Waterboarding

Seděli jsme na břehu nedaleko městečka Sanmur a od prutů sledovali hladinu. Vtom se pár metrů od nás objevil muž. Rychle se převlékl do plavek a vstoupil do vody. Nejprve se osmělil, poté rozplaval a pak se kraulem pustil na druhou stranu. „To je vodoměrka,“ řekl jsem. „Vypadá to, že to bude nějaká jeho trasa. Plave jistě a opravdu krásně,“ dodal František. Oba jsme vstali ze stoliček a užasle plavce sledovali. „Ano,“ přisvědčil jsem. Když dorazil k protějšímu břehu, otočil se, zacákal v mělké vodě a pustil se zpět. Pak ještě jednou. Na břehu se posadil, převlékl do suchého a vyrazil k nám. Byl oblečený velmi skromně a všiml jsem si, že má jen lehké zavazadlo, z něhož mu vyčnívá rybářský prut, složený podběrák, dvě teleskopické vidličky a kus černé látky.

„Viděl jsem vás včera připlouvat, seděl jsem tady nedaleko. Vidíte ten vysoký topol a ten cíp břehu, jak vybíhá do řeky, ano? Tak tam je moje místo. Hlásili na včerejší noc dusné počasí, tak jsem tam chtěl nastražit na úhoře. Jak víte, bouřka nepřišla, to dusno se pak ztratilo, i tak jsem jeden prut nahodil. Přiznám se vám, že jsem ve velký úspěch nevěřil, ale řekl jsem si, že když už tu jsem, tak přece jenom zkusím štěstí. A ono se na mne usmálo,“ řekl muž. „Promiňte, že jsem na vás takhle spustil, ale dlouho jsem s nikým nemluvil. Jmenuji se Džaláleddín Túnisí,“ řekl cizinec a ukázal řadu krásně bílých zubů a pak sáček s pěkným, alespoň osmdesáticentimetrovým úhořem. „Mohli bychom si ho připravit k obědu, kdybyste souhlasili?“ rychle dodal. „To snad není možné, jaká náhoda nás spojuje dohromady!“ zvolal jsem, a když jsme se s Františkem probrali z překvapení, ihned jsme odpověděli, že budeme velmi rádi. A tak, jak se ráno měnilo v dopoledne, vyrostla na pláži malá pec, kam pan Túnisí uložil úhoře, přidal směs koření, brambory a spoustu zeleniny. „A teď musíme topit,“ řekl a přiložil. Zatímco se po pláži linula vůně pečené ryby, vyprávěl nám náš host svůj příběh. Tady je:

„Narodil jsem se jedné jarní noci v malé vesničce v tuniské provincii Súsa. Podle matčina vyprávění byla tehdy jasná obloha, svítily hvězdy a byla to právě jedna z těch nocí, které člověk, jenž se narodil v poušti, bude už celý život milovat. Nevím, jak vy, přátelé,“ řekl Tunisan, „ale já, kdykoliv jsem měl možnost být v noci venku a procházet se pod hvězdnou oblohou anebo jen tak posedět, vždy jsem takovou chvilku vychutnal. Tak hluboké a krásné jsou tyto noci! Asi proto jsem se stal rybářem. Protože rybářům, jak známo, se hodí každé počasí; jen tomu, které ostatní považují za nejkrásnější, tedy silnému slunečnímu žáru a bezvětří, nějak nedokážou přijít na chuť,“ dodal a pokračoval: „Byli jsme v rodině čtyři bratři a měl jsem ještě tři sestry. Vždycky u nás bylo veselo. Jak jsem stárnul, stále více času jsem vysedával na rybách a moji bratři také. Sestry pečovaly s matkou o domácnost a všichni jsme spokojeně žili. Pak jsme bohužel jako z udělání náhle zchudli. Stalo se to tak:

Můj otec měl malý koloniál na jedné z vedlejších ulic městečka, kde jsem vyrůstal. V té ulici byl ale hustý provoz a jednou se stalo, že během nehody vjelo auto přímo do otcova obchodu a usmrtilo ho, když doplňoval zboží do police. Pro nás všechny to byla pohroma. Matka nebyla schopná obchod vést a my jsme byli ještě moc malí a vlastně i dost nezodpovědní, abychom otce zastoupili. Jednoho dne jsme o obchod přišli definitivně. Od té doby jsme živořili. Rozhodl jsem se, protože jsem byl nejstarší, že zkusím štěstí za mořem. Matka mi do krabičky udělala kuskus a do druhé ratatouille, napekla mi chalvu, to všechno jsem si svázal do uzlíku, přehodil na holi přes rameno a kráčel cestou, kam mě nohy vedly. Ještě jsem zašel na modlitbu do mešity, náš imám mě objal a popřál mi hodně štěstí.

Dorazil jsem do přístavu, kde zrovna nastupovala skupinka lidí na takovou menší loď. Stálo těch pasažérů na břehu několik desítek a mně se přitom zdálo, že se jich tam nemůže vejít víc, než kolik je karbaníků k mariáši. Jenže to jsem se mýlil, do lodě nasedlo snad třicet cestujících a já, protože mě jeden z nich oslovil, jsem naskočil také. Člun se ztěžka kymácel, a když se dál od břehu zvedly vlny, měli jsme namále a já už se viděl na dně. To málo, co jsem měl s sebou k jídlu, jsem rozdal, ještě než jsme dorazili k ostrovu, na kterém stojí pevnost If, kde žil hrabě Monte Christo. Mimochodem, přátelé, tu knihu jsem měl vždycky rád a v uzlíku jsem si ji také nesl ještě z Tunisu do světa. Před ostrůvkem, kde jsem vzpomínal na Monte Christovo vysvobození, nás ale zahlédl hlídkový člun námořní policie a v Marseille nás, co čert nechtěl, umístili do karantény. Musím říct, že jsem se v té velké ubikaci dost nudil. Mí spolubydlící byli většinou nevýřeční a vlastně zasmušilí lidé. Tím pádem se nedalo s nikým si od srdce pohovořit, a to jsme podle všeho měli za sebou všichni dost zajímavé osudy. Po večerech jsem ostatním hrál na šabbábu, ale ani to je neobměkčilo, řada jich zarytě a zklamaně mlčela. Ani strava nebyla valná, v kantýně každý den stejná polévka, bochníček komisárku a káva, které jsme pro její chuť i barvu říkali nafta, to se člověku i při nejlepší vůli za pár dnů zprotiví. A tak jsem jednou ráno potom, co jsem v jídelně podojil traktor, tedy natočil si kávu, jak jsme říkali, a při rozcvičce, kterou vedl dozorce, kterému jsme přezdívali Prdelatej, úplný sadista, když jsme zrovinka brali chůzi po dvoře dokolečka a slunce se odráželo na našich holých hlavách, ještě v teplákách a erárních trepkách, jako žába přeskočil jsem zeď. Stráž spustila poplach a ještě ze špačkárny za mnou vypálila tři čtyři dávky ze samopalu, taková to byla karanténa, ale žádná z nich si ke mně skrze ten kopřiváček, co jsem přes sebe přehodil, cestu nenašla. Všem jsem se jako zázrakem vyhnul. Byl jsem zvyklý si v situacích, kdy mi osud zrovna nepřál, poradit, tak jsem se potuloval přístavem a dal se jednoho parného odpoledne do řeči s postarším rybářem, který mi půjčil dlouhý prut, vidličky do písku, pár háčků a váček těžkých olůvek. Sestavil jsem jednoduchou udici a na břehu moře, vlastně hned v přístavu, pod dohledem kostela Panny Marie Opatrovnice jsem se spokojeně usadil v písku. Usoudil jsem, že mě tu imigrační policie nebude hledat, protože si řekne, že by musel být člověk blázen, aby bez dokumentů zůstal takhle na ráně! Pořídil jsem si takový větší klobouk, abych se chránil před sluncem, a rybařil jsem od rozbřesku na hřbítek anebo kus ocásku celý den a nachytal pěkných pár kousků. Něco jsem si nechal za maličkou úplatu připravit v restauraci U Konvice a něco rozdal lidem ještě potřebnějším, než jsem byl já sám.

Když jsem takhle rybařil pátý den, zatoužil jsem popojet do jiného města. Měl jsem ale asi drobátko smůlu, protože mi zastavil mrazicí vůz, otevřel mi dveře do lednice, kterou vezl, a já v domnění, že mi po tom každodenním horku bude příjemně, vstoupil. Dveře se zaklaply a já zůstal údivem bez dechu. Sedělo tam v té mrazivé tmě takových, jako jsem byl já, dohromady tři tucty. Všem jsem stiskl ruku a některá už byla jako kus ledu. Na jedné pumpě se nám ale podařilo dostat se ven. Když už jsme měli namále, a to nejen ze zimy, byli jsme všichni nalehko, ale i kvůli vzduchu, kterého také nebylo v mrazáku zrovinka na rozdávání, vypáčili jsme krabice plné hluboce mražených ryb. Byly tak tvrdé, že jsme těmi bednami prorazili malý otvor ve střeše a rybami otvor propilovali, aby se dalo prolézt. Ten nejmenší z nás, asi desetiletý chlapec, rodák z Libérie, se tou dírou protáhl a otevřel zvenku dveře. Na pumpě jsme vyskákali, trochu se občerstvili, naposled se všichni srdečně objali a rozprchli se na různé strany.

A tak jsem zůstal v křoví za pumpou zase sám. Pohlédl jsem na své promrzlé modré nohy, poplácal se po ledových kolenou, trochu si na odpočívadle zacvičil, člunkovým během obkroužil pumpu a vydal se zase na cestu jako už tolikrát předtím.

Po mnoha kilometrech jsem potkal jednoho imáma a šli jsme kousek cesty spolu. Na­vrhl mi, abych se jel ohřát do Sýrie. Řekl jsem si, proč nezkusit štěstí tam, a vydal jsem se podle imámových rad přes Turecko směrem na Damašek. Když jsem se dotrmácel na různých popelářských autech až do Turecka, na jeho východní cíp, kde už je to také jen písek a kamení, a právě ty hluboké a krásné noci plné hvězd, ujal se mě muž, který projížděl s náklaďákem kolem. A tak jsme společně vjeli do Sýrie. Dal jsem se naverbovat a bojoval jsem dva roky pod černým praporem, ale když bylo jisté, že jsme všecko prohráli, navrhli mi, abych se přesunul do Libye, kde se dá ještě leccos zachránit. Tak jsem se tam znovu na loďce přesunul. Tam jsem zase válčil pár let a teď jsem tady. Takže teď už znáte, přátelé, můj osud,“ řekl Muhammad a nalil si nový hrneček kávy. Vařič sotva dobublal, a tak bylo akorát připraveno. Já jsem mu podal ještě pytlík mléčných chlebíčků a všichni jsme si pochutnávali a pozorovali okolí. Úhoř se v troubě vesele pekl a také brambory se zdály, že brzy budou, jak se v jednu chvíli krásně rozvoněly.

„Teď bych se ani nedivil, milí přátelé,“ přerušil ticho Muhammad, „kdybyste mě tu mezi sebou nechtěli nechat. Leccos se o mně povídá a leccos je samozřejmě pravda, ale než si uděláte obrázek a abych vymalování toho obrázku trochu oddálil, ještě bych vám chvíli vyprávěl,“ řekl Tunisan a pokračoval: „Z Libye jsem se znovu člunem dostal do Marseille a teď jsem tady. V Sanmuru jsem měl obavy, že by mě mohli poznat, ale přestrojil jsem se za trhovkyni a městečkem docela klidně prošel a ještě něco utržil za drobnosti, ke kterým jsem si různě pomohl. Jak jsem ale viděl řeku, táhlo mě to k ní, a tak jsem k ní každý den chodil. Včera pak jsem se usadil támhle, kousek od vás, protože se mi to místo, jak už jsem řekl, zdálo ideální večer na úhoře. Navíc byla i dobrá předpověď.

Nu a to jsem vás viděl, jak připlouváte. Zdáli jste se mi dost utrmácení, proto jsem se rozhodl, že za vámi zajdu až ráno. V klidu jsem si připravil návazce na noc a probral dešťovky, které jsem během předešlé noci s baterkou nasbíral. Měl jsem také nachytáno pár chroustů, mandelinek a kováříčků, na které berou parmy, ale měl jsem je jenom do zálohy, ani jsem je nepoužil,“ řekl Tunisan a pokračoval: „Promiňte, počkat! Měl bych vám ještě povyprávět o tom, co předcházelo. O úhořích mi v Sanmuru vyprávěli velkolepé příběhy, prý před šesti lety tady chytil nějaký Jean­-Louis Delacroix kousek přes jeden metr na mrtvou rybku, a dokonce bez obrtlíku! Spolehlivější jsou ale žížaly, jak se shodli rybáři v kavárně Germinal, kde jsem s nimi spoustu dopolední hovořil.

Do téhle kavárny jsem chodil každé ráno dát se drobet dohromady. Spal jsem venku pod balkónem, ale ráno, jak začali lidé chodit, vstal jsem a už si to šinul k Germinalu. Tam jsem seděl u okna a sledoval, co se v městečku děje. Na záchodě jsem se vždycky přičísnul, opláchl a vypucoval zuby. Dopoledne jsem četl za stolkem regionální tisk, který v kavárně brali, a když přišlo dusné počasí, vyrážel jsem právě sem. Zbývající čas jsem prodebatoval se zákazníky. Všechno šlo dobře. Ale co čert nechtěl, všimla si mě v Germinalu i na mé obchůzce žena z protějšího květinářství.

Když jsem jednoho dne kráčel po své obvyklé trase se sáčkem nočňáků, vyšla ta dobračka z obchůdku a poprosila mě, jestli bych jí nepomohl vytřídit růže. Svěřila se mi, že je na noc uschovává v lednici, ale že nedopatřením příliš otočila kolečkem termostatu a některé růže mráz spálil. Netušil jsem žádný špatný ­úmysl, a jak se také později ukázalo, žádný takový úmysl v tom ani nebyl. Jen jsem si všiml, jak si mě květinářka prohlíží. Mou tvář z novin znát nemohla, v Le Mondu ani ve Figaru mě ještě netiskli a v Hlasu Sanmuru, tam se řešily úplně jiné věci: kdy budou přistaveny popelnice, že někde bude sváteční bleší trh, kdo se kde dotrmácel k jakému jubileu, a také tam kupříkladu psali o kroužku vyšívání v místním domově důchodců. Tam jsem se objevil, až když má hvězda téměř zapadla, ale o tom později, teď zpět k mé květinářce.

Potom, co jsem jí pomohl růže roztřídit, jednu mi podala. Pořád mi to nebylo divné a žádné otázky jsem si nekladl. Další dny ovšem následovalo třídění popálených karafiátů, další den aster, další den chryzantém, a když jsme v neděli už v přátelském hovoru třídili krokusy, pochopil jsem! Ta milá květinářka mě milovala. ,Můj drahý,‘ řekla mi, ,přijďte dnes na večeři. Budu dlouho svítit, rodiče chodí brzy spát, zahoukejte jako sova a já seběhnu dolů.‘ Odešel jsem od květinářky se smíšenými pocity. Věděl jsem, že mi nastávají těžkosti. Rozhodl jsem se, že ji v noci navštívím, ale zalžu, že jsem šťastně ženatý a mám ještě nezletilé děti. Jenže věci vzaly jiný směr, než jsem očekával, a tak jsem vždy po setmění houkal pod oknem jako vlak a strávil v Sanmuru dva, a mohu­-li to tak říci, krásné týdny a na řeč o rodině nepřišlo.

Navštěvoval jsem svou květinářku každou noc, avšak ke konci druhého týdne jsem cítil, jako by se kolem mě stahovala smyčka. Proto jsem té poslední noci, když u sváteční večeře seděli oba rodiče, hned potom, co jsem rozdal dárky, ještě na poslední chvíli slezl koupelnovým okénkem ven a přes zahradu utíkal k řece. Takový běh byl sám o sobě podezřelý, zvolnil jsem tedy, a když jsem došel na místo, kde měla být loďka, všiml jsem si, že mi ji někdo odvázal. Tak jsem se alespoň na těch několika trámech, které tady vidíte, doplavil támhle o kus dál.“

Když Tunisan dokončil svou řeč, ještě dodal: „A teď víte vlastně vše. Přesto bych vás rád poprosil, zda bychom přece jen společně nepoobědvali.“

Ani já, ani František jsme společnost pana Túnisího nechtěli opustit. Bylo nám s ním dobře a měli jsme hlad. Zasedli jsme tedy k malému stolku, který František během vyprávění spletl z větví, a společně se najedli. Úhoř byl vynikající, nikdy jsem ho takhle upraveného nejedl.

Náš host byl tak spokojený, že si pochutnáváme na jídle, které připravil, že vstal, odešel ke svému batohu a přinesl ještě talířek sladkého pečiva. Když jsme pak sklidili nádobí, poprosil nás, jestli bychom ho nevzali s sebou do Trèves. Je tam jedno místo, kde se za dusného počasí shromažďují úhoři. „Vzali byste mě tam? Dnes v noci má být zas jako v prádelně! Chystá se bouřka, ale myslím, že zase nepřijde, bude dusno a vlhko, a právě takovou noc bych nerad zahálel.“ „Samozřejmě, sáhibe,“ řekl František a já s ním souhlasil.

Naložili jsme zavazadla, poklidili na břehu a znovu vklouzli do proudu. Voda tekla dost rychle, a tak jsme nemuseli moc pádlovat, abychom se dostali dál. Počasí, jaké náš přítel předpokládal, nakonec nebylo, svítilo slunce a přece jen trochu sprchlo. Ukázala se duha a tam, kde se opírala o zem, jsme večer přistáli. Krásné místo. Napravo po proudu se klenul železniční most, po kterém každou půlhodinu projel vlak. První půlhodina tam, druhá zpět. Přímo naproti nám pak jako měsíc svítila reklama supermarketu. Stálo před ním parkoviště, které se s večerem do posledního místa vyprázdnilo a vypadalo docela pustě. Rozdělali jsme oheň a v jeho svitu dlouho do noci poslouchali pokračování Tunisanova vyprávění. A tak toho večera Džaláladdín Túnisí pravil:

„Chcete­-li chytit pěkného úhoře, je třeba líčit natěžko na žížalu, na mrtvou rybku nebo na larvu nějakého brouka. Použijte větší háček, úhoř bere důvěřivě. Když je velký, tak mi vždycky jednou dvakrát ťukl a pak se rozjel, zásek musí sedět. Ten okamžik se nesmí propásnout. A když ho máte na břehu, nejlepší je zabalit ho do mokrého ručníku. A pak, víte co…?“ Seděl jsem opřený o dub a pro radost se strefoval žaludy do plamenů. Noc nebyla jasná, po potemnělém nebi se ploužily lehce prosvícené mraky jako vagóny nočního vlaku. Tunisan vyprávěl a v řece lovili boleni. Po břehu se proháněly myši a všude byla spousta cvrčků a dole u vody poletovaly světlušky. Tunisan byl veselý člověk a měl příjemný hlas, a tak jsme dál jeho vyprávění s nadšením poslouchali. Nakonec se dal do zpěvu a jeho hlas, doprovázený hrou na bendir, do kterého ťukal tak lehoulince, jako ťukají zralé žaludy padající na zem, se nesl nad řekou.

Když jsme se ráno probudili, mladý Tunisan už seděl u rozdělaného ohně a připravoval kávu. Jakmile jsme ji vypili, sbalili jsme svá zavazadla, vřele si stiskli ruce a vydali se po řece dál už každý svou cestou.

Dva týdny nato jsme chytili pěkného úhoře. Udělali jsme všechno přesně tak, jak náš přítel řekl. Jen když jsem ho bral do mokrého ručníku, abych ho zabil, najednou jsem měl před očima pana Túnisího a vytušil jsem, že i jeho asi zabalí do ručníku a budou ho polívat vodou. „Ale je to plavec, vzpomínáš, jak jsme ho poznali?“ obrátil jsem se k Františkovi. „Vzpomínám, nemám o něj strach.“

Sáhl jsem pak po čerstvém vydání Hlasu Sanmuru a tam, vedle informací o bleším trhu, domově důchodců a přistavených popelnicích, jsem viděl, že všechno je možná jinak.