Reportáž z hostelu, jenž se stal azylem 52 bezdomovců, je popisem nevídaného pokusu, který stále běží a zasluhuje pozornost. V domě, zprvu spravovaném Armádou spásy, totiž stále zůstávají klienti, jimž je pobyt hrazen z příspěvků na bydlení, ale kteří už jsou jinak odkázáni především sami na sebe.
„Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že naše klienty přestěhujeme do fancy hostelu, přišlo by mi to naprosto absurdní,“ kroutí hlavou Tereza, sociální pracovnice Armády spásy, v recepci hostelu Sir Toby’s v Holešovicích, který po vyhlášení nouzového stavu ve spolupráci s magistrátem ubytoval 52 bezdomovců. Vznikl tak model, který zdánlivě prospívá všem zúčastněným – magistrát efektivně řeší otázku bezdomovectví během krize, vedení hostelu může udržet alespoň částečný provoz a zaplatit některé zaměstnance, a 52 bezdomovců má najednou kde bydlet.
Hostel do nového režimu přešel 26. března. Od té doby zde podle sociálních pracovníků probíhá ojedinělý experiment, který by nikdy nevznikl, nebýt krize způsobené koronavirem. Provoz běží ve spolupráci se sociálními pracovníky Armády spásy, kteří jinak působí v azylovém domě a denním centru v Tusarově ulici.
„Začátky tady pro mě nebyly vůbec snadné. V azylovém domě klienty dlouhodobě známe, navíc tam nemůžeme ubytovat každého, při vstupu musí mít například občanku nebo náhradní doklad. Člověk má tak povědomí o tom, koho přijímá. Do hostelu jsme přijímali všechny a hodně z nich jsme neznali. Klienti směli vycházet maximálně na hodinu denně, nesměli kouřit na pokojích a už vůbec nesměli konzumovat alkohol a jiné návykové látky. To samozřejmě nemohlo zcela fungovat. Na začátku tu bylo poměrně dost konfliktů, rvaček, sám jsem zažil pokus o napadení. Hodně klientů jsme museli pro nedodržování pravidel vyhodit. Až teď, zhruba po měsíci, bych řekl, že se zde situace uklidnila, což souvisí s tím, že nejkonfliktnější klienti už tu nejsou, nebo i s tím, že už mohou libovolně vycházet,“ vysvětluje sociální pracovník Tomáš. „Do dneška jsme vyhodili devět lidí za porušování pravidel, což mi na 52 lidí v takhle punkovém hostelu přijde naprosto super,“ navazuje na Tomáše jeho kolegyně Nikol.
Na stejné lodi
Zhruba polovinu stávajících obyvatel tvoří klienti Armády spásy, kteří 19. března museli opustit denní centrum a noclehárnu poté, co byl snížen stav klientů z osmdesáti na třicet. Další část obyvatel dříve pobývala různě u přátel, na squatech nebo přímo na ulici. Jsou tu ale i tací, kteří přišli o bydlení až v souvislosti s koronavirem. Jde tudíž o velmi pestrou skupinu. Pod jednou střechou tu žijí lidé, kteří mají s bezdomovectvím dlouhodobou zkušenost, společně s těmi, kteří se bez domova ocitli teprve nedávno.
