Dotazník Dopady koronaviru na kulturní sektor, připravený výzkumníky z Vysoké školy ekonomické a Akademie múzických umění pod záštitou Divadelního ústavu, vyplnilo v prvním kole neuvěřitelných 1202 respondentů – organizací i jednotlivců. Na výsledky šetření jsme se zeptali člena týmu Daniela Šubrta.
Jak projekt zkoumající především ekonomické dopady pandemie Covid-19 na oblast kultury vznikl a kdo na něm pracuje?
Celý projekt začal spoluprací mezi VŠE a DAMU, Institut umění – Divadelní ústav (IDU) zřizovaný Ministerstvem kultury se do něj zapojil jako koordinátor, přičemž samo Ministerstvo kultury chtělo mít cosi jako právo první noci a dostat data dříve, než budou zveřejněna. Není to tedy výzkum zadaný Ministerstvem kultury, jak se také už psalo. Zástupci Katedry produkce DAMU se pochopitelně zaměřili na divadlo, já a Jakub Grosman z Katedry Arts managementu na VŠE jsme si vzali na starost hudbu a Marek Prokůpek výtvarné umění. Posléze se připojila Eva Žáková z IDU, která od konce května sbírá data za literaturu.
Na které oblasti se výzkum soustředí?
Zaměřili jsme se na sektor profesionálního umění, tak jak ho definuje Ministerstvo kultury. Po úvaze jsme nezahrnuli audiovizi – ta má vlastní výzkumy probíhající nezávisle a už takhle bylo složité dospět k nějakým metodicky jednotným výstupům napříč sektory. Na základě prvního kola jsme definovali, jaká témata můžeme sdílet v druhém kole ve všech jmenovaných oblastech, abychom získali srovnatelná data – především jde o propady v obratech jednotlivých sektorů a počtech zaměstnanců, realizovaných i nerealizovaných aktivit a předpokládaných návštěvníků.
Jaký je další časový výhled výzkumu?
Výzkum budeme ukončovat v lednu 2021. Plánujeme ještě jeden měsíční sběr, pak přejdeme do konce roku na kvartální sběr a v závěru bychom chtěli vysledovat i průběžné trendy. Vše závisí samozřejmě i na tom, kolik lidí bude odpovídat, počet vyplněných dotazníků, zdá se, v druhém kole spíše mírně klesne.
Dotazník měl velmi slušný ohlas, objevily se nějaké rozdíly v přístupu jednotlivých druhů kultury?
Projevil se rozdíl v přístupu respondentů dle sektorů – divadla jsou obecně zvyklejší shromažďovat a předávat své údaje, takže v této oblasti se podařilo sesbírat data za téměř sedmdesát procent trhu, což je opravdu reprezentativní vzorek. Z hudebního sektoru nám odpovědělo 415 jednotlivců a 107 organizací, což je odhadem kolem šesti procent skutečného počtu působících subjektů a kolem jedenácti procent obratu sektoru. Výsledkem prvního kola je tak spíš definice podoby hudebního průmyslu a reprezentativnost vzorku je omezená. Třeba u velkých profesionálních orchestrů jsme měli přibližně stejné procento respondentů jako u divadel, je to podobný typ provozu – tyto subjekty neměly problém s poskytnutím dat. U klubů máme naopak velmi malý vzorek. Už jen z toho důvodu, že nikdy žádné podobné mapování v hudbě neproběhlo a zástupci klubů nebo hudebníci nejsou zvyklí nějaká data poskytovat.
Proč se v hudbě dříve neobjevila potřeba sektor zmapovat?
Potřeba vznikla dávno, už kolem roku 2012 jsem byl na koordinačních schůzkách, kde se cíl zmapovat celý sektor začal rýsovat, a v roce 2017 pak vznikl projekt SoundCzech. V důsledku koronavirové krize a nutnosti rychle konat se zformovala Česká obec hudební, v níž se sdružily všechny významné oborové organizace a která spustila iniciativu Za živou hudbu. Krize donutila hudebníky mnohem koordinovaněji spolupracovat a mapování už nyní probíhá, zatím spíše chaoticky, ale to se postupně zlepší. Cílem je dostat se do fáze, v níž je nyní český filmový průmysl se svým Fondem kinematografie a jasně formulovanými parametry fungování.
České kluby, promotéři, pořadatelé moc údajů nikde neevidují a nikdo je k tomu ani nenutí. Na Pollstar.com jsou statistiky jen asi za pět velkých pořadatelů. Zdejší hudební trh je opravdu neprobádaný, a navíc jde o velmi různorodé prostředí na rozdíl třeba od divadel, která jsou z hlediska provozu celkem homogenní.
Už před koronavirovou pandemií se tušilo, že v kultuře existuje z důvodu vysoké podfinancovanosti skrytý švarcsystém… Potvrdil to výzkum?
On není skrytý, švarcsystém v kultuře je naprosto přiznaný a všichni o něm vědí. A krize problémy jen prohloubí. U 44 procent respondentů-jednotlivců jsme odhalili souběh OSVČ a zaměstnání. Téměř polovina našich respondentů tedy vůbec nemůže zažádat o podporu ze záchranného programu Pětadvacítka. U hudby tvoří OSVČ dokonce asi osmdesát pět procent. Jde o neorganizovaný trh velkého množství profesí a různých typů produkcí, který teď opravdu trpí, a propad je okamžitý, znatelný a nesmírný.
