minirecenze

Miroslav Fišmeister

See Emily Play. Tvar Slunce

Malvern 2019, 178 s.

„You’ll lose your mind and play/ Free games for May,“ zpívá Syd Barrett v rané písni skupiny Pink Floyd nazvané See Emily Play. Jeho psychedelicko­-surrealistické texty fungují jako zasvěcení do Fišmeisterovy knihy, sdružující dvě básnické sbírky. Jedná se o nestandardně otevřený poetický prostor, v němž se čtenář pohybuje v intencích autorovy výbušné imaginace. Ta jako by neznala hranic a posouvá se do roztržitých metafor, v nichž se skutečnost viděného transformuje do cirkusového orchestru slovních spojení. A básník, podoben kejklíři, jimi radostně žongluje ve vzduchu – na chvilku se ve svém pokoji otočíte a kusy nábytku se perou mezi sebou, víčka zavařeniny jsou zavázaná, lentilky jsou dostatečně šílené a lyrický pisatel se sytí povídkami hrachu. Fišmeisterovi se zkrátka daří spojovat nespojitelné. Je to poezie až brautiganovská: naivismus vidění odhaluje v nonsensovém přístupu křehkou vazbu mezi subjektem a objektem. Samovolné vytrhávání z otupělé reality je zde samozřejmostí: „Kousíček oblohy v hráškové polévce – složené pyžamo/ na rozprostřeném svetru,“ píše v jedné básni Fišmeister, jehož poezii lze označit za insitní. Autorova „neškolenost“ produkuje vedle občasných grafomanských tendencí také básně plné bizarních jazykových kreací, poťouchlého humoru a surreálních řečových her. Neregulovanému, až spontánně lavinovému psaní by ale přece jen slušela lepší editorská práce, spojená s proškrtáním některých veršů.

Libor Staněk

Egon Bondy

Dlouhé ucho

Akropolis 2020, 116 s.

Třiadvacet let po dopsání vychází poslední dokončená próza Egona Bondyho, která byla dlouho považována za ztracenou. Vydání předcházely dobrodružné okolnosti, jež v ediční poznámce popisuje editor spisů Martin Machovec. Titulní Dlouhé ucho je přezdívka vysokého úředníka na císařském dvoře ve starověké Číně, kterého blízkost smrti donutí vydat se na cestu. Ačkoli je protagonista pojmenován až v Bondyho krátké závěrečné poznámce, celkem rychle zjistíme, že se jedná o literární zpracování konce života mudrce Lao­-c’a, který je podle legend autorem kanonické knihy Tao te ťing. Bondy, jenž se na překladech knihy O tao a ctnosti také sám podílel, ve svém díle inspirativně spojoval východní filosofii s marxismem, respektive maoismem, a próza Dlouhé ucho je jedním z důležitých vyústění jeho dlouholetého zájmu. Osud hlavního hrdiny, který ze dne na den opustil vlivné místo u dvora, odvrhl pošetilost vzdělání, osedlal si buvola a vydal se do Podnebesí následovat Cestu, se dá číst také autobiograficky. Bondy, pobývající v Bratislavě, se po smrti své družky v roce 1994 stáhl do ústraní a věnoval se právě studiu čínské filosofie. Kniha tak může být kšaftem, ale i pomůckou k pochopení učení Starého mistra a „věčného a neměnného tao.“ Dějově poměrně chudá novela je přeplněna parafrázemi i přímými citacemi z Tao te ťing, zároveň se však autor snaží zjednodušeně přiblížit dobové reálie, na nichž explikuje likvidaci samosprávných občin a vznik zhoubného soukromého vlastnictví, nesmyslnost ambicí a mocenských bojů i konečné splynutí s nevyčerpatelným prázdnem.

Karel Kouba

Michaela Rosová

Tvoja izba

Vlastním nákladem 2019, 143 s.

I když čtvrtá próza mladé slovenské autorky obsahuje upozornění, že jde o „dielo fikcie“, tentokrát se mi pravidla hry dodržovala těžko. Vybídek k nefikčnímu čtení je tu dost a „začínajúci ľavicový časopis“, o němž se tu píše, je naopak v Bratislavě jen jeden. Intelektuálské večírky ale nečekejte – kniha psaná ve druhé osobě připomíná spíš karanténní deník, ovšem z doby, kdy ještě na karanténu nikdo nemyslel. Vypravěčka sice ze svého nového pokoje občas vyjde do ulic nebo do parku, nikdy však neopouští hájemství svých osobních problémů, vzpomínek, bolestí, představ a přečtených knih. Novelou trochu asepticky propluje vztah s jistým Endrem, ale pod ním zůstává ještě jedna nestrávená milostná kapitola, která má navíc dohru v pracovním životě: máme tedy co do činění s editorkou nově založeného časopisu. Než ji to definitivně otráví, většinou sedí doma a opravuje cizí texty; nemá prý cenu trávit čas „v krúžku s ľuďmi, ktorých poznáš iba podľa gramatických chýb“. Filologický přístup tu prorůstá vším, včetně vztahů: „Slovosled máme predsa voľný,“ říká jeden z partnerů, ale „návrhy zmien ste zamietli.“ Ano, je to důvtipné a často i vtipné, jenže výborně zvládnutá stylistika tu vítězí nad vším ostatním. Nejspíš jen díky ní dokáže čtenář sledovat, jak editorka doma zadělává těsto a myslí na Sylvii Plathovou. O moc víc se toho v Tvojí izbe nakonec nesděluje. Snad její poslední věta není jen přiznáním, ale i příslibem, že příště to bude jinak: „Nie je predsa možné, aby všetko bylo iba toto.“

Michal Špína

Angelo Maria Ripellino

Dějiny současné české poezie

Přeložila Jana Sovová

FF UK 2019, 233 s.

Slavná a do všech světových jazyků přeložená Ripellinova kniha Praha magická (1973, česky 1992) nevznikla z krátkého okouzlení českou metropolí, ale měla řadu přípravných prací. Italský slavista se české literatuře věnoval už jako dvacetiletý. Právě z této doby pocházejí Dějiny současné české poezie (1950) – dílo úctyhodné a na řadě míst stále inspirativní. Dějiny totiž fungují jako analytický přehled toho nejprogresivnějšího z poezie první poloviny dvacátého věku, což je ovšem v řadě ohledů i to nejlepší z celého století. Z Ripellinovy knihy lze poznat zápal, nadšení a potřebu takový svazek pořídit pro sebe a pro italské čtenáře. Slavista, jenž si korespondoval s Karlem Teigem a Jindřichem Chalupeckým, je objevný i v propojování světů poezie, divadla a především výtvarného umění. Výborně se mu to daří v kapitole Světla města, v níž se věnuje Skupině 42. Jistě, leckteré autorovy závěry by potřebovaly zpřesnění, apologetická zkratkovitost některých kapitol má blíž k recenzi než k odborné knize a oddíly věnované Františku Nechvátalovi, Vilému Závadovi či druhé vlně katolických básníků působí spíš jako skici k větším pracím. Příznačný a působivý je i autorův místy expresivní, zřejmě Šaldou ovlivněný styl – mladistvý, svěží a zároveň překvapivě zralý. Ripellinův text je v tomto ohledu neotřelou alternativou některých českých přehledových prací psaných s přílišnou rutinou.

Lukáš Prokop

Kanáři

(La Gomera)

Režie Corneliu Porumboiu, Rumunsko 2019, 97 min.

Premiéra v ČR 14. 5. 2020

Mnoho filmů rumunské nové vlny ztvárňuje rumunskou společnost jako neprostupný labyrint plný absurdních překážek, přetvařujících se postav a komplikovaných morálních voleb. Režisér Corneliu Porumboiu ve své novince Kanáři převedl tento princip do žánru konspiračního špionážního thrilleru. Dílo má přitom parametry snímků, kterým se někdy říká europudink. Jsou to koprodukce několika evropských zemí, kde se mluví mnoha jazyky, děj se odehrává na řadě míst a tvůrci se často snaží skloubit náročnou filmovou podívanou s popkulturními parametry. Kanáři přitom zůstávají někde na půli cesty. Film má relativně chytrý koncept, založený na naprosté absenci „vnitřku“ postav a věcí. Hrdinové si zásadně a za všech okolností udržují nečitelný pokerový výraz, za kterým ukrývají své složité plány zanořené v jiných plánech. Pohybují se ve světě plném kamer a odposlouchávacích zařízení, před nimiž je nutné neustále hrát nějaké role a každé mrknutí oka může prozradit skrytou agendu. Zároveň mezi sebou komunikují kódovanými jazyky včetně tak nonsensových systémů, jako je pískaná řeč. Kromě těchto rolí a plánů ale hrdinové prakticky nemají žádnou osobnost. Podobně labyrintickým způsobem Porumboiu zachází i s vyprávěním, složitě rozvrstveným do různých časových plánů a epizod. Ty ovšem odhalují jen další fasády, ale nic opravdu podstatného. U této hry, navíc velmi čistě natočené, film bohužel zůstává a nic moc víc než mírně jízlivý milostný dopis žánru nepřináší.

