Lukáše Holečka boj proti revizionismu a oportunismu

Existuje nemálo možností, jak vstoupit do diskuse o určitém tématu a vyvolat polemický střet. Ponechme stranou možnost věcné diskuse, která je u nás vzácná. Vedle ní můžeme zvolit například strategii nerozumění, správnosti nebo diskreditující paralely. S ironií předstíráme, že ani při nejlepší vůli nerozumíme tomu, co chtěl autor (s nímž zásadně nesouhlasíme) vyjádřit. Formulační nesrozumitelnost má dokázat, že stejně nesrozumitelné, podezřelé či zlovolné jsou autorovy úmysly. Nebo druhá strategie: sami sebe pasujeme do role zastánce správného přístupu k věci. Výsledkem je přehledná dichotomie – moje pozice a moje přístupy zaručují, že se blížím pravdě, zatímco druzí se pochopitelně mýlí, případně jsou ve vleku nepřátelské ideologie. Třetí strategie spočívá ve vytvoření paralely, s jejíž pomocí hodláme dosáhnout diskreditačního účinku. Pokud se něco neblahého děje v politice, není nic snazšího než pomocí vratkého oslího můstku dokazovat, že na chlup stejné ohavnosti se dějí také v té části kultury, proti níž se vymezujeme. Diskreditační efekt ještě posílíme, když mezi odmítaným politickým a kulturním jevem naznačíme ideologickou souvislost.

Obchod se smíšeným zbožím

Všechny tři strategické možnosti využil Lukáš Holeček v glose Další kapitola do dějin revizionismu – Vojtěch Filip & A2, která vyšla 11. června v Bubínku Revolveru. Holeček se v ní vyjadřuje ke dvěma nedávným diskursivním událostem: k rozhovoru, který předseda KSČM a místopředseda PS PČR Vojtěch Filip poskytl ruskému armádnímu periodiku Krasnaja Zvezda, a k vydání jedenáctého čísla časopisu A2 věnovaného protinacistickému odboji. Spojení obou událostí do jediného textu sugeruje onu výše zmíněnou ideologickou souvislost. Holeček ji zastřešuje nešťastným pojmem revizionismus. (Proč pojem a způsob, jakým s ním Holeček operuje, považuji za nešťastný, zdůvodním později.) Rozhovor je bezesporu ostudný, a kdyby byl Filip seriózním politikem, bylo by možné doufat, že se v očích české veřejnosti definitivně znemožní. Skutečnost, že Vojtěch Filip nikdy důvěryhodným politikem nebyl, otázku jeho znemožnění komplikuje – zvlášť když tato nedůvěryhodnost jeho věrným voličům nevadí. Nicméně v odsouzení Filipova počínání i v odmítnutí míry jeho manipulace a demagogie jsem s Holečkem zajedno. Proto se nebudu touto kauzou dále zabývat. Jiné je to v případě odbojářského čísla A2. Zde s Holečkem můžu souhlasit jen stěží už jen z toho důvodu, že se dopouští řady zbytečných faulů. Ty se pak navíc – což je obzvlášť kuriózní – často obracejí proti němu.

Holeček se snaží porozumět, ale nerozumí. Používá slovní spojení „není příliš jasné“, „není zřejmé“. Hovoří o „dojmech“, kterým kritizovaní autoři (mimo jiné Lukáš Rychetský, Jan Hamerský či Vlasta Kynclová) údajně podléhají, místo aby se řídili „fakty“. Adresuje-li tuto nepříliš nápaditou námitku rovněž Aleně Wagnerové, vyznívá to docela nejapně. Wagnerová svými publikacemi dávno prokázala, že historická fakta ctí. Skoro to vypadá, že o tom, co jsou „fakta“ a co „dojmy“, rozhoduje Holeček sám; „fakta“ jsou zřejmě to, co jeho pohled na minulost potvrzuje, zatímco „dojmy“ tento – pochopitelně zcela správný – pohled narušují. V tom případě Holečkův apel na fakta působí kouzlem nechtěného, protože mu bezprostředně předchází věta, že čtenáři A2 (asi jen ti „rozumní“, tedy především Holeček) mají „neodbytný pocit“, že autoři časopisu podléhají paranoidnímu vidění světa (mluví se o spiknutí mocných, rusofobii a podobných fantazmatech). Holeček zkrátka chce jednou dát přednost faktům, podruhé přitakává pocitům – podle toho, jak se mu to zrovna hodí do krámu. Dá se potom bez úsměvu polemizovat s textem, jehož nesoudržná argumentace připomíná obchod se smíšeným zbožím a v němž se jednotlivá tvrzení dostávají do vzájemné kolize?

Co se smí kritizovat?

Další komický výstup předvede Holeček ve chvíli, kdy se snaží odhalit jádro pudla celé štrapáce s A2. Přichází na řadu obvinění z kritiky polistopadového vývoje, jehož se autoři Ádvojky odvážili. Následuje souvětí: „Podobně jako u Filipa tu [rozuměj v textech uveřejněných v A2 – pozn. RK] nejde o snahu porozumět dějinným souvislostem, ale o to je ideologicky utřídit podle předem daného ideologického schématu.“ Ideologičnost se tu zdůrazňuje hned dvakrát za sebou patrně proto, aby tím víc vyniklo Holečkovo domněle neideologické stanovisko. Avšak Holeček opět neodhadne důsledky vlastního tvrzení. Neboť co jiného charakterizuje snahu o porozumění dějinným souvislostem než právě kritický postoj? A ten by měl být trvalým kategorickým imperativem, nikoli pouhou fakultativní výbavou, která se jednou hodí, kdežto podruhé není dost salonfähig.

Je opravdu nutné Holečkovi připomínat, že i polistopadový vývoj je součástí dějinného pohybu, a že tedy zaujetí kritického postoje vůči němu není ničím nelegitimním, nevhodným, společensky nežádoucím? Nebo se smí kritizovat jen ty úseky dějin, které jsou spolehlivě „uzavřené“ či „překonané“ (ostatně které to jsou a kdo o tom rozhoduje)? Není to koneckonců Holeček sám, kdo nám tu ideologicky třídí, co je určeno k interpretaci v dějinných souvislostech a čeho se už dějinné souvislosti bůhvíproč netýkají – neboť jde zřejmě o svět, jemuž vyústění dějin dalo definitivně za pravdu? Klade si někdy Holeček otázku po dějinných souvislostech naší přítomnosti, po jejích rozporech? Nebo je mu přítomnost hegemonem, jenž nás zavazuje ke „vhodným“ historickým výkladům? Také není zřejmé, co by na kritice „polistopadového režimu“ (když už to tak Holeček cituje) mělo být oportunistického. Náležitého vysvětlení se nedočkáme. Tím se dostáváme k otázce paralely.

Dikce normalizační řeči

Vybudováním diskreditační paralely mezi časopisem A2 a Filipovým rozhovorem (a oslí můstek je zde formulován opravdu značně ledabyle, hovoří se jen o neurčité „podobnosti“) si Holeček zase naběhl na vidle. Je mi líto. Jmenováním politika, jehož rysy jako naschvál upomínají na bezvýrazné tvarohové tváře normalizačních funkcionářů, vyvolal přízrak: dikci normalizační řeči. Vytanul mi na mysli titul spisku Miroslava Šolce Boj proti buržoazní ideologii, oportunismu a revizionismu, trvalý úkol ideologické práce komunistické strany (1972). Nikdy jsem tento opus nečetl, název mě pokaždé spolehlivě odradil. Ale historici dobře vědí, že slova jako „revizionismus“ a „oportunismus“ patřila ve slovníku normalizační řeči k těm klíčovým. Jejich funkce byla prostá: zdiskreditovat názorového protivníka, rychle ho vyřídit. Také Holeček zachází s pojmy „revizionismus“ a „oportunismus“ jako s dehonestujícími nálepkami. Využívá tak jejich starých ideologických konotací, jako by najednou zapomněl na dějinné souvislosti (předtím se jich přece oprávněně dovolával). Je to nešťastné tím spíš, že s Holečkem plně souhlasím v tom, že za posledních třicet let jsme jistě nebyli svědky pouhého ideologického přepólování historiografie. Taková interpretace by byla nihilistická. V rámci historické vědy skutečně došlo ke zmnožení metodologických hledisek, ke zjemnění analyticko-interpretačních aparátů a podobně. Holeček však nedomýšlí vztah historického poznání a jeho současného fungování ve společnosti, včetně různých podob aktuálních manifestací historických témat v ideologických diskursech.

Určité interpretace historických událostí vždy sloužily k ideologické legitimizaci toho či onoho politického systému. Jinak tomu není ani dnes. Podstatný kvalitativní rozdíl oproti období před rokem 1989 spočívá mimo jiné v tom, že můžeme o vztahu historiografie a její legitimizační funkce otevřeně hovořit; že můžeme tento vztah kriticky analyzovat, aniž bychom se museli obávat bezprostředního postihu. Představa, že se současná historiografie své legitimizační funkce dočista zbavila a že se věnuje pouze vědeckým „faktům“, je naivní. Její společenský a ideologický dosah nemůžeme a nemusíme popírat. Proto Holečkova věta, že v dnešní společnosti není poražených ani vítězů, nedává smysl. To by znamenalo, že se dějiny zastavily a nastala utopie totální rovnosti. Nepodezřívám Holečka, že by se hlásil k myšlence komunismu jako společenského uspořádání, které jednou provždy překoná historické rozpory lidstva. Podezřívám ho ale (a snad jsem to i dostatečně doložil), že svá tvrzení opakovaně nedomýšlí do důsledků a že se jako na obrtlíku zpronevěřuje požadavkům, které sám vznáší. Jako by neviděl dějinné souvislosti své vlastní pozice v kontextu přítomné chvíle. Smysl historie, který Holeček identifikuje jako možnost „svobodně klást minulosti nejrůznější otázky vycházející z potřeb přítomnosti“, se mu tak vysmekl právě v okamžiku, kdy chtěl po něm takříkajíc sáhnout. Pravda, revizionismus ani oportunismus to není. Ovšem volá to po hlubším zamyšlení – a to za Lukáše Holečka žádná cizí hlava neudělá.

Autor je literární historik.