A jak na tom jsou tedy umělci s propady příjmů konkrétně? Sítěmi probíhaly nenávistné reakce, jak mají přece komedianti vyděláno…
V dotazníku pro jednotlivce jsme sledovali, jaké mají příjmy z hlavní činnosti, ať už hudební, výtvarné nebo divadelní, kolik z jiných činností, jaké jsou jejich nutné životní náklady, kolik mají vyživovaných, nezaopatřených členů domácnosti a nakolik si drží finanční rezervy. Vyšlo to vlastně přibližně stejně u divadla, hudby i výtvarného umění a medián finanční rezervy se pohybuje na dvou měsících. Čili většina pracujících v kultuře je za dva měsíce přerušení činnosti už v ohrožení, že nebude schopna zajistit ani své životní minimum. Ztráty jednotlivce v hudebním sektoru za březen, kdy bylo kratší období uzavření, vycházely kolem dvaadvaceti tisíc středních hodnot a v dubnu už to bylo ke třiceti tisícům. Průměr sice vychází kolem čtyřiceti pěti tisíc, ale to je zkresleno pár promotéry, kteří mají třeba i milionové obraty. Zatím sice nemáme potvrzeno, že těch třicet tisíc měsíčně skutečně slouží na pokrytí měsíčních životních nákladů, to je na hlubší analýzu, ale velmi pravděpodobně to tak bude.
Máte už nějakou představu o celkových ekonomických ztrátách v kultuře?
Propad jsme počítali tak, že jsme se ptali na ušlé výnosy, toto číslo jsme ale očistili o mimořádné výnosy z nově realizovaných aktivit a úspory na nákladech. Dopočtený propad za březen byl za divadla 85 milionů a za hudbu dokonce 343 milionů korun, což souvisí s tím, jak je hudba mimořádně závislá na příjmech z prodeje vstupenek a okamžitých obratech, a ne tolik na dotacích a příspěvcích. Z výzkumu vyplynulo, že divadla mají větší profinancovanost z veřejných peněz – očekáváme, že se dopady projeví až s postupem času a divadla budou trpět později.
Co se týče výhledu, je ve hvězdách, jak to bude v příštích letech s příspěvky zřizovatelů a s dotacemi. Hodně je diskutována ona první podpora státu směřovaná do živého umění, o niž mohou žádat jen ti, kteří uspěli v grantovém řízení v uplynulých letech, což diskriminuje ty nejsoběstačnější. Další věc je, že my sice můžeme popsat ztráty celého průmyslu, ale Ministerstvo kultury nedokáže zázračně najít miliardy a rozdat je tam, kde chybějí, protože peníze nejsou ani v dalších odvětvích a sektorech. Kultura rozhodně není méně důležitá než jiné oblasti, jenže když peníze nejsou ani ve zdravotnictví či školství, nikdo nemůže čekat, že se najdou pro kulturu. Důležité bude, jak se k situaci postaví samosprávy. Na nich bude záviset, jestli se divadla či třeba profesionální orchestry udrží. Do diskuse se zapojuje také Ministerstvo průmyslu a obchodu – je možné, že by nějaká forma podpory mohla přijít i odtud.
Jak se vám předběžně jeví důležitost mimořádných výnosů z nově realizovaných aktivit?
To číslo především vypovídá o tom, že byl sektor donucen nějak na situaci reagovat, a ukazuje, že určitou procentuální část propadu byl schopný zmírnit mimořádnými opatřeními. To ale pochopitelně neznamená, že si nezaslouží podporu. Konkrétnější představu o těchto nových aktivitách zatím nemáme, protože dotazování na jejich povahu probíhalo formou kvalitativního výzkumu a tuto část ještě nemáme zpracovanou. Jsme bohužel jen parta několika nadšenců a výzkum děláme po večerech, když skončíme práci a uspíme děti. Na rychlejší zpracování nemáme kapacity ani prostředky. Navíc je pro nás přednější, aby výzkum odpovídal akademickým nárokům, nechceme dělat ukvapené závěry z nedostatečně analyzovaných dat.
Zaskočilo vás na výsledcích výzkumu něco?
Překvapivé je, že divadlo meziročně stagnovalo už před koronavirovou krizí – několik let v něm nerostou nominální náklady, což znamená, že se v reálných číslech propadá. Bylo by dobré řešit, co s tím, protože to rozhodně není příznivý trend. U hudebního průmyslu je to trochu jinak – ceny vstupenek rostou, sice úměrně s inflací, ale aspoň se výnosy sektoru drží. Zároveň se ale právě z prodejů vstupenek získávaly prostředky na nahrávání a vydávání desek nebo nákup nástrojů – to jsou oblasti ekonomiky v doprovodných profesích mimo oblast umění, kde se obrovské propady také brzy projeví. A další problém je, že zatím nikdo neřeší a nezmiňuje sezónnost aktivit. Divadla mají největší zisky na jaře a na podzim, ale hudebníci žijí v zimě z toho, co vydělali v létě na festivalech… A o to v roce 2020 přijdou už s jistotou.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové
Daniel Šubrt je doktorandem na katedře Arts managementu na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze. Je frontmanem kapely The Drain. Jako skladatel je spojen mimo jiné s populárním představením Večer tříkrálový na Letních shakespearovských slavnostech.