Literatura o krajině není definována jen svým předmětem. Jedná se o vyhraněný žánr, který vykračuje za hranice geografických či přírodovědných studií, přičemž plenér často plní roli projekčního plátna či kulis lidského přemítání. Otázkou zůstává, zda a nakolik je možné vykročit z lidské perspektivy.
Už geneze pojmu „krajina“ coby kulturního fenoménu ukazuje, že vždy byla doslova plátnem. Britský historik John Barrell hledá kořeny slova landscape v holandském malířství 16. století, v němž začala být krajina vnímána jako obrazová reprezentace venkova, ať už tvořila samotný námět obrazu nebo pozadí portrétu. Stala se tak věcí, kterou lze spatřit z daného místa, tedy skutečností závislou především na úhlu pohledu. I když se pak pojem krajiny v baroku či romantickém období dále rozvíjel, konstantou zůstávalo vnímání krajiny jako reprezentace jiných významů – pastorální idyly odkazovaly k bájné, nezkažené minulosti a divočina odrážela vnitřní rozervanost pozorovatele, jak to ostatně známe třeba i z díla Karla Hynka Máchy.
Vnější a vnitřní
Nelze si ovšem vystačit s pouhým faktem, že literatura o krajině je především interpretací zástupných symbolů. Spisovatelé v terénu hledají nejrůznější věci, a v aktuálně vydávaných dílech tak lze vysledovat několik základních dělících linií. První z nich je nepříliš překvapivě politické rozhraní, oddělující konzervativní oslavování starých zašlých časů od hledání nových utopií či kritické analýzy historie. Do kontrastu tak můžeme postavit například v Česku tak časté opěvování barokní krajiny a obecně dávné idyly stojící v protikladu k moderní destrukci (na mysli vytane třeba keltské blouznění Václava Cílka) a britskou tradici, kde se v krajině často hledají následky ohrazování pastvin a dalších tragických sociálních pohybů – už tamní romantické hnutí ostatně často brojilo proti aristokratickým normám dob osvícenství spojeným s vědeckou racionalizací přírody.
Další dělící linie by se dala popsat jako psychologická, nebo ještě lépe pomocí titulu Cílkovy knihy Krajiny vnější a vnitřní (2002). Je pozoruhodné, jak se část autorů při svých procházkách obrací do vlastního nitra a krajinu vnímá především jako stimulant introspekce – jak je to typické například pro Rebeccu Solnit (Wanderlust, 2000), ale i Olivii Laing (To the River, K řece, 2011), W. G. Sebalda a řadu dalších spisovatelů, u nás například dnes už polozapomenutého Miloslava Nevrlého. Čistá sebezahleděnost do svého nitra bez ohledu na okolní prostředí je samozřejmě vzácná, ale i pro literaturu o krajině tak typický zájem o historii směřuje k psychologizaci – svět mrtvých vždy více podléhá interpretaci autora. Úskalí má ovšem i opačný trend, tedy tvorba, která spočívá především v pozorovatelství a vnímání aktuálního, žitého rozměru krajiny. Tento přístup totiž autory staví před otázku, jestli v krajině hledat něco, co předem čekají (typicky existenci domnělého genia loci, mystický rozměr krajiny či stopy prožitých lidských osudů), nebo spíš postupovat metodou psychogeografie a čekat, co v nich prostředí vyvolá, popřípadě do něj rovnou vstoupit coby aktivní aktér.
