Kresba Vít Svoboda
Během koronavirové krize výrazně stoupla sledovanost seriálů. Také česká levice jeden takový seriál obstarala – debatu o konzervativním socialismu. Několik mužů (včetně autora těchto řádků) zde reagovalo na brožuru francouzského nonkonformního myslitele Jeana-Clauda Michéy a následně se řetězilo ve vzájemných reakcích a reakcích na reakce. Bylo to jako seriál se spoustou tematických odboček, nechtěné situační komiky a pocitů trapnosti. Vrcholný dějový zvrat přišel patrně tehdy, když do debaty vstoupil Václav Klaus a nepříliš překvapivě pochválil konzervativní socialisty Petra Druláka a Jana Kellera za to, v čem všem už jsou konzervativní, a vynadal jim za to, že jsou stále ještě socialisty. Vlastně tím smysl debaty vystihl.
Pokud se levice rozhodla vést debatu o tom, zda její socialismus má být „konzervativní“ (ať už to znamená cokoli), neznamená to nic menšího, než že už zahájením té debaty prohrála. Přijala tím totiž definici situace, v níž je sama druhořadá, v níž skutečně podstatný konflikt není veden mezi pravicí a levicí (nebo ještě lépe mezi kapitalismem a socialismem), ale mezi konzervativními a liberálními hodnotami. Spor na levici se tak stane pouhou odvozenou variací na celospolečenské převážení kulturních válek nad socioekonomickými tématy v politice.
A tak právě v době, kdy se najednou v mnoha ohledech otevíral prostor pro levicová řešení a pro překonávání hranic možného (ať už jedním nebo druhým směrem), trávila levice čas na nepřátelsky definovaném terénu. Právě v době, která ukázala potřebnost socialistického řešení a nabídla různá nová pojetí jednoty, si vybírala, zda má být konzervativní, či liberální. Zapomínala přitom, jak moc se tím sama sobě odcizuje.
Obě slova navíc znamenají buď příliš mnoho, anebo příliš málo. Z nálepky „liberální“ se stalo pro konzervativní kritiky dvouhlavé ekonomické a kulturní monstrum, které může za návrhy zrušit genderově oddělené toalety i za sociální nerovnosti způsobené volným trhem. Naopak z této představy vypadl politický liberalismus spojený s představou lidských práv a omezení a kontroly moci.
Konzervativismus do sebe zase nasál určitou podobu xenofobie, která jako by se stala normální a předpokládanou. Tím, že je do velké míry vymezen spíše jako antiliberalismus, nemůže zároveň nebýt kritikou údajně „přehnané“ otevřenosti liberální levice vůči právům žen a menšin. Jistě, vždycky si lze najít příklad takového „přehnání“. Opravdu ale má být rolí levice vymezit se vůči důležitým emancipačním pohybům současnosti s odkazem na jejich „extrémy“? Nezrazuje tím levice svoji lepší minulost a roli v těchto pohybech?
Je snadné nadávat na zmarněný čas u seriálu nebo si uvědomovat, o čem všem jiném mohla levice diskutovat. Je jistě tolik zajímavějších knih než Michéova brožura z roku 2013 a tolik potenciálně zajímavějších debat než ty, ke kterým podněcuje. Nedávno vyšla kniha Thomase Pikettyho Capital and Ideology (Kapitál a ideologie, 2019) – ale česká levice nebyla schopna si něco odnést ani z jeho stručného návrhu, jak změnit Evropskou unii, ač konkrétně pro levici v zemích evropské semiperiferie se jednalo přímo o dar z nebe. Základ pro smysluplnou debatu o feminismu představují mnohem spíš texty Nancy Fraser, která nedávno poskytla silnou kritiku jeho hlavního proudu za kompromis s neoliberalismem, aniž by směřovala ke konzervativním závěrům. A příspěvky Bruna Latoura, Andrease Malma či Jasona Moora ke klíčové debatě současnosti – klimatické krizi – také v českém prostředí nerezonovaly. Je možné jen pokrčit rameny nad tím, že nevedeme mnohem zajímavější debaty.
Realitě ale uniknout nelze. Můžeme si stokrát říkat, že jsou důležitější věci než kulturní války a že nechceme, aby nás štěpily. Jenže nás zkrátka rozdělují a debata o Michéově knize to ukázala velmi názorně.
Ještě před pár lety to mohlo vypadat, že jsme na jedné lodi. Líbil se nám Petr Drulák volající po nenásilné občanské revoluci proti moci oligarchie, Jan Keller spojující ekologickou kritiku s třídní, Michael Hauser píšící o Adornovi, Matěj Stropnický snažící se spojit v Zelených radikální ekologickou kritiku s emancipační levicí. Ale místo nich máme Petra Druláka útočícího na klimatické hnutí a odmítajícího solidaritu s „nezodpovědným“ evropským Jihem. Máme Jana Kellera, který v rozhovoru pro klausovský plátek My navrhuje ušetřit v době krize na platbách pro neziskové organizace a humanitní „paobory“ jako gender studies. Máme Michaela Hausera, který šíří v Parlamentních listech fake news o „anarcholiberální levici“, jež prý zpochybňuje opatření proti epidemii Covid-19 nebo snad samotnou existenci této epidemie. Celé toto tvrzení i celý vesmír důsledků, které z něj vyvozuje, zakládá na jednom článku filosofa Giorgia Agambena, jehož lze jen stěží označit za anarchistu či liberála.
A konečně máme Matěje Stropnického, který po pár letech na venkově radikálně změnil své názory, aniž by o píď ustoupil ze své arogance, s níž nás zas jednou poučuje o svém ohromném objevu, že na venkově žijí lidé (a on se s nimi potkává, ba dokonce s nimi mluví!), kteří mají jiné smýšlení než ti, které potkával ve městech. Jen tak mezi řečí konverzačně dodá, že s jejich odporem vůči přijímání uprchlíků už také souhlasí.
A tak nám vlastně debata o konzervativním socialismu prozradila hodně. Možná víc, než jsme chtěli vědět.
Autor je politolog a novinář.