Odvahu nemít strach

Ocitli jsme se v krizi. Krize se v dějinách lidstva objevují na vrcholech cyklické křivky (cykloidy) a dějinný pohyb se bez nich neobejde. Zpochybňují fungování starého řádu (paradigmatu); odkrývají problémy – ty se najednou vyjevují v plnosti a naléhavosti a vyžadují řešení. Řecké slovo „krinein“, etymologický základ slova krize, odkazuje k situa­­ci zvažování, třídění, rozlišování. Je to fáze, v níž se odděluje zrno od plev.

Každý z nás byl v důsledku vládních opatření přinucen k introspekci, ale i ke konfrontaci s druhým. V momentech konfrontace se ukazuje, co je důležité a životně nosné – pro co je třeba se rozhodnout. Současný stav vyjevuje nemoc celospolečenskou, která v sobě nese rysy nemoci mravní a duchovní. Starý řád se hroutí a nový je v nedohlednu, případně nevidíme jeho obrysy, byť tu jaksi někde imanentně jsou. Minimálně od poloviny 20. století se ve vědě mluví o změně paradigmatu a možná, že tato krize představuje určité přemostění, a tím i naději, že máme nakročeno k novému modelu společenských vztahů. K modelu, v němž se z nepřítele stává partner v dialogu a kde kulturní a náboženská pestrost jsou ohrožením, ale obohacují.

Strach z viru

Koronavirová krize vybízí k zaujetí stanoviska. Kladu si otázku až kantovskou, jestli je nový koronavirus sám o sobě zlý. Viry jsou přece součástí našeho života a mají v něm své nezastupitelné místo a opodstatnění. V našem střevním mikrobiomu se údajně nachází řada bakterií, parazitů, virů, přičemž některé z nich lidskému organismu pomáhají. Nezanedbatelný je rovněž fakt, že prodělání virové infekce může vést k imunizaci. Hrozba nákazy nemocí Covid­-19 je sice namístě, ale mnohem hrozivější mi připadá strach, který šíření viru vyvolává.

Strach a panika oslabují tělo, mysl a celkovou obranyschopnost, člověk je náchylnější k infekcím a nejrůznějším nemocem. Strach je sice rovněž součástí naší biologické výbavy, je to život udržující kvalita, ale může být i špatným rádcem – nutí nás uzavírat se do sebe a zužuje životní perspektivy. Obavy z neznáma bývají provázeny děsem z toho, že nemáme cosi pod kontrolou. Jenže uzavírat se do sebe je protimluvem života. Život je životem, jen když plyne, je to proces, nikoli ustrnulý stav.

Na současné situaci je zajímavé, nadějné i nebezpečné, že staré bázně byly nahrazeny jedním kolektivním strachem – z koronaviru. Historie i současnost ukazují, že strach je politickým nástrojem k udržování moci nad davy. Davy lze nejlépe manipulovat, pokud jsou zbaveny kritického myšlení a vůle k odvaze změnit vlastní stav podřízenosti. Strach totiž ochromuje myšlení, naproti tomu jeho překonání posiluje sebevědomí a svým způsobem imunizuje. Překonaný strach je projevem převzaté zodpovědnosti a dokládá dospělost toho, kdo se odvážil nenechat se znásilňovat vnější mocí.

V Česku jako by pominula hrůza z migrantů, teroristů a jiných „nečeských“ živlů, vystřídal ji strach z koronaviru a následků plynoucích z vládních opatření. Češi se najednou ocitli v izolaci vlastních domovů i státu, jehož jsou občany. Hranice jsou sice otevřené, ale cestování je značně komplikované a ohrožuje biologickou bezpečnost. Jde o zcela jinou izolaci, než s jakou mají Češi historickou zkušenost. Zavřít, zamknout, zabednit, uvěznit, nedovolit, mít pod kontrolou má tentokrát jinou kvalitu než před více než třiceti lety. Dnes mají Češi suverénní právo na kontrolu státní moci, toto právo propůjčili zvoleným zástupcům a věří, že s jejich důvěrou bude po právu zacházeno. Zbyla ovšem historická zkušenost poroby, útlaku, lokajství a z něho plynoucí nízké sebevědomí, zkušenost vyvěrající z toho, že česká kotlina byla ze západu i východu sevřena mocnostmi, se kterými si nebylo radno zahrávat. Byli jsme naprogramováni, nebo jsme se nechali naprogramovat na režim obezřetnosti, nedůvěry a strachu? Je to naše prokletí?

