Imunita vůči stádní hysterii

Radovan Auer, ředitel Světa knihy

Krize odhalila potřebu systémového řešení. Nedokončená transformace kulturního sektoru po roce 1989 zapříčinila hluboké podfinancování ze strany státu, které musí sanovat municipality. Nulové investice. Celá kultura v podstatě „funguje“ na bázi, kdy se z „komerce“ platí „art“, a to v osobní i institucionální rovině. A protože to celé nelze dostat do žádných tabulek, švarcsystém je normou. Stát je schopen se nějakým způsobem postarat o kulturu zřizovanou. U veškeré ostatní panuje nesoulad už v samotném definování. Co to je, proč to je, jaký to má smysl, komu to slouží a kdo z toho má ve výsledku prospěch. Je tedy logické, že pak narážíme u tak přízemních otázek, jako kdo to má platit či zachraňovat. Je třeba hledat komplexní řešení. Mluvit o kultuře více jako o kreativním průmyslu, tedy významném a perspektivním hospodářském odvětví, spojit se a tlačit na sjednocení DPH na kulturní statky v nejnižší sazbě. Trvat na jednom procentu ze státního rozpočtu. A především najít zdroj financování co nejméně závislý na politické vůli. Někde mají státní loterii, jinde přizpůsobený daňový systém. U nás se lze inspirovat audiovizí. Fond kinematografie je model, který by se mohl rozšířit na všechny obory.

Helena Černohorská, spisovatelka a nakladatelka, Bylo nebylo

Pokud mám být upřímná, naše nakladatelství si v době kritické vedlo o trochu lépe než jindy. Zájem o knihy a grafiky byl větší, než je v jarních měsících obvyklé, a k objednávkám jsme dostávali přípisy tak milé, že jsme konečně získali dojem, že si knihy neděláme jen sami pro sebe. Vzhledem k tomu, že jsme za ta léta působení ještě nikdy nedostali žádnou finanční podporu (zkoušeli jsme Ministerstvo kultury a Nadaci Český literární fond) a velká knižní distribuce (jmenovitě Kosmas) nás téměř ignoruje, změnu jsme pocítili jen v tom, že jsme méně dodávali do obchodů a více fungovali přes e­-shop. Chyběly nám (a ještě chybět budou) knižní akce, kde se můžeme s čtenáři potkat naživo, což je pro naše velmi netypické nakladatelství klíčové. To, co nás tíží, se jen tak nezmění a vlastně to nijak nesouvisí s koronakrizí. Také je přehnané tvrdit, že by nás (tedy malé nakladatele) podobná krize položila, jak se odněkud začalo šířit. Vzhledem k tomu, že si vše financujeme sami, nakladatelství zahyne až s námi. Z koronakrize si odnáším vcelku optimistický závěr: že lidé hned po mouce a toaletním papíru kupovali knihy. A proto mám důvěru v to, že nás čtenáři padnout nenechají.

Tomáš Dimter, překladatel a redaktor

Coby překladatel bych změny nedělal téměř žádné. Pokud nemáte děti, máte čas na překládání a smlouvy uzavřené se seriózními nakladateli, mohli jste normálně pracovat. Pokud člověk radši překládá pro malá nakladatelství s malým obratem, tak se problémy v této době daly čekat. Samozřejmě bych apeloval na definici minimální mzdy za překlad, na kterou ale řada nakladatelů není a nebude ochotna přistoupit. Se zděšením jsem pozoroval, jak se knižní branže fragmentarizuje v důsledku několika iniciativ malých nakladatelů, které odmítaly přiznat klíčovou roli velkým nakladatelům a distributorům v naději, že když padnou velcí, vyrostou menší. Ale podpora velkých, kteří drží trh nad vodou, protože do něj pumpují stonásobky toho, co drobní nakladatelé, může pomoci i těm, kdo vydávají knihy bez velkých plánů. Pokud se bude trh dále drobit nejrůznějšími protiiniciativami, což padá na hlavu především Svazu nakladatelů a knihkupců, který očividně není schopen vyjednat společnou cestu i pro malé nakladatele, půjde samozřejmě o ideální stav pro státní správu, která pak každému zacpe tlamku drobnými.

Alice Flemrová, překladatelka a vysokoškolská pedagožka

Z pohledu pedagoga i překladatele vidím po zkušenosti minulých měsíců hlavně limity virtuálního světa a kontaktů: ano, můžu učit přes zoom, nahrávat podcasty, posílat videa přes whatsapp, ale je to sterilní. Je to sociální samoukájení: jistě, lepší než nic, ale plnohodnotná alternativa fyzického kontaktu a interakce to pro mě není a nebude. Jedním z klíčových pojmů koronakrize byla „sociální distance“ či „distanc“, jak psala některá média. Pojem je podle mého zavádějící, vnímám ho negativně. A povýšit jej na příkladné chování bez snahy najít vhodnější termín znamená, že je něco špatně. V posledních měsících jsme se ocitli pod náporem smršti informací, zpráv, zákazů a příkazů, které se často vzájemně popíraly, vyvracely, postrádaly logiku. Mám za to, že se změnou by měl začít každý u sebe, třeba tím, že bude víc myslet vlastní hlavou a pěstovat si individuální imunitu vůči stádní hysterii, která se z veřejných prostor přesunula na sociální sítě, kde je kýžený „sociální distanc“ normou.

Juraj Horváth, nakladatel, Baobab

Pro začátek zavést pevnou cenu knihy, to pomůže jak nakladatelům, tak knihkupcům a potažmo autorům. Doporučená cena se v časech internetového byznysu a komisního prodeje přežila. Časem se dostat k tomu, že knihkupci budou nakladatelům platit na ruku. Knihovny by měly mít povinnost u dobrých malonákladových knih odkoupit padesát procent nákladu. (Opus by tak například vydával knihy v nákladu 800 ks, Rubatu by při jejich nákladech nic neleželo ladem). Knihovnice a knihovníci by pak měli být dobře placení a sečtělí ambasadoři literatury, která stojí za to číst. Zdanit chrlení – nevím jak to udělat, ale jinak se z toho kulturního odpadu a množství slov, co produkujeme, nevyhrabeme. Já už vidím jen na jedno oko, tak míň čtu – tedy vybírám si knihy o menším počtu stran. To je možná cesta. Daň za každé slovo navíc. Oslovme nejlepší redaktory a sestavme komise! Neponechat svět obchodníkům – sám jím částečně jsem, tak vím, o čem mluvím. Vzpomněl jsem si, kde si Canetti kupoval v Paříži německé knihy – u překladatele, který ve svém malém krámu překládal a sem tam něco prodal. Vytvářet a podporovat svobodnou síť, to pořád platí, ač se zdá, že na jedné straně bez státu a na druhé bez marketingu dnes nedá nikdo ani ránu. Chce to velkou změnu! Nebo pro začátek zavést pevnou cenu knihy.

Jakub Jinek, nakladatel, OIKOYMENH

Ano, koronakrize může být pochopena jako krize v původním slova smyslu – tedy moment rozhodnutí, kdy se věci (původně: pacientův stav) mohou obrátit buď k lepšímu, anebo ke smutnému konci. K řešení dlouhodobých problémů našeho oboru by bylo třeba radikálních rozhodnutí, často na legislativní úrovni: ukončit kolotoč slev, tj. zavést závaznou maloobchodní cenu knih, která by se nemohla dumpingově snižovat, a to alespoň první rok od vydání knihy; zamezit kovbojskému způsobu nakladatelské práce, kdy se s vidinou zisku nastřelí obrovský náklad, který se v případě neúspěchu střelí pod cenou specializovanému obchodníkovi. Každý nechť koná své: distributor by neměl být současně nakladatelem, což ochrání (malé) knihkupce, a nakladatel ať se nesnaží být distributorem, což zase pomůže distributorům. Nakladatelům prospěje návrat k dřívější praxi, kdy se knihy jednoduše odebíraly. Nyní se dávají do komise, což vytváří houštinu vratek a konsignačních skladů, a z inventur se tak stává měsíční událost.

Ferči Malík, organizátor bratislavského knižního festivalu BRaK

Paušálny zákaz organizovania kultúrnych podujatí na Slovensku uštedril K.O. umeleckej obci hneď v prvom kole krízy. Kultúrni aktéri, pripravení prijímať s pokorou všetky jóbovky, využívali naplno svoj kreatívny potenciál, aby zabavili pospolitý ľud odsúdený na domáce väzenia, zatiaľ čo novovzniknutá slovenská vláda využila takmer všetky možnosti na demonštráciu toho, ako jej na kultúre nezáleží. V momente, keď uprednostnili otvorenie Ikey pre 600 zákazníkov a takisto kostolov pred možnosťou uskutočniť akékoľvek kultúrne podujatie (ako zaznelo od hlavného hygienika: „viera je viac ako zábavný podnik“), nám napadlo v OZ BRaK spraviť umeleckú intervenciu, kde by sa na pozadí kulís obchodného centra odohrávali divadelné a literárne podujatia – pri novej kolekcii kuchynských liniek by sa hádal Stanley Kowalski s Blanche, pred oltárom by moralizoval Hamlet. Miesto toho sme však museli rušiť akcie, presúvať, vyúčtovávať, robiť online podujatia, aby sme vykazovali činnosť. Znova museli umelci a umelkyne potupne obhajovať v médiách právo na existenciu. Kríza na Slovensku ukázala, že napriek tomu, že sme mnohí schopní zorganizovať stovky podujatí ročne, nie sme ani zďaleka takí efektívni v seba­-organizovaní. Miesto toľko skloňovanej odbornej kultúrnej verejnosti by sme mali začať tvoriť aj umeleckú verejnosť odborovú.

