Francouzský levicový deník Libération čekají velké změny. Jeho vlastník, miliardář Patrick Drahi, v květnu ohlásil, že list hodlá podle vzoru britského Guardianu vložit do nezávislé nadace. Redakce zprvu tento krok přivítala, protože se s miliardářem, který deník koupil v roce 2014 po vážné finanční krizi a použil ho jako vstupenku do vysoké společnosti, nikdy úplně nesžila. Radost z odchodu Drahiho ale rychle vyprchala. Převod se totiž čím dál více jeví jako elegantní způsob, jak se zbavit novin, jež jsou dlouhodobě ztrátové. Navíc panují nejasnosti ohledně fungování nadace a finančního zázemí deníku. Drahi se dušuje, že nadaci dostatečně finančně zaopatří, zatím ale naopak redakci zdvojnásobil nájem. Není tak vůbec jasné, v jaké kondici Libération převod přežije. Někdy je snazší zůstat statusovým statkem miliardáře než být vydán účetní logice trhu.
J. Horňáček
„Bylo to hrozný, říkala jsem si, že zvládnu rok, ale dala jsem jen deset měsíců,“ zní poloprázdným vagonem večerního osobáku. Zpozorním, i když se cizí hovory nemají poslouchat, natožpak zveřejňovat. Mladá vlakvedoucí se vrací z víkendu a povídá si s kolegou ve službě, který už má zkontrolováno. Vypráví, jak dělala letušku pro dceřinou společnost Ryanairu, jak se musela domáhat výplaty a jak se za ni a za kolegy nikdo nepostavil – nakonec šla ráda štípat lístky k Českým drahám. Možná ani nevěděla o čerstvé kauze, kdy čeští zaměstnanci společnosti Buzz, spadající pod Ryanair, ohlásili založení odborů – a během čtyřiadvaceti hodin dostali tři jejich předáci výpověď. Mezitím se hovor stáčí k pandemii (oba si pochvalují stabilní zaměstnání) a k budoucnosti dumpingového létání: „No je fakt, že se couralo neuvěřitelně,“ uznává železničář a sám vyjmenovává několik evropských destinací, kam se za pár stovek podíval. Těžko mu to nepřát, i když to zřejmě také bylo na úkor pracovních podmínek v letectví. Hlavně se ale co největší část „courání“ musí vrátit na zem. V Rakousku už s tím začali: zatímco tamní státní dráhy rozšiřují síť dálkových vlaků, podle aktuálního vládního plánu nebude smět žádná letenka stát pod čtyřicet eur a na krátké trasy bude uvalen zvláštní poplatek. To už ale vystupujeme na Masaryčce – ve městě s letištěm, které má podle naší vlády v zájmu leteckého courání spolykat 55 miliard korun.
M. Špína
Letos na jaře na rozhlasovou stanici Vltava dorazily změny související s odvoláním šéfredaktora Petra Fischera a nástupem Jaroslavy Haladové. Jak většina posluchačů asi očekávala, stanice se touto rošádou normalizovala. Nejde jen o drobnosti typu nasazení Hry pro pamětníky. Výraznou změnou prošla vlajková loď Vltavy, totiž ranní Mozaika. Teď ji uvádějí dva moderátoři, vždy muž a žena, kteří jedou podle přesně napsaného scénáře, přesahujícího i do vstupů od externích přispěvatelů. Vše se nese v hladkém, ebenovském stylu, jenž by dobře zapadl i do pořadu Sama doma. Na nové Mozaice mi ale víc než „sehraná“ dvojice moderátorů vadí hudební dramaturgie. Vychází ze školského vnímání kultury jako něčeho vznešeného, co se nerozlučně pojí s vážnou hudbou. A tak se mezi jednotlivými vstupy preluduje chvíli na klavír, pak zase na housle a vrcholem odvahy je, když zabrousíme do jazzu. Představa o kultuře, která stojí na jakémsi piedestalu a je většině nepřístupná, ovšem vylučuje její otevřenost a rozmanitost. Konzervativní hudební dramaturgie dlouhodobě snižuje kvalitu vysílání stanice Radiožurnál a teď bohužel škodí i pořadu, který přináší spoustu informací o dění na poli současné kultury.
J. G. Růžička
Současná podoba Holešovické tržnice má spoustu problémů, nevěstincem počínaje a chátráním památkových staveb konče. Zveřejněná urbanisticko-architektonická studie rekonstrukce ale vyvolává až moc nepříjemných otázek. Proč studii vypracovalo zrovna studio CMC architects Víta Másla? Proběhlo výběrové řízení a architektonická soutěž? A jelikož se zdá, že ne, proběhnou někdy v budoucnu? Jak bude probíhat participace? Zajistí ji IPR? A hlavně – má město vizi, jak zabránit, aby se nová, „hezčí“ tržnice nestala spouštěčem gentrifikace? V oficiálních vyjádřeních se sympaticky píše, že cílem je tržnice „pro všechny“. Zároveň se ale vyjmenovávají zahraniční vzory, které bývají kritizovány právě za to, že se kvůli nim dříve chudší čtvrti staly hip lokalitami a původní obyvatelé tím utrpěli. O negativní roli trhů a tržnic v procesech gentrifikace se už pár let hojně diskutuje. Doufejme, že vedení města o těchto debatách aspoň něco tuší a ví, že se dobrý úmysl v podobě farmářských trhů a zvelebení veřejného prostoru může zvrtnout, pokud je rozvíjen jen shora. Aby vše neskončilo tak, že budeme cestovat přes půl světa a rozplývat se nad „autenticitou“ tržišť kdesi v Asii, když jsme podobné místo mohli mít hned za rohem.
A. Medková
Zatímco Praha konečně sto let od hanebného stržení Mariánského sloupu coby symbolu katolické despocie vylepšila českému národu jeho znovupostavením morální kredit, a možná i zajistila království nebeské, Belgičané začali odstraňovat sochy krále Leopolda II. V době, kdy svět zachvacují protirasistické nepokoje, se tak dostalo i na strůjce genocidy konžského obyvatelstva, která stála život až patnáct milionů lidí. Leopold tehdy z africké země dovážel kaučuk a slonovinu a své vojáky odměňoval za počet useknutých rukou nedostatečně produktivních obyvatel. Milovníky koloniální bestiality může potěšit možnost koupit si ve vyhlášených belgických čokoládovnách umně vyvedenou useknutou ručičku. Že je k dostání i varianta z bílé čokolády, celou věc nezachrání – jsou tradice, které si zrušení vyloženě zaslouží.
V. Ondráček