V prosinci loňského roku jsem se v São Paulu seznámila s guaranijským spisovatelem Olíviem Jekupém. Olívio pochází z Paraná. Protože chtěl studovat filosofii na prestižní Sãopaulské univerzitě, přestěhoval se do velkoměsta, ale kvůli manželčiným zdravotním problémům si později našel nový domov ve zhruba třísethlavé guaranijské osadě Krukutu v sãopaulském vnitrozemí. Má čtyři syny, z nichž jeden, známý jako MC Kunumi, zpívá guaranijský rap. Za vlády prezidentky Dilmy Rousseffové se vedení osady podařilo dosáhnout oficiální demarkace území vesnice, zřídili tu zdravotní středisko a domorodou školu, v níž se děti učí spolu s guaranijštinou i portugalsky.
Nebýt toho, byli by na tom Krukutští stejně jako obyvatelé mnoha jiných osad: na jejich území by se za otevřené podpory prezidenta Jaira Bolsonara hrnuli těžaři a prospektoři a jim v patách evangelikální misionáři. Vetřelci usilující o snadný a rychlý zisk od počátku minulého roku zastrašují indiánská etnika okázalými vraždami náčelníků, kteří se snaží bránit svá území: za loňský rok jich v Amazonii a na severovýchodě Brazílie zabili sedm. Fundamentalističtí brazilští evangelikálové, kteří se zhlédli v amerických vzorech včetně jejich popkultury, pak dílo těch, kdo zabíjejí fyzicky, završují vražděním kulturním. Nyní mají invazoři v rukou novou zbraň – koronavirus, který se jim podařilo zanést už mezi 44 z celkových tří set indiánských národů. Světoznámí antropologové, například Eduardo Viveiros de Castro, mluví čím dál hlasitěji o genocidě, zčásti způsobené nedbalostí či neschopností, zčásti záměrné.
Cílené vyhlazování těch, kteří jsou jiní, zná brazilská kultura už od dob osvícenského absolutismu. V polovině 18. století se trnem v oku portugalských a španělských kolonizátorů staly jezuitské misijní osady v oblasti dnešní jižní Brazílie, které coby samostatné výrobní jednotky představovaly cizorodý organismus ve všemocném osvícenském státě a jako takové musely být zničeny. Někteří si možná vzpomenou na slavný film Mise s Robertem de Nirem a Jeremym Ironsem, který o tom vypráví.
O sto padesát let později, v době, kdy byla Brazílie postavena před nutnost se modernizovat, došlo k celé řadě lokálních konfliktů, v nichž stálo na jedné straně místní obyvatelstvo a na straně druhé armáda. Literárně a kulturně nejvýznamnější z nich byla válka v bahijském Canudos, při níž roku 1897 padlo na pětadvacet tisíc lidí. Střet mezi negramotnými bezzemky na straně jedné a státní mocí na straně druhé se stal základem jednoho z nejdůležitějších děl brazilské literatury vůbec – Os Sertões (Vnitrozemí, 1902) Euclidese da Cunhy.
Cunha, který byl do Canudos vyslán jako válečný korespondent, zprvu armádu nadšeně podporoval, protože v canudoském společenství, vedeném lidovým kazatelem Antoniem Conselheirem, viděl monarchistickou hrozbu pro nedávno nastolenou republiku. Konfliktu, v němž měla podle jeho předpokladu stát na jedné straně civilizace a na druhé barbarství, však nedokázal přihlížet až do konce. Několik dní před závěrečnou razií se mu udělalo zle a odjel domů. Během zdravotní dovolené pak jako vyznání vin začal psát svou knihu. Ve Vnitrozemí, na kterém pracoval pět let, vylíčil hříchy civilizace, která se nezbavuje svých nejslabších článků tím, že je pozvedá na vyšší úroveň, ale tím, že je v lepším případě vylučuje a v horším rovnou vyhlazuje. Ono specifické vnitrozemí, pro které má portugalština nepřeložitelné slovo sertão, vyhlásil za závorku, jakýsi hiát či vakuum. To, co se tam odehrávalo, bylo skryto zrakům veřejnosti, neexistovalo, a proto se tam vojáci mohli chovat brutálněji než ti, které prohlašovali za barbary. Canudos bylo v tomto smyslu předobrazem dnešní Amazonie.
Ta je přitom místem nejen přírodního, ale i kulturního bohatství a tak jako některé živočišné a rostlinné druhy jsou i některé indiánské národy na hranici vyhynutí. Jen pěti z celkového počtu sto padesáti nativních jazyků v současnosti mluví víc než deset tisíc mluvčích. Katastrofa, jíž v poslední době přihlížíme, má z kulturního hlediska podobný dosah, jako byl před necelými dvěma roky požár riodejaneirského Národního muzea, při němž shořely jedinečné nahrávky jazyků dnes vyhynulých etnik. A s každým zmizelým jazykem mizí určitý obraz světa, po staletí tradovaná vyprávění, příběhy, které nebudou pokračovat.
V osadě Krukutu se odřízli od světa a věří, že se před nákazou uchrání. Na rozdíl od bělochů mají vše, co k životu potřebují, doma. Město, říká letos pětapadesátiletý Olívio, je zaostalé: lidé tam nemají dost místa, žijí nalepení na sebe a pro všechno, co potřebují, musí do obchodu. Olívio pojmenovává současné globální problémy z pohledu člověka, který zná civilizaci zevnitř, ale vědomě si zvolil jinou cestu. Když na svých přednáškách převrací obvyklé hodnotící soudy na hlavu, publikum se směje, ale možná by ho mělo spíš mrazit. Vybavuje se mi smutná věta z komentáře, který ke knize svých brazilských fotografií na sklonku života napsal Claude Lévi-Strauss: „Přišli jsme o svou kulturu a o hodnoty, na kterých nám záleželo, jako je čistá voda a vzduch, kouzlo přírody či rozmanitost živočišných a rostlinných druhů, takže jsme napříště všichni Indiáni, děláme sami sobě to, co jsme udělali jim.“ Nejde mi z hlavy otázka, kterou na prosincovém setkání Olíviu Jekupému položil jiný Indián, přítomný v publiku: „Mají bílí ještě šanci?“
Autorka je překladatelka.