Izolace oslabuje

Není divu, že se Čechům vytýká nedostatek přirozené sympatie ke kulturní pluralitě. Nedávná islamofobie je toho rovněž dokladem. Vzhledem k historicky doložené etnické pestrosti, zahrnující Židy, Němce, Slováky, Čechy, Maďary, Poláky, Ukrajince a další národy na českém území, se mi tyto obavy z cizího jeví nepochopitelné. Filosof Erazim Kohák vystihuje českou povahu poukázáním na její až esenciální ambivalentnost: „Máme nejen tradici úzkostného uzavření a patologického nacionalismu, nýbrž také tradici sebevědomé otevřenosti. Máme na čem budovat a máme i naději, že uspějeme.“ Zažíváme jedinečnou epochu – dobu třídění, rozlišování a rozhodování. Je to na nás. Máme příležitost se občansky angažovat. Stádní myšlení lze překonat, strach ovšem ochromuje a „cykloida“ číhá a čeká na svou chvíli. Otroctví střídá stav svobody a naopak a netýká se to pouze české kotliny. Také globální vesnice je polarizovaná, a tím i oslabená. Pominu­-li staré známé rozdělení na chudé a bohaté, vyjevují se v současné situaci dvě skupiny – obě jsou vystrašené nebo se něčeho obávají. Jedni koronaviru samotného, druzí se snaží dohlédnout důsledky restrikcí a víc než smrt v důsledku onemocnění Covid­-19 je znepokojuje ohrožení svobod, duchovní vyprahlost a absence morálních principů ve společnosti.

Karel Čapek se ve svých úvahách a glosách ze třicátých let 20. století zamýšlí nad odkazem španělského filosofa Josého Ortegy y ­Gasseta, konkrétně nad jeho knihou Vzpoura davů (1930, česky 1933). Čapek píše: „Pořád se předpisuje, co se má myslet; jenže duch, který se nezřekl své nejvlastnější funkce, může přijímat jen jediný příkaz: jak se má myslet. Není jiného předpisu pro myšlení než myslet správně, kriticky, úplně a přesně. A kdo ze vzdělanců přijímá jiné předpisy pro své myšlení, předpisy, které mu ukládá jeho štamtiš, jeho partaj, jeho žurnál nebo já nevím která davová instance, ten pomáhá rozmíchat tu strašnou směs troubovství a násilnosti, která ohrožuje Evropu zbarbarizováním.“

Čapek aktualizuje rozměr strachu. Současný strach z koronaviru provází hrůza z úpadku kritického myšlení a morálních hodnot naplňujících smysl demokracie. Nemá smysl hodnotit, co je horší. Mnohem závažnější je zjištění, že svorníkem obou obav je aktivita namísto rezignace. Podstatné je, že lidé začali o životě uvažovat jinak a projevují vůli k boření vlastních mentálních bariér. Perspektiva uvažování o životě se rozšířila na ono „jak“. Jak myslet? Jak žít? Jak si uchovat zdraví, ale neztratit kontakt s okolím?

Řada epidemiologů a odborníků v příbuzných oborech se shoduje v názoru, že sociální restrikce jsou mnohem nebezpečnější než Covid­-19. Důsledky restrikcí, mezi něž patří například nezaměstnanost, mají a v budoucnu patrně ještě budou mít větší devastující účinek na sociální klima. „Mediální epidemie“, která vyvolává všeobecnou paniku a zažehává v lidech úzkost, je rovněž nebezpečná nejenom z hlediska oslabování imunity, ale i z hlediska deformování lidské důstojnosti a svobody. Jsme přece součástí celku a nemá smysl se izolovat a spočívat v jakémsi mentálním ghettu. Izolace způsobuje nemoc. Otevřenost namísto toho má imunizační schopnost a posiluje jednotlivce i společenský organismus jako celek.

Volání k zodpovědnosti

Zlá povaha koronaviru se umocňuje v momentě, kdy ho vlády mnohých zemí použijí jako nástroj k omezování svobody a potírání lidské důstojnosti. Přitom dle Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 patří důstojnost k základním lidským hodnotám, s níž se všichni lidé rodí (čl. 1). K nedotknutelnosti lidské důstojnosti je třeba připočíst i svobodu. To, co se dnes děje v globálním měřítku, ovšem hraničí s deformací hodnot důstojnosti a svobody, neboť z rozhodnutí státní moci zažíváme sociální izolaci, deprivaci a podléháme mediální hysterii. Pandemie se zkrátka může stát nástrojem totalitní vlády a všudypřítomné mediální šílenství k tomu vyvoláváním strachu nahrává. George Orwell v románu 1984 (1949, česky v SRN 1984) s vizionářskou přesností popsal mechanismy totalitních vlád, v nichž dva plus dva se nemusí rovnat čtyři, pokud Velký bratr řekne, že je to pět. Stejně tak jako podle slov Velkého bratra platí, že „válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla“. Ve vztahu ke koronaviru existuje mnoho otevřených otázek, nikoli však absolutně správné rozhodnutí. Je evidentní, že současná krize odhaluje podstatu života. Život je multidimenzionální, dynamický, ale v zásadě jednotný. Tato jednota neznamená uniformitu a nesmí navozovat totalitu, ba naopak má vést k vnitřní i vnější integritě založené na pěstování solidarity, úcty k lidské důstojnosti a svobodě. Na místě integrity se ovšem výrazně projevuje polarita, která je sice přirozenou součástí života, ale v případě, že vede k rozdělování místo ke konsenzu, je zlá.

Krize není nutně negativní, volá nás totiž k zodpovědnosti. Máme povinnost odpovídat, nikoli přesouvat zodpovědnost na někoho jiného. Když Bůh volal Kaina k zodpovědnosti, Kain odvětil: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Existuje zde jistá analogie se současnou situací. Navzdory své vlastní individualitě se naše integrita odvíjí od integrity kolektivní. Jsme závislí na společenství druhých. Jedině v pospolitém životě si uvědomujeme hodnotu vlastního lidství. Dnešní situace ovšem odkrývá fungování mechanismů pospolitosti v globálním a environmentálním měřítku. Ukazuje se, že dosavadní systémový model je nemocný a extrémně nevyvážený. Je založen na poměru jednoho procenta zvýhodněných parazitujících na produktivitě devětadevadesátiprocentního „zbytku“, jak uvádí i teolog Joerg Rieger.

Švýcarský teolog Hans Küng mnohokrát v souvislosti s projektem „světový étos“ položil otázku, která je stále aktuální, stejně jako principy světového étosu. Küng ho formuloval v devadesátých letech 20. století na základě diagnostikování světa, který je podle jeho slov v „agónii“. Küng se ptal, za jakých základních podmínek může lidstvo přežít a obývat planetu Zemi. Jeho odpovědi jsou v zásadě nábožensko­-etické a holistické. Küng apeluje na realizaci biocentrické koncepce života. Jde o to, že neumenšuje důstojnost člověka coby etickou danost, ale připisuje tuto hodnotu rovněž rostlinám a zvířatům.

Mnoho lidí si s obavami klade otázku: „Co dělat právě teď, abych přežil/a?“ Mnozí lidé se zároveň ptají, co bude, až pandemie skončí. Někteří už teď přicházejí s pohledy na to, jak by mohl život po skončení koronavirové krize vypadat, jako s novými paradigmatickými modely, v jejichž centru stojí solidarita. A jakákoli projevovaná solidarita je velkou šancí na změnu vadného mocenského systému.

Změna systému?

Současná krize odkrývá nové systémové možnosti, mezi něž patří upřednostňování etických principů, změna smýšlení v intencích „hluboké solidarity“, vědomí vzájemné závislosti. Změna nenastane, pokud nebudeme tyto etické principy aplikovat ve všech sférách lidského jednání na lokální i globální úrovni. Systémová změna je možná, leč obtížná a vyžaduje tři kroky. Za prvé aplikaci čtyř jednoduchých hodnot: spravedlnost (čestnost, výkon autority dbalý práva), respekt (vzájemné uznání pro druhé), správcovství (člověk je pouze správce přírodních zdrojů) a poctivost (pravdivost a spolehlivost ve všech společenských vztazích, krátce: integrita). Za druhé konzistenci v myšlení a jednání. Za třetí převzetí zodpovědnosti za své jednání včetně svých selhání.

Svalování viny na druhého, přesouvání vlastní odpovědnosti na jiné nevyřeší strachy, úzkosti a jiné bolesti, které dennodenně pociťujeme. Takové jednání spíše prohlubuje extrémní nevyváženost vztahů v systému, jehož jsme každý součástí. Aktuální krizi prožíváme každý sám, přesto kolektivně. Je to druh „mezní situace“ sui generis. Termín německého filosofa Karla Jasperse se pro aktuální dění zdá být nanejvýš přiléhavý. Jaspers jím vyjádřil stav člověka, který čelí momentům smrti, utrpení, boje nebo viny: „poskytují perspektivu, z níž je problematizováno pobývání jako celek“. Jde o momenty, v nichž nastává příležitost být více člověkem právě proto, že si uvědomujeme hranice a problematičnost bytí světa a bytí člověka v něm. Zároveň se ukazuje, co je důležité, a spolu s tím rovněž vyvstává možnost volby a z ní vyplývající rozhodnutí. Mezní situace, jak Jaspers tvrdí, ovšem neskýtá objektivní řešení jednou provždy, ale řešení dějinné; je určena skrze danosti, jimž jsou jednotliví lidé, potažmo společnost vystaveni. Jsme spolutvůrci situace, kterou globálně zažíváme, společně ji vytváříme už tím, že sdílíme čas a prostor na jedné planetě. Společně můžeme stávající situaci zpracovat. Dnešní krize nese rysy boje vyplývajícího ze starosti o vlastní bytí a z „boje o zjevnost“. Takový boj může dospět k nejhlubšímu sebeuvědomění, nebo upadnout do nejbezradnějšího zoufalství.

Protože se existence uskutečňuje pouze v komunikaci, je jednou z možností, jak boj vést, solidarita, která v druhém i ve mně předpokládá možnosti existence. Oba dva víme, že nám jde o totéž, tedy o bytí. Vyjít z boje vítězně je podmíněno dialogem mezi oběma stranami a nevadí, když mají tyto strany odlišné názory a zpočátku si nerozumějí; dokonce to může být i žádoucí. Důležitou podmínkou vítězství obou stran je právě ochota ke komunikaci.

Nynější dění na globální scéně připomíná bojiště emocí a přetahovaček o získání patentu na pravdu. Výsledek není zatím jasný, protože vítězství i porážku musí přijmout obě strany stejným dílem. Dnes lze na lokální úrovni zaznamenat typ boje, který je založený na rovnocenném rozložení sil, často s výraznými prvky solidarity. Jedině takové zápasy doplněné o globální rozměr mohou eliminovat hrůzu z koronaviru, ekonomických propadů a celou řadu sociálních nešvarů. Současný stav není nebezpečný kvůli nákaze samotné, ale tím, že hrozí upadnutí do mentality ghetta. Je dobré vést boj a připustit obě polarity – prohru i vítězství. Na tomto místě se ukazuje možnost přeprogramování způsobu myšlení a jednání v intencích poražený–vítěz na vítěz–vítěz. Vyjít z mentálního ghetta do svobody je možné a uskutečnitelné za předpokladu překonání strachu a přijetí změny. Viděno z této perspektivy se koronavirus jeví jako požehnání namísto prokletí. Obrysy strachu nabývají podoby cesty nebo řeky nebo ještě něčeho úplně jiného. Záleží na optice.

Autorka je teoložka a výtvarnice.