Malá lež ve velké Číně

Komorní drama Malá lež (The Farewell, 2019) se stalo možná až přehnaně opěvovanou filmovou událostí už od svého premiérového uvedení na festivalu v Sundance. Snímek o rodině čínských imigrantů v USA, kteří se vracejí do vlasti, protože tam starší rodinná příslušnice umírá na rakovinu, přitom patří do stále relativně malé, ale pozoruhodné série filmů zabývajících se právě vztahy mezi americkými Asiaty a zeměmi jejich původu.

Bezpříznakový Ocas tygra

V mnoha recenzích filmu režisérky Lulu Chang zaznělo srovnání s dva roky starým megahitem Šíleně bohatí Asiati (Crazy Rich Asians). Krátce před českou premiérou Malé lži se zároveň na Netflixu objevilo další drama na podobné téma, Ocas tygra (Tigertail, 2020) od Alana Yanga, který spolupracoval s Azizem Ansarim na jednom z nejpozoruhodnějších projektů věnovaných prožitkům potomků přistěhovalců, totiž na seriálu Mistr amatér (Master of None, ­2015–2017). Postavy imigrantů a jejich potomků se v poslední době objevily také v romantických komediích Všem klukům, které jsem milovala (To All the Boys I’ve Loved Be­­fore, 2018), Všem klukům: P.S. Stále tě miluju (To All the Boys: P.S. I Still Love You, 2020) a Kdybys jen tušil (The Half of It, 2020) nebo v seriá­lu Tenkrát poprvé (Never Have I Ever, 2020).

Ve většině zmíněných děl přitom motiv přistěhovalců souvisí s generačními rozdíly nebo s tím, že hrdinové sami si uvědomují svou výlučnost. Mistr amatér se v mnoha epizodách vrací k oběma momentům a rozehrává je v řadě variací. Jeden z řady dílů této série, které Yang s Ansarim společně napsali, je přitom přímo věnován postavám rodičů hlavních postav a ideálům, s nimiž přijely do Spojených států. Hlavní hrdina Dev navíc permanentně vyjadřuje vykořeněnost, která vychází ze složité pozice osobnosti, jež vyrostla ve Spojených státech, ale je tu pořád vnímána jako cizokrajný element. Ve svém debutu Ocas tygra nicméně Yang vytvořil mimořádně bezpříznakový příběh o přistěhovalecké zkušenosti. Scénář, který částečně vycházel ze zkušenosti Yangových prarodičů, vypráví napříč několika desítkami let příběh muže, který přijel do USA z Tchaj­-wanu jako mladík a postupně se z něj stal zahořklý, životem zklamaný a od svých blízkých distancovaný stařec. Ocas tygra má důmyslnou strukturu přeskakující mezi časovými rovinami, ale postrádá to nejzásadnější: výraznější náznak lokální identity, specifičnosti asijsko­-americké imigrantské zkušenosti. Vypráví naprosto modelový příběh, který nás postupně provede všemi očekávatelnými peripetiemi přistěhovalecké zkušenosti – nechybějí tu blízké osoby, které hrdina nechává v rodné zemi, rozčarování z toho, do jak podřadné pozice se v novém domově dostal, stesk po domově, odcizený vztah s dcerou, která vyrůstala v západní společnosti. To všechno je natočené hladkým hollywoodským stylem se sklony k lehkému sentimentu, v němž zbylo jen pramálo z tradice východoasijských kinematografií.

Tenkrát poprvé

Všem klukům, které jsem milovala, Kdybys jen tušil a Tenkrát poprvé jsou indie romantické komedie, které si potrpí na dojem lehce přikrášlené každodennosti a akcentují postavy outsiderů. Etnický původ dospívajících hrdinek tu stvrzuje právě jejich pozici na okraji. Na protagonistku zdařilého dramatu Kdybys jen tušil spolužáci cestou domů pokřikují rasis­tické nadávky a její otec pracuje jako správce železniční stanice, přestože v Číně vystudoval doktorát. V Tenkrát poprvé je navíc střet indické a západní kultury ústřední pro konflikt mezi hlavní hrdinkou, moderní americkou středoškolačkou, a její matkou, jež schvaluje domluvené sňatky a další tradice své původní vlasti. Příznačné je, že film omezuje indickou kulturu jen na několik křiklavě konfrontačních prvků, které musejí západní dospívající publikum zákonitě pohoršit. Pro seriál Netflixu je přitom důležité i to, že Indie je pro globální streamovací služby jedním z klíčových trhů. Proto není k indické kultuře vysloveně kritický, ale spíš glosuje nejkřiklavější tradicionalistické praxe v dnešní společnosti. Na podobné progresivní vlně ostatně jedou i nové indické seriály, které Netflix distribuuje, jako Delhi ­Crime (2019) nebo Leila (2019).

