divadelníkům hodí právě třeba v časech zavřených divadel…
Síla živého kontaktu
Všichni, včetně mého domovského Divadla Feste, jsme se tedy uchýlili do internetového prostředí – a to především na Facebook. Co si z této zkušenosti vzít? Nebylo by svobodnější a originálnější zařídit si vlastní videokanály a nespoléhat tolik na sociální sítě? Možná by bylo dobré zapracovat na vzniku webové stránky pouze pro streamované divadelní, performativní, taneční obsahy – záznamy představení, živé přenosy, diskuse… Společnost s tak solidní divadelní kulturou, s tak dlouhou a bohatou divadelní tradicí a s tak kolegiálními a kulturními diváky by si to možná mohla dovolit. I proto, že čelíme největší krizi zdrojů v dějinách planety, v podstatě všechno, co pokládáme za samozřejmé (ropa, voda, kvalitní půda), bude velmi pravděpodobně v následujících dvaceti letech procházet fází krutého nedostatku. V prostředí takové destabilizace může dojít rovněž k dalším virovým nákazám a ekonomickým či ekologickým kolapsům s nedozírnými následky na celou společnost. Mít k dispozici funkční prostředek divadelní komunikace pak v takových chvílích může být otázkou zachování či zániku určité části kulturního prostředí.
Vyrovnat se s touto situací každopádně bude pro divadlo daleko komplikovanější než pro jiné umělecké druhy. Výstižně to shrnuje Ondřej Cihlář z divadla VOSTO5: „Podstata divadelního zážitku, a tedy i důvodu pro divadelní tvorbu, zůstává v živém setkání diváků a aktérů v jeden čas na jednom místě, a to bez ohledu na vývoj komunikačních technologií. Ty sice mohou v krizové době dočasně zafungovat velmi podstatnou měrou, síle živého kontaktu a společného zážitku se však nelze zatím ani díky technologickému pokroku v případě divadla vyrovnat.“
Autor je divadelní režisér.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové