Žižkovský hotel Amadeus se v posledních dvou měsících proměnil v domov pro ženy bez domova. Nečekaná pomoc jim umožnila vyměnit nehostinnost ulice za útulné a zařízené pokoje, a zásadním způsobem tak zvýšit kvalitu jejich života, v což už často ani nedoufaly.
„Hotel je zavřený. Jako doma otevřeno!“ hlásá cedule u vstupu do tříhvězdičkového hotelu Amadeus na Žižkově, který se stal dočasným bydlištěm pro takřka tři desítky žen, jež by jinak po čas výjimečného stavu zůstaly na ulici. Patronát nad jedním z pěti domů v metropoli, které se v době pandemie nemoci Covid-19 díky spolupráci sítě Bohemian Hostels & Hotels a magistrátu otevřely lidem z ulice, má obecně prospěšná společnost Jako doma, která se zabývá problematikou ženského bezdomovectví. Nejde sice o registrovanou sociální službu, nicméně za osm let existence sdružení dokázalo, že se mu daří významně zlepšovat život i těm klientkám, které jiné organizace pracující s bezdomovci považují za problémové. Přístup Jako doma by se dal ve zkratce definovat jako kritická (a možná také radikální) sociální práce, která se snaží fungovat bez zbytečné disciplinace a paternalismu, v němž jsou klienti automaticky v podřadném postavení. „U nabídky Amadea bylo jasné, že půjde o velkou zátěž, ale také to byla výzva, která se neodmítá. Vyžadovalo to ovšem nábor nových lidí, sestavení týmu takřka na koleni a rychlou adaptaci na neznámou a značně chaotickou situaci za pochodu – a na to vše jsme měli sotva týden,“ uvedla pracovnice sdružení Lenka Vrbová.
Jinak by tu nebyly
Na recepci to žije, pobíhá zde několik psů, již jsou prvním důkazem skutečnosti, že v Amadeu je možné i to, co by jinde zřejmě neprošlo. Pro psy, bez nichž si lidé z ulice často neumějí svůj život představit, je zde dokonce vyčleněn jeden pokoj. Na nástěnce visí základní informace, tabulka s rozpisem termínů pro praní špinavého prádla, číslo na psycholožku, která je neustále k dispozici, a informace, že za pár dní se na pavlači odehraje akustický koncert a ohňová show. Ani kulturní vyžití nepatří mezi tradiční nabídku ostatních míst řetězce, který se kvůli karanténě otevřel bezdomovcům.
Reakce žen, které zde nalezly střechu nad hlavou, na přítomnost novináře se různí. Některé raději prchají hned, jak mě spatří, protože o žádnou publicitu nestojí, jedna zklamaně odchází, když zjistí, že jí za citace do reportáže nemůžu nic zaplatit, a navíc jsem si v redakci zapomněl cigarety. Jiné ale vysloveně stojí o to, aby mi mohly sdělit, že zdejší pobyt je to nejlepší, co je v posledních letech potkalo. Rozhodně přitom nešetří superlativy, takže například od Helči, která ještě nedávno bydlela sama ve stanu v lese v Hrdlořezích, se dozvídám, že „Jako doma je prostě supr!“. A když se poněkud návodně ptám, zda se přece jen nenajde něco, s čím je ve svém novém domově nespokojená, na vteřinu se zamyslí a pak odvětí: „Až moc nás tu rozmazlují.“ Její slova potvrzuje i vedle stojící sedmdesátnice Helena, která patří mezi nejstarší ženy ubytované v Amadeovi a na ulici se dostala po nečekané výpovědi krátce před vypuknutím koronakrize. „Nikdy nezapomenu na laskavost lidí tady, to jsem ještě nezažila,“ vysvětluje a s obavami v hlase se ptá: „Nevíte, jak dlouho tu ještě budeme moct zůstat?“
Později mi koordinátorka hotelu Eva objasňuje, že u většiny žen sice převažuje vděčnost k týmu i dobrovolníkům, ale zároveň jde o poněkud zkreslený pohled, neboť jsou tu i klientky, jež příliš nekomunikují nejen s novinářem, jako jsem já, ale ani s personálem. Jedno ale platí pro všechny obyvatelky: v Amadeovi zůstávají, takže jsou se situací více či méně spokojeny – jinak by tu nebyly.
Nonstop otevřeno
Bezdomovectví se pochopitelně pojí s řadou sociálně patologických jevů včetně závislostí. Veřejnost si tudíž běh klasických azylových domů zpravidla spojuje s tvrdým, až vojenským zásluhovým režimem, zahrnujícím například večerky a přísný zákaz alkoholu a drog. Tady to ale funguje jako v takzvaném mokrém hotelu – užívání drog a alkoholu není zakázáno. „Původní představa byla, že bude od dvaadvacáté do šesté hodiny noční klid, ale velmi brzy se ukázalo, že to je nereálné. Pravidla existují, ale jsou dost volná, nikdo z týmu se nechce stavět do role dozorce, nikdo nechce zbytečné konflikty, z nichž by nevzešel žádný vítěz. My jsme tu přece od toho, abychom pomáhali, nikoli abychom ženy v nouzi vyhazovali zpět na ulici, z níž k nám dorazily. Dovoleno je leccos, ale pod podmínkou, že to nenaruší chod hotelu a nikoho to neohrozí. Hotel se nezavírá a je otevřen nonstop,“ vysvětluje Eva a dodává, že dosud nebylo potřeba řešit konflikty za pomoci policie a jediná profesionální pomoc, o niž se žádalo, byla zdravotní či psychiatrická. Nikdo také nemusel být vyhozen, několik žen prostě zmizelo, takže jejich pokoje dostaly další zájemkyně, a jedna klientka odešla za svým partnerem, protože špatně snášela rozluku. Pokoje jsou plné, a nově příchozí tedy musejí být odmítány.
V Jako doma už ze své předešlé praxe vědí, že takřka rovnocenný vztah s klientkami, jenž samozřejmě musí mít jisté hranice, může být výhodný pro obě strany. I z toho důvodu zde působí několik peer pracovnic, žen, které z vlastní zkušenosti vědí, jaké to je, skončit na ulici, ale také se z ní dokázaly vrátit zpět do takzvaně normálního života. „Hodně holek má našlápnuto ke změně, záleží na tom, co přijde, pokud bude provoz hotelu ukončen spolu s karanténou,“ reflektuje situaci realisticky jedna z nich a dodává, že už registruje případy tří klientek, které se během pobytu přihlásily do léčení. „Holky se zklidnily. Když se zastavíte, tak najednou máte klid na přemýšlení o sobě, který na ulici neexistuje, začnete si zařizovat občanku, pak třeba zdravotní pojištění, zkusíte sehnat brigádu. To se může sice ze dne na den změnit, zvláště když o nově nabyté jistoty přijdete, ale je to první předpoklad k možnosti odrazit se ode dna,“ uzavírá „pírka“, jak se jim zde přezdívá. Na hotelové pavlači mezitím probíhá čilá sousedská komunikace a člověk z vnějšku by jen těžko odhadoval, kdo je klient a kdo tu pracuje. Nejlépe to nakonec shrnuje Helča: „Zaměstnanci se nad nás nijak nepovyšují, jednají s námi na rovinu a také nás berou jako sobě rovné. Je jedno, že je někdo sociální pracovník a druhý z ulice.“ Po chvíli se svěřuje, že ona sama by nikdy do žádného azyláku nenastoupila, protože nemá ráda „příkazy a zákazy“, zde se ale cítí svobodně.