Pavel Mandys, organizátor cen Magnesia Litera

To skvělé a zároveň nebezpečné na knižním trhu spočívá v tom, že funguje jako tržní prostředí jen zčásti. Pohybuje se v něm příliš mnoho subjektů, kterým nejde o zisk. Jedná se o nadšence, kteří chtějí dělat skvělé knihy pro malou skupinu čtenářů, tak o grafomany, kteří touží vidět na pultě knihu podepsanou svým jménem. A pak o velké firmy, jejichž vrcholní manažeři knihám vlastně moc nerozumějí, zato dobře rozumějí tržní matematice. Což všechno vede mimo jiné k tomu, že knih je na trhu moc, že cesta k jejich vydání je možná až příliš snadná a že veřejnost psaní a vydávání knih nepovažuje za plnohodnotné řemeslo. A nikomu nepřijde divné, že autoři za své knihy dostávají malé, nebo dokonce vůbec žádné honoráře, a to i ti nejznámější. Jako podstatné vidím najít zajištění toho, aby spisovatelé (ale i další profese, jako editoři nebo překladatelé) byli odměňováni dostatečně štědře, aby se nemuseli věnovat jinému druhu obživy. Rád bych řekl, že by pomohla redukce počtu vydávaných knih, ale obávám se, že ziskuchtivci a grafomani by zůstali a odpadlo by jen pár těch, kteří ztratili nadšení. A tudíž by spíš ubylo dobrých knih než těch špatných. Takže nevím, nedokážu formulovat žádný návrh, který by tento permanentní stav změnil.

Vladimír Michal, knihkupec a nakladatel, Artforum Bratislava

Nuž áno, pandémia nám ukázala, akí sme zraniteľní, previazaní, závislí jeden od druhého a pre „tých hore“ slabo rozpoznateľní, nerozlíšiteľní, ba až neviditeľní. V tom je zároveň naša sila. Nás myslím malých kníhkupcov, vydavateľov, autorov, čitateľov dobrých kníh. Je to, ako zvyčajne, v našich rukách. Preto je dôležité viac myslieť „na nás“ pri všetkom, čo robíme, samozrejme, vo vedomí širších súvislostí. Budovať a rozvíjať komunity okolo malých kníhkupectiev, vydavateľstiev. Viac a lepšie dávať o sebe a svojich aktivitách vedieť. Robiť veci lepšie, premyslenejšie, v nadväznosti na tých pred nami a po nás. Viac o sebe navzájom vedieť, poznať sa a pomáhať si. Stáť si za svojím videním sveta, a keď treba, aj sa oň pobiť. Budúcnosť už nie je to, čo bývala (parafrázu­júc refrén známej pesničky), môže však byť aj naším pričinením lepšia. Stojí za to sa o to usilovať. Bez prestania.

Petr Penguid, nakladatel, Trystero

Navrhoval bych tři věci: úplně zrušit DPH na knihy, zavést pevnou cenu knihy (a tím eliminovat parazitní e­-shopy) a uzákonit splatnost faktur na čtrnáct dnů, případně trvat na přímých nákupech ze strany knihkupectví v řetězcích a upustit od komisního prodeje (u nezávislých knihkupců je situace jiná).

Richard Podaný, překladatel

Již naši předkové věděli, že zahálka plodí neřesti; v tomto případě naplodila hodně siláckých řečí. V lidských hlavách nic moc nezměnily všechny války, hladomory, šoa, gulagy, terory, tyranie, totality ani choroby vraždící populaci po desítkách, ne desetinkách procent, tak proč by něco mělo změnit TOHLE? Kdo touží po změnách, inventurách a účtování, ať začne v první řadě u sebe a toho, jak sám funguje. Nerad se někoho dotýkám, ale zásadní reorganizace společnosti, prováděná komentáři na sociálních sítích, je leda k smíchu. Já se necítím být kvalifikován k měnění ani svého oboru, natožpak celé společnosti, takže jediný můj návrh je přestat tolik žvanit od klávesnice a jít už propána zase normálně dělat.

Jakub Sedláček, šéfredaktor nakladatelství Paseka

Krize ukazuje, jak nebezpečné je propojení knižního světa do jednoho vazalského propletence (připomeňme, že branže se začala nejhlučněji otřásat v okamžiku, kdy korporátní Euromedia ohlásila, že nebude platit nakladatelům, jejichž knížky prodává). Proto je třeba chránit trh před hegemony a naopak posilovat nezávislost jeho účastníků. Začít by se mohlo třeba u malých a středně velkých knihkupců, kterým by jistě pomohlo, kdyby se zavedla jednotná cena knih, aby si na jejich ušlechtilém řemesle nemohl mastit kapsu kdejaký internetový šmelinář. Současně se potvrdilo, že trpíme přebujelostí; přes houštiny titulů nevidíme ani stromy, ani to podstatné. Bylo by dobře, kdyby se nakladatelé poučili a zvolnili, neboť není moudřejší ediční strategie než vydávat každou knihu s vědomím, že je to možná ta poslední.