Věda a emoce
Příkladem tohoto „skutečného“ pozorovatelství může být třeba tvorba londýnského flanéra Iaina Sinclaira nebo v českém kontextu Jiřího Sádla, kdežto typickým představitelem a priori vnášené interpretace je stále populárnější Robert MacFarlane, i když i v jeho knihách se často objevují autentické reportážní prvky, jako například v Underland: A Deep Time Journey (Pod krajinou. Cesta do hlubin času, 2019). Do značné míry může jít o přirozený historický vývoj – krajina byla tradičně popisována jako palimpsest, tedy recyklovaný pergamen, ze kterého lze správným postupem vyčíst matné stopy původního textu, ovšem například geografové Denis Cosgrove a Stephen Daniels podotýkají, že je potřeba vnímat ji spíš jako řadu znaků v textovém editoru, které lze libovolně přeskládat, měnit a mazat. Tento postmoderní přístup tak vyvrací oblíbený koncept genia loci, který v sobě implicitně obsahuje jedinou správnou interpretaci – ilustrovat to lze například na fenoménu krajiny v Sudetech, ve které sice řada autorů odhaluje tklivé historické tragično (stačí si vzpomenout na Jaroslava Rudiše), ale kontextu neznalý čínský turista (nebo třeba prospektor těžařů lithia) by ji vnímal naprosto jinak.
Poslední, méně zjevnou dělící linií může být v literatuře o krajině míra vědecké erudice a obecně důrazu na fakta v kontrastu s mystikou a emocemi. Na jedné straně stojí geografové, přírodovědci a další akademici, z jejichž faktograficky hodnotné tvorby se vytrácí atraktivita a literární rozměr, na straně druhé úspěšní spisovatelé, kteří ve svých vývodech často zabíhají až do oblasti esoteriky (opět Cílek). MacFarlane hledá kořeny tohoto rozporu už ve vzdělávacím systému, ve kterém bývají jazyk a literatura striktně odděleny od přírodních věd, a také v odporu vědců k emotivnímu prožívání zkoumaných jevů. Zajímavým pokusem o syntézu obou přístupů představují v českém prostředí knihy archeologa Václava Matouška, například Čechy krásné, Čechy mé (2010), ve kterých se čtivou erudicí dekonstruuje populární mýty o české barokní krajině (která byla zformována dávno před barokem) nebo pohanských reliktech (které jsou v tisíc let křesťanské zemi spíš účelovými konstrukcemi). Za zmínku stojí i loni vydaná publikace Na Jeseníky! historika Jiřího Glonka, který prostřednictvím mapování turistiky v Jeseníkách před rokem 1945 do značné míry upřesňuje představy o povaze Sudet.
Z pohledu dravce
Ať už spisovatelé hledají v krajině odraz společenských a politických pohybů, přemítají nad vlastním životem nebo reportážními a vědeckými metodami usilují o poznání její skutečné podstaty, vždy mají společný úhel pohledu – perspektivu lidského pozorovatele, před kterým se odvíjí ono příslovečné plátno jako na zmiňovaných holandských renesančních obrazech. Krajina je v jejich podání vlastně jen médiem. Kulturní geograf John Wylie tuto myšlenku rozvádí ještě dál a tvrdí, že krajina není jen módem pozorování a místem projekcí kulturních významů, ale spíše souborem materialit a módů recepce, jejichž prostřednictvím jednáme a vnímáme. I v této velmi široké definici nicméně zaujímá centrální roli lidský pozorovatel.
V době postupujícího kolapsu ekosystémů ovšem toto pojetí začíná mít zjevné nedostatky a stále více se ukazuje nutnost obratu k posthumanistickému vnímání přírodního rozměru krajiny a zaujetí jiných než lidských perspektiv. Polozapomenutým klenotem je v tomto ohledu kniha Peregrine (Sokol, 1964; nové vydání s doslovem Roberta MacFarlanea vyšlo v roce 2017) od amatérského britského ornitologa J. A. Bakera, který v ní zdokumentoval svou vášeň v pozorování divokých sokolů. Ta v jeho imaginativní próze zachází až tak daleko, že se autor s dravcem ztotožňuje a krajinu a pohyby přírody najednou vnímá jeho očima. Pokud má literatura uchopit krajinu jinak než jako utilitární médium a prostor k projekci autorových představ, vnímat její podstatu a proměny a usilovat o její konzervaci a udržitelný rozvoj, pak je zaujetí tohoto typu mimolidské perspektivy prvním krokem, jejž musíme udělat.
Autor je editorem webu Heroine.cz.