Bohatí a umírající Asiati

Na kontrastu egocentrického Západu a altruis­tického Východu stojí i Šíleně bohatí Asiati a Malá lež, které nakonec nabízejí nejpodnětnější pohled na současnou východní Asii a její vztah k západní společnosti. Oba filmy jsou totiž význačné v tom, že nevycházejí z obecných, často zjednodušujících stereotypů, ale naopak z jednotlivých fenoménů odpozorovaných z asijské společnosti. V Šíleně bohatých Asiatech se asijsko­-americká mladá žena Rachel ze střední třídy vydává do Singapuru poznat rodinu svého snoubence. Ten jí ale zatajil, že jeho rodina patří k nejbohatší vrstvě singapurské společnosti, která žije v extrémním luxusu a hýčká si image novodobé šlechty. Autor románové předlohy Kevin Kwan psal svou knihu právě s tím, že chtěl čtenářům představit současnou východoasijskou společnost komplexněji, než jak ji ukazuje západní popkultura. Na romantickou komedii jsou Šíleně bohatí Asiati neobyčejně vrstevnatí v tom, jak v ději prolínají nejen rasové a kulturní, ale také třídní konflikty a ukazují rozdíly, které existují uvnitř samotné asijské společnosti. V příběhu ostatně nejde ani tak o romantické třenice mezi Rachel a jejím snoubencem, jako spíš o její vztah k jeho matce, která je srdcem celé bohaté rodiny a reprezentantkou hodnot své společenské vrstvy.

Malá lež zdaleka není tak propracovaná, ale vychází k opravdu pozoruhodného problému. I zde hrdinka z asijsko­-americké rodiny podniká cestu do Asie, kde se konfrontuje s tamním životním stylem. Děj se tentokrát točí kolem etického dilematu. Její babička umírá na rakovinu, ale rodina to před ní tají. V Číně je to totiž celkem běžná praxe, která má uchránit nemocného před strachem. Podle místních představ je totiž příčinou smrti spíš strach než nemoc samotná. Čínsko­-americká režisérka Lulu Wang, která vycházela z vlastních zkušeností, sice do pozice vypravěčky postavila mladou americkou Číňanku z velkoměsta, jež uznává západní hodnoty, ale její postoj vůči tomuto čínskému zvyku naštěstí zůstává nejednoznačný. Film drží spíš pozorovatelskou pozici a etický problém zkoumá z různých stran.

Možná právě díky své nestrannosti vyvolala Malá lež přehnaně vyhrocené reakce. Někteří západní komentátoři hodně svéhlavě a zkratkovitě pochopili motiv „dobré lži“ jako metaforu života v komunistické Číně, který je plný přetvářek. Čínští diváci se zase pohoršovali nad scénou s profesionální pohřební plačkou, protože měli pocit, že zachycuje čínskou kulturu v negativním světle. První přístup naprosto ignoruje veškerá specifika čínské kultury a druhý se ji naopak snaží prezentovat v co nejlepším světle. Film ale osciluje mezi sympatiemi a antipatiemi jak vůči čínským postavám, tak vůči západní hlavní hrdince. Navíc je možné vnímat ho prostě jako dílo vypovídající o tom, jak je těžké vyrovnat se s umíráním blízké osoby.

Malá lež rozhodně není žádný klenot, co se týče způsobu, jakým je natočená (srovnávání s mistry artové kinematografie, na které můžeme v recenzích občas narazit, hodně přehánějí). Mezi americkými komorními indie dramaty o střetu kultur ale vyniká tím, že se snaží odlišné tradice pochopit v jejich problematičnosti a nejednoznačnosti.