Začátkem roku se jako obvykle vyrojily nejrůznější žebříčky popularity a výběry nejlepších hudebních alb za rok minulý. Některé desky, jakkoli zajímavé, se do žádných žebříčků, co jich jen na světě je, nedostanou. Dvě z nich, Kisko od projektu Kutya Markéty Lisé a Čus držky Johany Novotné alias Johuš Matuš, si tak můžeme představit alespoň v tomto skromném textu. Obě tvůrkyně spojuje jisté outsiderství, někdy stavěné na odiv, ale častěji nenápadně prosakující z ležérních aranží a intimního homerecordingového písničkářství.
Markéta Lisá je známá především dřívějším účinkováním v kapele Midi lidi, ale hrála například také v nové formaci Ivana Palackého, nazvané Pátí na světě. Kisko (významem si nemůžeme být jisti, každopádně kisko je finsky kolejnice) je křehká kolekce písní, které se často tváří jako deníkové záznamy a svou přímočarostí umějí až zaskočit. Najdeme zde mnoho odkazů na působení v Midi lidech a snad ještě více na projekt Audiofenky, v němž Lisá spolupracovala s Kateřinou Zochovou a Johanou Švarcovou.
Hudba oscilující mezi folkem a domácí elektronikou má v sobě spoustu volného prostoru – s hudebním aranžmá se tu zachází střídmě. Zpěv někdy vystřídá sprechgesang (Řečkovice), občas do písní proniknou útržky terénních nahrávek a součástí skladby Způsob je dokonce i melodický a textový motiv songu See You od Depeche Mode. Na albu zazní i dojemná coververze – Ročník 47 Wabiho Daňka, zde pod názvem Uhlík. Ta je také v rámci desky asi nejzjevnější aluzí na estetiku žánru outsider music. Bez ohledu na tyto konotace (které ostatně vnímám pozitivně) lze tvorbu Markéty Lisé považovat za výjimečné zjevení na lokální scéně. Její album je prosto jakékoli sebestylizace – je upřímné a podmanivě krásné. Vyšlo s podporou Labelu HomeTable, vydavatelství založeného v roce 2006 členy kapely Dva.
Johuš Matuš je projekt Johany Novotné, filmařky a audiovizuální umělkyně, která absolvovala společné koncerty s Midi lidmi nebo Ventolinem. Sama své elektronické písničkářství popisuje výrazem „rural pop“ a nové album Čus držky z konce roku 2019 uvádí stručně jako „modlitbu pro Ableton“. Titul evokuje poněkud drsnější hudbu, než jakou na nahrávce najdeme – hlavní roli tu hrají posmutnělé syntezátory, jednoduché beaty a vokál kolísající mezi sprechgesangem a lehce lunatickým zpěvem. Johana Novotná občas přechází z češtiny do angličtiny, kterou zdobí extra českou výslovností. Zvláštních podob ostatně občas nabývá i výslovnost samotné češtiny. Zaumný humor ve srovnání s debutem Rural Pop poněkud ubral na obrátkách – manifestuje se z největší části názvem desky a obalem s fotografií hořícího keře, pod nímž odpočívá koza.
Přestože označení pop je nutno ponechat v uvozovkách – outsiderský přístup se tu nijak neskrývá (například o své první desce autorka píše, že „všechny písně nějak vznikly“) –, některé skladby mají skutečně hitový potenciál. Album začíná výjevem ze sna a v lehce snové atmosféře se odvíjí i celý jeho zbytek. Pokud Kisko evokuje deník, Čus držky nejspíš připomíná zápisník se záznamy snů a fungovalo by i jako jeden dlouhý, nepřerušovaný track.
Nahrávky projektů Kutya a Johuš Matuš společně s úspěšnou deskou Starý duch od Palmy tvoří trojici silných ženských sólových alb vydaných v loňském roce. Všechny tři hudebnice ukazují originální přístup k domácímu písničkářství. Přestože používají jednoduché prostředky a nesnaží se dohánět aktuální trendy, jejich tvorba zní přiměřeně současně. A ocenit je třeba i to, že nemají potřebu ztělesňovat jakoukoli z tradičních ženských rolí v pop music.
Autor se věnuje divadlu a hudbě.