Jedním z nich je i Martin, který bydlí na pokoji společně se svým kamarádem Pavlem. „Nikdy bych nečekal, že se Martin ocitne na stejné lodi se mnou,“ směje se Pavel. Před čtyřmi lety ho Martin potkal jako bezdomovce na ulici a nabídl mu pomocnou ruku. Od té doby mu čas od času pomáhal, sehnal mu azylové bydlení nebo pomohl vyřídit občanský průkaz. Před příchodem krize se Martin živil jako překladatel z ruštiny, němčiny a angličtiny. Jakožto tělesně postižený pobírá invalidní důchod. V noci z 12. na 13. března byla ubytovna, kde bydlel, uzavřena. Na ulici se tak ocitl společně s dalšími sto padesáti lidmi, kteří byli nuceni si narychlo najít střechu nad hlavou. Většina z nich odešla za svými rodinami a přáteli. Martin jakožto jedináček, jehož rodiče už jsou po smrti, neměl kam jít. „Problémem vůbec nebyly peníze, mám našetřeno a mohl jsem si klidně dovolit jít na hotel. Nikde ale nebyla možnost bydlet. Uvědomil jsem si, že bydlení tou dobou přestalo být otázkou peněz a stalo se otázkou možností,“ vzpomíná Martin. Několik dní bydlel v kanceláři, odkud ho ale také vyhodili. Pak strávil jednu noc na Karlínském náměstí a druhou noc projezdil noční tramvají. Další ubytování hledali společně s Pavlem. Zkoušeli spolu jedno ubytovací zařízení za druhým, ale neúspěšně. Až Pavel přišel s letákem, který informoval o provozu hostelu Sir Toby’s. Šestadvacátého března dorazili společně na recepci a okamžitě byli ubytováni.
„Prvních šest dní jsme neměli na pokoji televizi, čas jsme tedy vyplnili povídáním a krásně nám utíkal. Potom nám sem televizi dali a komunikace se vytratila. Od té doby tady trávíme čas od jídla k jídlu,“ tvrdí Martin.
Bydlení v Sir Toby’s je pro něj obrovská životní zkušenost. Poté, co na začátku pobytu půjčil několika lidem peníze, a vrátila se mu z nich sotva třetina, ztratil důvěru ve své spolubydlící. Kroutí hlavou nad tím, jak si většina z nich vůbec neváží veškerého servisu, který dostávají. Své pocity popisuje jako zvláštní bezčasí: dříve nabyté hodnoty nechal přede dveřmi hostelu a pouze čeká, až se svět zase vrátí do normálu. Čeká, až se znovu otevře jeho ubytovna, kde nechal všechny své věci. Se svým šéfem je domluvený, že až současná krize pomine, bude v překládání normálně pokračovat.
Oběti, nebo viníci?
Podobný příběh má i pan Kica, který dříve pracoval jako zvukař pro Státní operu. Poté, co o tuto práci přišel, se živil jako číšník. Od začátku roku byl zaměstnán v kavárně a od dubna měl domluvené místo s ubytováním v hotelu v Krkonoších. Nechtěl zbytečně vyhazovat peníze za nájem, a ubytování v Praze měl tedy domluvené jen do konce března. Do toho však přišel koronavirus a o práci s bydlením přišel.
„Hostel mi vytrhl trn z paty. Nevím, co bych jinak dělal. Neměl jsem kam jinam jít. Od začátku mého pobytu tady jsem si hledal práci a už první týden jsem začal pracovat v zahradnictví,“ tvrdí Kica. V Sir Toby’s se však necítí dobře. Chybějí mu lidé, s nimiž by mohl sdílet, co je pro něj důležité, což ho uvádí do deprese. U sociálních pracovníků si tedy zažádal o terapii, aby se naučil své pocity zvládat.
Rozdíl mezi jednotlivými klienty je patrný na jejich přístupu ke službám, které mají k dispozici. Na velké části z nich je vidět, jak moc jsou zvyklí na život v rámci instituce, která jim pomáhá řešit jejich problémy. Vztah k sociálním pracovníkům tak spíš připomíná vztah k vedoucím na táboře, s nimiž neustále hrají hru o obcházení stanovených pravidel. Sociálním pracovníkům nezbývá než tuto roli částečně přijímat. „Na jednu stranu tu jsou nějaká pravidla, na druhou stranu je naším úkolem zde co nejvíc klientů udržet. Kdybychom měli dodržovat všechna pravidla, většina klientů by už byla venku a naše práce by ztratila smysl,“ popisuje Tomáš každodenní dilema, jemuž při své práci čelí.
Na pokoji „The Dougs“ probíhá rozhovor mezi Davidem a Michalem. David, který léta zápasí se závislostí na pervitinu a za obchod s drogami několik let seděl, pobýval před vypuknutím pandemie v křesťanské odvykací komunitě. Michalovi se před rokem zhroutilo manželství, krátce nato havaroval a vinou zranění přišel o práci a následně i o bydlení. Srovnávají spolu pobyt v Sir Toby’s s pobytem ve vězení. „Člověka automaticky napadne, že je tu přece dobrovolně, ale není to úplně pravda. Současná situace ti nedovolí jen tak chodit po městě. Policie tě vyhání z místa na místo. Musíš někde být. A ubytování teď těžko někde seženeš, stejně tak práci. Takže jsi tu dobrovolně nedobrovolně. Zásadní rozdíl je ale v tom, že tu nejsi za trest, nic jsi přece nespáchal,“ vysvětluje Michal. David ale nesouhlasí: „Většina z nás tady si tu situaci částečně zasloužila. Tohle není místo, kde chceš být, ale kam ses dostal sám svým vlastním rozhodováním a chybami. Bohužel většina zdejších lidí se spíš vidí jako oběti a necítí vinu. A to je tady drží nejvíc.“
Michal začne vyprávět svůj příběh o tom, jak se dostal na ulici, David ho ale po chvíli utne: „Nech toho a přestaň se litovat!“ Michal jen odsekne, že se nelituje a že si je vědom svých chyb. David ho přesto varuje: „Já jen vidím, jak to začínáš rád vyprávět. Promiň, říkám to proto, že to nemám rád sám na sobě. Čím víc to omíláš dokola, tím víc se stáváš součástí svého příběhu a přicházíš o sebe. Z toho se pak jde strašně těžko vymanit.“
Jako jízda na kole
Dne 24. dubna se pravidla v hostelu uvolnila ruku v ruce s tím, jak vláda zjemnila omezené vycházení. David opouští Sir Toby’s a my ho následujeme do jeho nového bydlení. „Když jsem přišel na hostel, říkal jsem si, že si vyzkouším, jak rychle se dá dostat z ulice. Trvalo mi to čtrnáct dní. Za tu dobu jsem byl dvakrát na brigádě, vydělal si na brýle a na část nájmu. Našel jsem si bydlení a tři práce, ze kterých jsem si vybral řízení kamionu,“ tvrdí David ve svém novém pokoji v paneláku na Střížkově, který si najímá od staršího páru Ukrajinců. Plánuje zde strávit víkend a vyrazit na dva týdny kamionem po Evropě. Bohužel krátce nato nám přestává reagovat na zprávy a zpětně se ozývá s tím, že svůj nový start do života nezvládl a opět propadl závislosti.
S uvolněním pravidel se uvolňuje i atmosféra v hostelu. Konfliktů značně ubývá a řada klientů se častěji ptá sociálních pracovníků na práci. „Myslím si, že prostředí některým klientům pomohlo. Měli čas se zastavit a zamyslet. Pro mnohé šlo o nejpříjemnější ubytování za dlouhou dobu, užívají si pěkné koupelny nebo kvalitní matrace. Třeba se alespoň některým nebude chtít polevovat ze standardů, na které si teď zvykli, a budou tak mít větší motivaci udělat něco se svou životní situací,“ přemýšlí Tomáš o dopadu situace na klienty.
V současné době se na magistrátu rozhoduje o tom, jak bude hostel nadále fungovat. Koncem května místo opustila drtivá většina sociálních pracovníků a provoz přešel do rukou personálu Sir Toby’s. Tak to má být do konce června, existuje ale i varianta, že to potrvá až do konce roku.
„Jak moc velká je to utopie, se dozvíme časem,“ říká Tomáš. „Pravda je, že by nás nikdy nenapadlo, že takový hostel může existovat, tak třeba může vyjít i tohle. Klienty jsme dva měsíce učili, jak režim zvládat. Zanedlouho poznáme výsledky naší práce. Přijde mi, že je to podobné, jako když někoho učíte jezdit na kole – v určitý moment ho musíte pustit a uvidíte, jestli spadne, nebo ne.“
Autor je filmový dokumentarista.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové