Dopis jako druh samomluvy

Svazek Umlkám do čekání obsahuje korespondenci Vladimíra Holana s desítkou představitelů českého literárního prostředí z období kolem poloviny minulého století. Editor Martin Dvořák upozorňuje, že ačkoliv básníkova korespondence čítá několik tisíc položek, čtenáři dosud neměli k dispozici souvislejší ukázky – vyjma jedenáctého svazku Sebraných spisů Vladimíra Holana (1988), kde z korespondence pro básníkův životopis citoval Vladimír Justl, a knihy Směju se a sténám (2012), sestávající z listů, jež si spisovatel vyměňoval s básníkem Stanislavem Zedníčkem.

Volba korespondentů je omezená na ty, kdo mohou přispět k pochopení „okolností Holanova díla a jeho vydávání“. Vedle Jakuba Demla, Vlastimila Vokolka, Františka Hrubína a Josefa Vašici se tu objevují i jména Jana Mukařovského, Eduarda Basse nebo Josefa Hory. Složení je to příjemně pestré. Holanovský čtenář se s největší pravděpodobností nejdřív podívá na dopisy prvně jmenovaných, kde tuší blízkost slibující sdělení něčeho podstatného. Ostatní pisatelé souvisejí spíše s okolnostmi básníkova díla. Není to však úplně přesné, třeba korespondence s Horou se týká spíš vzniku Horova díla a Holanovy práce v redakci časopisů Život a Program D. Troufám si říct, že kratičká výměna s Janem Mukařovským by ve svazku být nemusela. Snad ji tam editor umístil proto, aby se mohlo konstatovat, že si básník s profesorem Mukařovským neměl mnoho co říct. Výborné je naopak zařazení korespondence s Ladislavem Fikarem, někdejším redaktorem a v padesátých letech ředitelem Československého spisovatele. Nevysvítá z ní jen málo známá Holanova naléhavost, snad až přezíravost, s níž žádá redaktora o pomoc (Fikar pro básníkovu rodinu zajišťoval automobil pro převozy z prázdnin ve Všenorech), ale i některé rysy redaktorovy osobnosti. Fikar se ukazuje jako člověk neobyčejně obětavý, nápomocný a štědrý.

Odložená setkání

Dopisy mají – z dnešního pohledu viděno – v mnoha případech ráz delší esemesky nebo rychlého mailu, řadu korespondenčních jednotek tvořily různé kartičky, pohlednice i telegramy a dopis většinou nepřekročí jeden list. Jsou to návrhy a sliby, že se pisatelé navštíví, pošlou si báseň nebo studii, zajdou na přednášku, podniknou společný výlet. Dojem, že by šlo o opravdový dialog, kdy lístky představují souvislé repliky účastníků, je vzácný, a to zřejmě buď proto, že takové dopisy ve fondech chybějí, anebo je to dáno osobitostí samotné komunikace. Nejblíže obvyklé korespondenční vzájemnosti má výměna s Hrubínem: přátelé vzpomínají, něco si vyprávějí, plánují, dopisy mají povahu plynulého rozhovoru vedeného na dálku. Holan, obvykle plný těžkomyslnosti a bezútěšného zoufalství, se tu ukazuje i jako rozšafný druh. Jindy se objevně předvádí jako proustovský člověk toužící po blízkosti, ale jak se setkání přibližuje, nejraději by je zase o něco posunul, a když mu pak s konečnou platností zůstává jen vlastní samota, lituje, že se s nikým nesetkal. Velká vzájemná spřízněnost je patrná i v korespondenci s vydavatelem Vlastimilem Vokolkem – vedle sdíleného tématu životních osudů Holanovy dcery Kateřiny se projevuje sice běžně formálním, ale přece jen vypovídajícím poděkováním básníka za došlý dopis.

Mluvení do zdi

Martin Dvořák hovoří spolu s ­Vladimírem Justlem v souvislosti se zvláštnostmi Holanova naturelu, návratností některých témat i je­jich dlouholetých odmlk o „vnitřní jednotě básníkova času“. Skutečně to tak může být, neboť překvapivý, vlastně z obou stran spíše monologický, informační tón korespondence je ve většině případů formou diskontinuitního zvolání, nenadálého procitnutí pisatele a nečekaného ujištění adresáta o vroucí blízkosti, jež překračuje prostor. Dlouhé časové prodlevy a téměř úplně chybějící reakce na to, co druhý píše, však napovídají uzavřenost ve vlastních starostech. Ty se nesdělují jako žádost o radu, ale jako jistota, že druhý člověk stejně nemůže poradit, může jenom vyslechnout. Tím se sdělované blíží samomluvě. Totožný způsob promluvy vlastně charakterizuje Holanovu tvorbu – ozvuk jeho slov „mluvil jsem patnáct let/ do zdi“ a hluboko vepsaný zvyk, že reakce publika se lze jenom dohadovat, se objevuje i tady. Odmlky jsou natolik dlouhé, natolik závažné, že název edice skutečně této korespondenci velmi dobře odpovídá a vystihuje způsob jeho „hovoru“, který je plný Holanova mlčení a zvláštního čekání, až druhý napíše.

Autor je komparatista.