Není žádné tajemství, že sdružení Jako doma založily ženy pro ženy, přesto to nutně neznamená, že muži zde nejsou vítáni – pár jich najdeme i mezi personálem a dobrovolníky. Snažím se mezi klientkami zjistit, zda jim nevadí, že hotel není smíšený, jako třeba zařízení Armády spásy, ale odpovědi jsou jednoznačné: muži by prý znamenali více problémů, ženy s nimi mají nejeden špatný zážitek. „Zdejší klientky mají často zkušenost se znásilněním, některé i s nucenou prací v oblasti sexuálních služeb, v případě znásilnění to odhaduji až na osmdesát procent,“ říká psycholožka Zuzana. Její služby využila celá řada žen, termíny se hned zaplnily, což jen dokazuje, že zajištění bezpečného prostředí, postele a jídla je, jak přesně ukazuje Maslowova pyramida hierarchie lidských potřeb, předpoklad pro jakoukoli změnu. Rozpětí problémů, s nimiž se ženy přicházejí svěřit, je podle Zuzany velmi široké, od vážných psychiatrických diagnóz, včetně psychotických, přes suicidální tendence až k prosté potřebě mluvit o věcech, na něž dlouho nebyl čas a které neměly možnost sdílet s profesionálem, takže zůstávaly zasuté a neřešené. Mnohonásobná traumata klientek pochopitelně také představují velkou odpovědnost pro personál a jsou s tím spojena i velká rizika. Vyloučit se nedá nic a připraveni musíte být na všechno, včetně pokusů o sebevraždu nebo předávkování.
Funkční komunita
Bez zajímavosti není ani to, že stejný dojem, jakým působí Amadeus na jeho současné obyvatelky, nalezneme i u členek týmu. Podobně jako ženy z ulice opakovaně zdůrazňují, že zde probíhá něco jedinečného, co nesnese srovnání s jejich zkušenostmi z jiných zařízení obdobného typu. I několik členek týmu, které mají zkušenosti s působením v jiných pomáhajících organizacích, mluví o diametrálně odlišném přístupu, než jaký ve své praxi dosud poznaly. „Všichni v týmu mají takřka stejný podíl na rozhodování. Dělá se maximum možného nejen pro klientky, ale také pro tým, aby se předešlo případnému vyhoření. Nic z toho jsem v takové míře jinde nezažila,“ sděluje mi Eva s tím, že tak nějak si představuje komunitní prostředí, jež není komunitou pouze nominálně. Ve stejném duchu mi na můj dotaz odpovídá o pár dní později Zuzana: „Doslova z ničeho vzniklo v mnoha ohledech funkční společenství, v němž je takový prostor pro život, důstojnost a respekt navzdory osudu, s jakým jsem se v Česku v tomto kontextu nikdy nesetkala.“
Při každé z mých návštěv visí ve vzduchu otázka, zda bude projekt pokračovat i v době po nouzovém stavu. Zda experiment pojede dál a získá potřebnou podporu magistrátu, ale i ze strany majitelky zapůjčených nemovitostí. Nemusím se vlastně ani ptát, abych pochopil, že klientky i personál jsou zajedno v tom, že bez vidiny budoucnosti může dosavadní snažení přijít vniveč. „Od 6. dubna, kdy jsme otevírali, uběhly dva měsíce. Za tu dobu jsme klientkám nemohli sehnat bydlení, byli jsme rádi, že jsme jim pomohli s vyřízením občanek a dávek. Jinak by pro drtivou většinu z nich ztráta ubytování pravděpodobně znamenala návrat zpět na ulici,“ konstatuje Lenka Vrbová.
To samé hrozí i v případě ostatních záchytných domů. Z řad zaměstnanců hotelu Amadeus ovšem zároveň zaznívá názor, že pokračovat má smysl pouze v případě, že se naváže spolupráce s dalšími profesionály a organizacemi a pokud projekt získá širší podporu a nové kontakty. Ani tak to ale nebude vůbec jednoduché. Pražské zastupitelstvo mělo věc na pořadu jednání den před vydáním tohoto čísla A2. V době jeho uzávěrky tedy nezbývalo než doufat, že při rozhodování bude hrát roli i to, že kromě hmatatelné naděje pro 27 žen může tříhvězdičková laboratoř na Žižkově v lecčems představovat naději i pro celou společnost. Ještě před odchodem se Helči schválně ptám, co bude dělat, jestli hotel zase začne sloužit svému původnímu účelu: „Co bych mohla dělat, půjdu zase do stanu v Hrdlořezích.“ A to by byla škoda.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové