Místo továren se zavřely parky

Svůj literární blog Giap jste aktuálně přeměnili na místo, kde se sbíhají informace a kritické reflexe narativů, jež se rozvinuly kolem koronavirové krize, i analýzy přístupů mocenských skupin a reakcí italské společnosti. Co vás k tomu přimělo? A měli jste nějaký jasný cíl?

Jsme skladatelé příběhů, máme historické a filosofické vzdělání a desítky let zkušeností s aktivismem v sociálních hnutích a ve světě alternativní kultury. Kromě toho, že příběhy sami sestavujeme, ať již psaním románů či jiným způsobem, cizí vyprávění také rozkládáme a montujeme znovu dohromady, abychom ukázali, jak fungují. Již mnoho let se zabýváme něčím, co jsme nazvali „toxické příběhy“. Jde o vyprávění sloužící k výkonu moci a správy a ke kontrole společnosti. Náš blog Giap je sice primárně literární, ale také je to laboratoř pro kolektivní rozebírání těchto toxických příběhů.

Když byla vyhlášena koronavirová pandemie, hned jsme si všimli, že vedle nezpochybnitelné potřeby ochránit lidi před nákazou se začalo projevovat něco dalšího, a sice jakýsi další „stav nouze“ a jeho toxické příběhy. Jsou to narativy, jejichž cílem je prosadit autoritářská řešení a ukázat na obětní beránky, které lze obvinit z kolapsu zdravotního systému.

Během epidemie se objevila obvyklá narace, jež infantilizuje Italy a tvrdí, jak jsou nedisciplinovaní, jak nerespektují pravidla a jsou nezodpovědní, a proto potřebují více zákazů a tvrdší ruku než ostatní národy. Tento narativ je velice nebezpečný, protože v historii Itálie vždy sloužil ke vzývání silného lídra, k prosazení disciplíny shora, ke konci domnělého oddychového období, kdy jsme prý všichni žili nad poměry, a celkově k obratu doprava. A tak nepřekvapí, že jsme hned od začátku byli svědky celé řady svévolností ze strany policejních složek. I proto jsme se rozhodli, že se budeme věnovat na plný úvazek zkoumání tohoto nouzového stavu. Umožnil nám to i fakt, že naše pracovní odvětví – vydavatelský sektor – bylo zcela paralyzované a veškeré projekty byly pozastaveny. V našem přístupu jsme ihned vyjasnili rozdíl mezi nebezpečím, jež virus představuje a které jsme nikdy nezpochybnili, a nouzovým stavem vytvořeným kolem tohoto nebezpečí.

V komentářích mnozí čtenáři poukazují, že Giap je jedním z mála míst, kde je možné vést kritickou reflexi současné situace. Zmenšil se v Itálii prostor pro kritiku? A jakou roli sehrávají mainstreamová média?

I když k tomu nedochází bezprostředně či automaticky, mainstreamová média mění své narativy na základě zájmů vládnoucích tříd, jež jsou samozřejmě samy rozděleny do odvětví, zájmových skupin či spadají do polomafiánských struktur. Takže každé noviny či televizní kanál jsou v obecné rovině mluvčím některé z frakcí kapitalismu. V Itálii čtyři nebo pět velkých průmyslových skupin – Silvio Berlusconi a rodiny Agnelli [vlastník koncernu FCA], Cairo [reklamní průmysl], Caltagirone [stavebnictví a reality] a Riffeser Monti [vydavatelství] vlastní takřka všechny celostátní i místní deníky a nejvýznamnější televizní stanice. Pak samozřejmě existuje i veřejnoprávní televize, jež je v područí vlády. Od těchto médií opravdu nelze očekávat, že budou kritizovat nouzový stav či rozebírat toxické příběhy.

