CD, Warner Music 2020
Po více než dvaceti letech existence jihlavské skupiny Pio Squad (dříve Jižní pionýři) letos osmatřicetiletý rapper Efko vydal sólové album. Deska Buldok vyšla pod jeho občanským jménem Filip Konvalinka, což zapadá do konceptu nahrávky, která bude jistě hodnocena přívlastky typu „vyzrálá“ či „dospělá“. Čistý kompaktní zvuk i jednotlivé produkce až na pár výjimek znějí jako tuzemský hip hop před deseti lety. Starším fanouškům to udělá radost, zatímco ti mladší nahrávku s největší pravděpodobností vůbec nezaregistrují. To je ale škoda, protože by viděli, jak může vypadat rap, který si sice nehraje na poezii, ale přece jen je dělán s rozmyslem a snahou občas sdělit i něco víc, než že člověk je vysoko a už bude jen stoupat. Zároveň by se dozvěděli, jak jeden z českých hiphopových pionýrů smýšlí o nové vlně českého rapu: „všichni tak unyle sjetý, všichni tak nenormálně jiný, až jsou úplně stejný“. Buldok je deska pro nostalgiky kolem čtyřicítky, která upomíná na to, že rap může vyprávět, aniž by zbytečně přeháněl, že může hodnotit politiku, aniž by agitoval, že si může dovolit emoce, aniž by změkl, a že dobrá flow nepotřebuje autotune. V době, kdy se výrazem kreativity stalo přeskakování z trendu na trend, nás album vrací do časů, kdy bylo v rapu důležité zdůrazňovat, že se interpret drží ideálů, které ho k němu přivedly. V roce 2006 to bylo klišé, dnes už to opět má svou váhu. Problém je, že lamentování nad prázdnotou současného rapu tak trochu připomíná morální pobouření seniora nad nezvedenou mládeží.