editorial

Od začátku letošního roku je jasné, že opět začínáme žít v historicky významné době. Pohodlí likvidní prázdnoty narušila celosvětová hrozba, která je ze své podstaty nejasná, ale pravděpodobně souvisí s nedostatkem pokory člověka k přírodě. Po více než dvouměsíční karanténě, v níž se zastavila většina odvětví včetně kultury, se v tomto čísle snažíme sečíst ztráty, ale také přispět k tomu, abychom se s podobnou situací příště vypořádali lépe. Neměli bychom totiž zapomínat, že ačkoli krize dopadla nejvíce na chudé a starší spoluobčany, odhalila i křehkost kulturní sféry, která je z velké části zajišťována prekérní prací a příležitostnými melouchy na bázi švarcsystému. V anketě jsme položili otázku, jak by se měl proměnit knižní trh a přístup k závislým profesím, italského spisovatelského kolektivu Wu Ming jsme se zase zeptali na to, jak krizi zvládla italská společnost. Dočtete se i o expanzi Netflixu, nových cestách, které si divadelníci hledali ke svému publiku, fenoménu streamovaných koncertů nebo o dystopických důsledcích posledních měsíců, kdy se z digitálního sledování stala téměř samozřejmá věc. Pozitivně vyznívají dva reportážní texty, které ukazují, že během výjimečného stavu lze uskutečnit i za normálního stavu těžko představitelné sociální projekty. Rád bych zároveň upozornil na online diskuse Ádvojky a Alarmu probíhající za podpory Nadace Rosy Luxemburgové, jež mají formulovat aspekty koronakrize jako východisko k proměně myšlení i celé společnosti. Ať už nás čeká cokoli, jedno je jasné: konjunktura je u konce. Pravděpodobně přijde další vlna „úsporných“ opatření, která se budou snažit populisticky zredukovat příspěvky na kulturu, a proto buďme ostražití. Nezapomínejme na to, že kultura není nadstavba, nýbrž jádro.