Co se týče nezávislých či alternativních médií, ta byla ve velké míře kooptována sociálními sítěmi, a to v první řadě Facebookem. Mnohé nezávislé novinové portály zrušily možnost komentovat články a přesunuly veškeré interakce na Facebook, kde je ale debata zrychlena nepředstavitelným způsobem, je přetížena emocemi a ovlivněna algoritmy, jež zvýhodňují některé způsoby diskuse a penalizují jiné. Na našem blogu věnujeme prostoru pro komentáře velkou péči. Časem se tam vytvořila komunita, protože je to místo, kde je možné debatovat beze spěchu, s rozmyslem a rozvážně. V období nouzového stavu se tak Giap stal přístavem pro kohokoli, kdo měl kritický přístup k vládním rozhodnutím a nestačilo mu hašteření na Facebooku.

Od začátku epidemie se prosadily dvě rétoriky. První nabádala: Zůstaňte doma! Druhá tvrdila, že Milán, Bologna, případně jakékoli jiné město „nezavřely“. Propojily se tyto na první pohled protichůdné přístupy do jednoho dominantního narativu? Jak se dále rozvinula koronavirová narace v Itálii?

Po pravdě řečeno, tyto dva přístupy se zdály být protichůdné jen v první fázi krize, následně se však ukázalo, že se doplňují. Či lépe – navzájem se kryjí. Část Itálie zůstala doma, a jiná část Itálie se nikdy nezastavila. A mnoho lidí spadalo souběžně do obou těchto skupin. V tomto ohledu musíme vysvětlit naše námitky vůči rychle přijaté představě, že šíření nemoci lze zabránit jen domácí péčí. Do­­držování rozestupů, omezení cestování, pozastavení výrobních aktivit, kontroly při vstupu do zdravotnických zařízení, ochrana ohroženějších jedinců – to vše je v obecné rovině správné a dobré. Naše námitky se ale týkaly způsobu a rychlosti zavedení těchto opatření. Naprosto nesmyslná pak byla vědecky nepodložená ekvivalence, podle níž „pobyt venku rovná se špatně“ a „pobyt uvnitř rovná se dobře“. Jako kdyby se virus nešířil kontaktem mezi lidmi a místo toho zahalil město jako oblak z Černobylu. Zásadní roli sehrála mediální kampaň, kterou symbolizuje hashtag #iorestoacasa [zůstávámdoma]. Prosadil se fetišismus domácího prostředí, které má úzce třídní a slušňácké konotace, a hlavně zvítězila představa, že jít ven na procházku, i při respektu ke všem pravidlům, je šířením moru. A to se dělo i na venkově, v lesích, v řídce osídlených oblastech. Policie posílala drony a helikoptéry, aby kontrolovala pole, hory či pobřeží.

Tímto způsobem vláda a kapitalisté hodili svou zodpovědnost za škrty ve zdravotnictví v letech vládnoucího neoliberalismu a za odmítnutí pozastavit výrobu na pohodlné obětní beránky. V Itálii zhruba polovina zaměstnanců nikdy nepřestala chodit do práce navzdory tomu, že existovala nemalá pravděpodobnost, že se nakazí. K velkému množství úmrtí na nemoc Covid­-19 došlo v domovech důchodců, ve zdravotnických zařízeních a v šíření nákazy sehrál podstatnou roli fakt, že provozy v některých odvětvích nezavřely ani na minutu. Zaměstnanci tak museli cestovat přeplněnou hromadnou dopravou a shlukovat se dlouhé hodiny. Problémem byl pobyt uvnitř, nikoli venku. Ale kriminalizace pobytů venku, zákaz pohybu „bez důvodu“ mimo domov, zavření parků či to, že bylo rodičům znemožněno, aby vzali své děti na čerstvý vzduch, posloužilo k odvrácení pozornosti od opravdových způsobů šíření nákazy. Bylo by bývalo naopak potřeba zavřít továrny a nechat lidi jít do přírody. Namísto toho byla provedena „spektakulární záměna“: aby nemusely zavřít továrny, zavřely se parky a kontroloval se pohyb v lesích a na pobřeží. Nastala paradoxní situa­ce, že miliony Italů a Italek docházely do zaměstnání, kde se mohli nakazit, a ve svém volném čase mohli být jen zavření doma.

Na svém blogu jste nabídli i alternativní popis života v Bologni, kterou média zobrazila jako liduprázdné město, kde lze potkat jen občasné chodce a policejní hlídky. Jak se v tomto období proměnilo město a čtvrti, kde bydlíte?

V Itálii nebyla po celou dobu situace všude stejná: v některých částech země vládlo bez omezení ono #zůstávámdoma, doprovázené silnou sociální kontrolou s mnoha donašeči, již udávali své sousedy, pokud si vyšli ven. To se dělo hlavně na malých městech, ale také v některých větších metropolích. V jiných oblastech, a sem spadají i některé čtvrti v Bologni, bylo více svobody a donašeči tam prakticky nefungovali.

V Bologni se štáb státní televize utábořil na Piazza Maggiore, což je střed nejlukrativnější oblasti města, a v každém regionálním zpravodajství ukazoval prázdné náměstí. Ale to, že tam nikdo nebyl, bylo samozřejmé, protože na Piazza Maggiore prostě nikdo nebydlí. Kdyby se štáb přesunul do Bologniny, která je ukázkovou čtvrtí lidové a proletářské Bologni, tak by viděl procházející se osoby, běžce, hrající si děti, lidi klábosící před obchody s potravinami či v parcích, kde nefungoval dohled policie. Po uvalení omezení 9. března byla zpočátku cítit dezorientace, byl přítomen i strach, ale život se ve čtvrti nikdy zcela nezastavil a postupně znovu vyplaval na povrch, i když mělo mnoho barů a „nepotřebných“ obchodů zavřeno. Během našich explorací městského prostoru v Bologni jsme se stali pozorovateli neposlušnosti, porušování pravidel, mikrotaktiky vzdoru a společenského života, který postupně vystupoval z „ilegality“. I když se dodržovaly rozestupy a nosily se roušky, stále se jednalo o společenský život. A neposlušnost se nakonec tak rozšířila, že už ji nebylo možné potřít, takže i policie musela uvolnit svůj dohled.

V centru města ale byly ulice prázdné a policie na každém rohu. V příměstském prostoru, v malých městech za Bolognou, byla situace možná ještě horší: donašeči v každém okně, tvrdá kontrola a policie utržená ze řetězu. A to mluvíme o vzdálenostech v řádu jednotek kilometrů. Podle nás je tato odlišná atmosféra v Bolognině dána tím, že se stále jedná o čtvrť, kde žije multikulturní pracující třída, že je tu přítomno množství migrantských komunit. Ty si udržely své sítě vzájemné pomoci i v té nejtemnější době. Díky tomu pokračoval i sousedský život, který by se omezil, kdyby vše stálo jen na „původních“ Italech a jejich životě na sociálních sítích, a pak by pro nedostatek kyslíku vyhasl. Myslíme, že tato skutečnost významně pomohla tomu, že čtvrť zůstala živá – byť na té nejnižší úrovni, ale živá –, zatímco jiné části města obývaly jen přízraky. Jsme koneckonců svědky toho, co se v minulosti i dnes stává běžně: chudí, bezmocní a vykořisťovaní si musí pomáhat, aby se nad nimi nezavřela voda.

Ve vašich koronavirových příspěvcích jste se často věnovali právě i projevům neposlušnosti a vzdoru, a to od každodenního, drobného porušování pravidel až po dělnické stávky. V období pandemie proběhly také dva významné občanské svátky, výročí osvobození a První máj. Vy jste se ohradili proti tomu je oslavit doma, na sociálních sítích či zpěvem z balkonu. Místo toho jste uspořádali akce venku a za fyzické přítomnosti účastníků. Proč jste považovali za nutné vyjít ven?

Pro nás bylo důležité vyzvat lidi, aby si vzali zpět veřejný prostor. Mobilizace po webu či doma jsou jen symbolické, jedná se o simulakrum společenských bojů. A mysleli jsme si, že výročí, jež jsou spojená se společenským konfliktem, by se měla také konfliktním způsobem oslavit. Jak 25. dubna, tak 1. května jsme uspořádali procházky po městě, veřejná čtení a debaty o událostech souvisejících s pandemií a stavem nouze. Naštěstí jsme nebyli jediní, kdo spojil tato výročí s obnovou společenských bojů: po celé Itálii proběhla celá řada velice pěkných, působivých a někdy i dojemných akcí, máme na mysli například oslavu Prvního máje v Terstu, kde stovky lidí vystoupily jak proti absurditám a kriminálním nedbalostem vlády, tak proti plánu průmyslníků otevřít všechny provozy hned a bez rozdílu.

Teď, když fáze uzavření pomalu končí, první konflikty se budou týkat zaměstnání a platových podmínek, protože ekonomická krize, jež je pozůstalostí nouzového stavu, se již krutě dotýká rozsáhlých vrstev společnosti. Významné ale budou také boje ve školách, co se týče obnovení vyučování. Mezi vrstvami populace, na které uvěznění doma dopadlo nejhůře, jsou děti a dospívající. Otevřít školy je nezbytné, aby znovu našli svou rovnováhu, obnovili socializaci mezi svými vrstevníky. Možná se to nestane hned, ale ve střednědobém horizontu lze očekávat i nové okupace budov, protože mnoho osob již nedokáže platit nájem, a současně řada firem zkrachuje a zanechá po sobě lidi bez práce.

Je ještě více než před pandemií důležité, aby se obnovila mobilizace proti globálnímu oteplování. V době, kdy letadla přestala létat a provoz automobilů byl omezen, se vzduch pročistil a snížily se emise, teď ale hrozí, že se vše vrátí do starých kolejí a že kapitalisté pod záminkou „nastartování“ ekonomiky a vyrovnání se s hospodářskou recesí budou požadovat pozastavení platnosti ekologické legislativy. Koneckonců kapitalisté již dnes žádají výjimky ze všeho: pracovního práva, bezpečnosti práce a tak dále. Aby toho nebylo málo: během nouzového stavu si policejní síly zvykly na to, že se mohou chovat svévolně, sadis­ticky vymáhaly dodržování nových omezení, rozdaly tisíce pokut z absurdních důvodů, ponižovaly lidi a v mnoha místech se chovaly jako na dobytém území. A toho se nebudou chtít jen tak zříci. Když k tomu přičteme fakt, že virus se stal příležitostí pro zákazy a nařizování, nelze očekávat, že boje proběhnou bez represe.

V Itálii, v České republice i v mnoha dalších evropských zemích na malá nakladatelství těžce dopadlo povinné uzavření knihkupectví. Může být jejich záchrana a obecně obnova kritické autonomie kultury, jež se v posledních měsících zredukovala na kratochvíli v izolaci, jednou z front společenského konfliktu v postkoronavirové době?

Je to velice pravděpodobné. Kritická autonomie kultury je nezbytná pro jakékoli akce ve společnosti – došlo by k nim jen stěží, kdyby se „motor“ kultury zastavil. Kromě toho kulturní průmysl zaznamenal těžké ztráty a pracující v tomto odvětví – máme na mysli zaměstnance v kinech a divadlech, ve filmových produkcích i divadelních souborech, hudebníky, kulisáky, elektrikáře a osvětlovače, techniky zvuku, malé knihkupce, překladatele či editory – se dostali do velkých obtíží. Jejich požadavky na poskytnutí příjmu či sociální pomoci nám ukazují, jak významná je jejich práce. Takže i sociální boje v tomto odvětví mohou přinést nejedno překvapení.

Jedna z otázek, jež se v současné době odhalily, je role vědeckého poznání v demokratické debatě. V Itálii existuje mediálně velice protežovaný lékař, který často a rád opakuje, že „věda nepodléhá demokracii“. Tím mimo jiné míní, že by občané neměli moc strkat nos do opatření, jež jsou přijímána dle doporučení epidemiologů, byť mají velký vliv na jejich život. Existuje nějaká alternativa k tomuto přístupu?

Alternativa spočívá právě v potenciálně velice demokratické podstatě vědy. Dvojznačný a nebezpečný aforismus „věda nepodléhá demokracii“ míchá dohromady dvě úrovně debaty, dva rozdílné významy „demokracie“ a vyjadřuje zmatené pojetí „vědy“. Dejme tomu, že se tím původně chtělo říct, že Pythagorova věta nebo druhý termodynamický zákon nemohou být zrušeny hlasováním. To by mohlo mít i nějaký smysl, pokud „vědou“ míníme některé univerzálně přijaté základy, které by bylo absurdní zpochybňovat, a současně „demokracií“ myslíme, v hodně omezeném smyslu slova, hlasovací proceduru a předstírané rovnostářství, díky němuž se rojí všeználkové a názory kompetentních i nekompetentních osob jsou kladeny na stejnou úroveň. Ovšem tato věta obsahuje i jednu nebezpečnou mýlku, která podporuje mezi vědci mentalitu vyšší kasty a v každém jednotlivém vědci pokušení stát se guruem nebo mediální hvězdou. A věda by si neměla nic začínat s guruy. Věda je – či by měla být – demokratická nejen z toho důvodu, že je založená na kolektivním ověřování dat a výsledků, na opakovatelnosti experimentů a na diskusi, ale také proto, že všichni mohou pochopit vědecké postupy a pravidla, na jejichž základě funguje výzkum a vědecká debata.

Během nouzového stavu se zmíněná věta projevila jako velmi toxická. Virus je zatím nový, virologové a epidemiologové o něm mnoho nevědí – často v posledních měsících měnili svůj názor, jenže tady byla poptávka, a tak se objevilo množství studií, které neprošly přezkoumáním vědeckou komunitou. A stále panuje velká nejistota. V situaci, kdy na obrazovkách vyskakuje epidemiolog opakující, že „věda nepodléhá demokracii“ a že Itálie jde tou jedinou správnou cestou, docházelo k prolnutí vědy a politiky.

Váš spisovatelský kolektiv se rozhodl, že nebude vystupovat v televizi, a ani se nenecháváte fotografovat. Na druhé straně jste hodně vsadili na přímou interakci s vašimi čtenáři, pořádáte setkání, koncerty či pochody v horách. Myslíte si, že současná krize nějak změní tento váš přístup ke čtenářům?

Kdo ví, jak dlouho bude naše přítomnost mezi lidmi omezovaná. Stále není možné pořádat čtení v knihkupectvích, debaty či konference. A není ani možné obnovit provoz knihoven, divadel, kulturních spolků či sociálních center. My jsme přitom zvyklí polykat kilometry, účastnit se kolem stovky veřejných akcí v roce. Politika našeho veřejného vystupování, tj. omezení, která jsme si stanovili, nás ale i pobízí – a tak to rádi říkáme –, abychom zůstali „zadkem na zemi“. Proto se vyhýbáme videím a fotografiím, nechodíme do televizních pořadů a chráníme naše životy před bulvárem. Účastníme se jen akcí naživo, osobně, a to s nejmenší možnou mírou zprostředkování. Pokud nás někdo pozná na ulici, tak to znamená, že se zúčastnil některého z našich představení, čtení, laboratoře, semináře, procházek ve městě a tak podobně. Jeho tělo sdílelo s našimi těly fyzické místo a konkrétní zkušenost. Bude to chtít ještě nějaký čas, než se nám podaří zcela obnovit tuto dimenzi, která je ale pro nás zcela nepostradatelná.