Jan Šavrda, nakladatel, Dybbuk

Jestli takzvaná koronakrize v našem nakladatelství něco přehodnotila, tak právě externí spolupracovníky. Zřejmě to funguje podobně jako v jakémkoli mezilidském vztahu – ztížené podmínky ho prověří. A tak několik spolupracovníků, kteří měli strach, že nakladatelství skončí, odpadlo, pár se jich snažilo okamžitě, bez ohledu na cokoli, zachránit svých pár korun. Všechny závazky máme vypořádány a vesele pokračujeme dále. Tedy doporučuji dbát více i na „lidské“ kvality externích spolupracovníků a v účtování se nebát využívat například i kryptoměny, ty opravdu mohou v lecčems pomoci.

Anna Tkáčová, překladatelka

Na první pohled se může zdát, že překladatele nemusela koronavirová krize postihnout tolik jako jiné profese, neboť jde o práci trvalejšího charakteru, nejsme odkázáni na diváky, jsme zvyklí pracovat v režimu „home office“, a tudíž v tomto směru pro nás nastalá situace nebyla ničím novým. Většina z nás pracuje na nějakém překladu kontinuálně, takže v systému naší práce se zase moc nezměnilo. Již na počátku nouzového stavu však začala na povrch vyplouvat neřešená a pokřivená situace v oblasti knižní kultury. Mnozí překladatelé se dozvěděli, že titul, který přeložili, v dohledné době nebude vydán nebo že se do překladu již nasmlouvaného titulu vůbec nemají pouštět. Pomineme­-li trvale podhodnocené překladatelské honoráře, jako naprosto nevyhovující se ukázala praxe vyplácení honoráře bez zálohy a na dvě poloviny: první polovina po odevzdání překladu, druhá po vydání knihy. Mnozí překladatelé tak zůstanou bez brzkého vyplacení druhé půlky honoráře. Tuto praxi – vyplácení honoráře za překlad na dvě poloviny – je nutné změnit co nejrychleji. Vzhledem k malému prostoru, který tu mám k dispozici, pomíjím komplexní hodnocení fungování knižního trhu u nás – to je potřeba změnit téměř od základu. Pozitivním přínosem celé krize je to, že lidé okolo knih, kteří si problémy svého odvětví uvědomují, se dávají dohromady, profesní svazy spolu začínají komunikovat a chtějí situaci konečně změnit tak, aby v knižní oblasti nakonec nepůsobila jen dvě nebo tři velká nakladatelství, dvě nebo tři velké distribuční firmy a dva nebo tři obrovské knihkupecké domy, zatímco ti menší, kteří knihu považují za něco víc než obchodní artikl podobný rohlíku, zaniknou.

Lucie Zakopalová, překladatelka a redaktorka

Koronakrize asi nepřinesla úplně nové problémy, spíš zdůraznila – ve všech oblastech, nejen v kultuře – ty stávající. Pokud bych se zaměřila na úzkou oblast překladové literatury, k níž mám nejblíž, zase jsou až na posledním místě překladatelé. Pokud kniha nevyjde, často nemusí dostat zaplaceno za práci, kterou odvedli. Nebo čekají, až vyjde, aby se k nim peníze dostaly. Když se bude šetřit, pak v sazbě za normostranu a v pečlivosti korektur a redakce. Před koronakrizí i po ní je tu stále otázka přerozdělování peněz – kreativní a umělecká práce je v procesu vydávání a prodeje knih ohodnocena tradičně nejméně. Idealistický návrh, abychom se zamýšleli nad tím, kam tečou veřejné i jiné peníze, asi nesouvisí jen s epidemií. Jinak reakce „kulturní obce“ na zákaz shromažďování byla poměrně rychlá, zajímavá a různorodá – okamžitě se objevily různé online projekty a za běhu se zlepšovaly, ať už to byla online čtení nebo akce na podporu prodeje knih. Bylo by dobré je dál rozvíjet, aby se staly něčím víc než jen nahrávkou diskuse, záznamem akce: například u autorských setkání je to možnost, jak záběr rozšířit mimo úzký okruh oblíbené kavárny a jejích návštěvníků.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové

K tématu se uskutečnila i online debata za účasti Heleny Černohorské (nakladatelství Bylo, nebylo), Barbory Baronové (nakladatelství Wo-men) a Františka Malíka (knižní festival BRaK)