Antonín Tesař

Maren Karlson

The Dust Speaks

Online, thedustspeaks.net

Kdo si myslel, že se znovuotevřením galerií a muzeí se umělecké instituce vrátí zpět do starého režimu, pěkně se mýlil. Nejenže řada galerií musela upravit program následujících měsíců tak, aby stihly představit i výstavy, které měly probíhat během března, dubna a května, ale mnoho z nich také ruší výstavy zahraničních umělců a problémy, jež nastaly v době nouzového režimu, se pouze přesouvají z jedné fáze do další. S komplikacemi se potýkala i pražská galerie Futura, která měla koncem dubna uvést samostatnou výstavu Maren Karlson, jenže umělkyně i kurátorka Christina Gigliotti zůstaly v Berlíně a nemohly se dostat přes hranice. Ačkoli jsou obě poněkud skeptické k zahlcenosti digitálního prostoru výstavními projekty během doby izolace a k dotahování slíbených projektů za každou cenu – na instagramovém účtu Maren Karlson lze nalézt komentář, v němž se tvůrkyně kriticky vyjadřuje k neúprosnosti a nezastavitelnosti uměleckého trhu a netají se pocity marnosti –, výstava byla do virtuálního světa přece jen přesunuta. Umělkyně sérii obrazů a objektů nafotila v lese, s mechem, listím a kůrou v pozadí. Výstava The Dust Speaks (Prach promlouvá) se tak uchýlila do přírody, která se v době karantény stala útočištěm pro mnoho z nás. Díla plná mystiky do klidného prostředí lesa dokonale zapadají, až to působí, že by ani jinde vystavena být neměla.

Natálie Drtinová

Alexandra Badea

Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách

Divadlo Letí, Praha, premiéra 1. 2. 2019

Hra Alexandry Badey si bere na paškál šíbry, kteří se nebojí ve jménu kumulace moci a peněz přivodit nemluvňatům rakovinu, a zároveň i aparát evropské politiky, který průmyslově­-zemědělské lobby úspěšně skáče na lep. Ukazuje zkrátka, jak fungují lidé, za něž musí sebereflexi provádět alternativní divadlo. Inscenace Europe Connexion se objevila mezi záznamy zpřístupněnými během koronakrize a „rozhlasovost“ předlohy jde televiznímu sledování z domácího kanape na ruku. Přesto ale po chvíli začne být proud outsourcování do privátu, uniformizace a simplifikace přece jen trochu jednotvárný a postavy, které o sobě navzájem mluví v druhé osobě, divákovi až příliš odcizené – plexisklový předěl na scéně monitor ještě znásobí. Vydezinfikované obratnosti a sofistikované nalinkovanosti neoliberální hatmatilky chybí nějaké ošplíchnutí hnusem; malé hnutí svědomí, které se lobbistovi přihodí nad dopady vlastních činů, bohužel nedokáže fungovat jako katarze. Pozoruhodnější než samotná inscenace je tak diskuse zasloužilých kritiků na webu Divadelních novin pod recenzí Petry Zachaté, která vítá tematiku i „německé“ pojetí inscenace a hlásí se k mladé generaci, pro niž především takové divadlo – politické a stále ještě neokoukané – vzniká. Debata nad otázkou, zda lze či nelze v umění hledat pravdu, ilustruje natolik přesně neslučitelnost jedněch světů s jinými, až se člověka zmocňuje závrať. Čím lépe lžeme sami sobě, tím hladčeji se obelháváme navzájem. A především o tom je i Badeina hra.

Marta Martinová

Filip Konvalinka

Buldok

CD, Warner Music 2020

Po více než dvaceti letech existence jihlavské skupiny Pio Squad (dříve Jižní pionýři) letos osmatřicetiletý rapper Efko vydal sólové album. Deska Buldok vyšla pod jeho občanským jménem Filip Konvalinka, což zapadá do konceptu nahrávky, která bude jistě hodnocena přívlastky typu „vyzrálá“ či „dospělá“. Čistý kompaktní zvuk i jednotlivé produkce až na pár výjimek znějí jako tuzemský hip hop před deseti lety. Starším fanouškům to udělá radost, zatímco ti mladší nahrávku s největší pravděpodobností vůbec nezaregistrují. To je ale škoda, protože by viděli, jak může vypadat rap, který si sice nehraje na poezii, ale přece jen je dělán s rozmyslem a snahou občas sdělit i něco víc, než že člověk je vysoko a už bude jen stoupat. Zároveň by se dozvěděli, jak jeden z českých hiphopových pionýrů smýšlí o nové vlně českého rapu: „všichni tak unyle sjetý, všichni tak nenormálně jiný, až jsou úplně stejný“. Buldok je deska pro nostalgiky kolem čtyřicítky, která upomíná na to, že rap může vyprávět, aniž by zbytečně přeháněl, že může hodnotit politiku, aniž by agitoval, že si může dovolit emoce, aniž by změkl, a že dobrá flow nepotřebuje autotune. V době, kdy se výrazem kreativity stalo přeskakování z trendu na trend, nás album vrací do časů, kdy bylo v rapu důležité zdůrazňovat, že se interpret drží ideálů, které ho k němu přivedly. V roce 2006 to bylo klišé, dnes už to opět má svou váhu. Problém je, že lamentování nad prázdnotou současného rapu tak trochu připomíná morální pobouření seniora nad nezvedenou mládeží.

Pavel Chodec