Spisovatel Iain Sinclair už padesát let putuje Londýnem a sepisuje paměti jeho krajiny. Vytváří novodobou městskou mytologii a uchovává, co by jinak zůstalo zapomenuto nebo nepovšimnuto. Jeho paralelní historiografie ovšem má i svou politickou dimenzi, spočívající v pojetí chůze jako aktu přisvojení si odcizené krajiny.
Je středa 29. října 1986 a Margaret Thatcherová, oblečená v zeleném byznys kostýmku, právě přestřihla pásku nového dálničního obchvatu Londýna. Novináři tleskají. Aby ukázala, že je okruh opravdu připraven k provozu, sama odklízí tři dopravní kužely. „Nesnáším ty, co rýpají a kritizují ve chvíli, kdy by měli gratulovat Británii k velkolepému úspěchu,“ prohlásí před kamerami. Minutu po slavnostním otevření na novém, skoro dvě stě kilometrů dlouhém londýnském okruhu havaruje první auto. A zanedlouho začaly úřady doporučovat, aby se mu automobilisté vyhýbali, protože se na něm tvoří zácpy.
Spisovatele, básníka a dokumentaristu Iaina Sinclaira znepokojuje okruh M25 už od svého otevření. „Nejlepší způsob, jak se s tou bestií smířit, bylo se po ní projít,“ píše v úvodu své knihy London Orbital (Londýnský obchvat, 2002), v níž líčí svou pěší cestu okolo Londýna sevřeného nekonečným dálničním obchvatem.
Skrytá abeceda
Sinclair reaguje na proměny britské metropole chůzí a psaním. Když se Londýn překotně měnil kvůli blížícím se olympijským hrám, procházel se kolem oplocených stavenišť, nechal se vyhazovat nervózními sekuriťáky a pak o tom napsal knihu Ghost Milk (Mléko duchů, 2011). Když se jeho domovská čtvrť Hackney začala gentrifikovat a měnit do podoby trendy lokality pro bohaté, zachytil její atmosféru v knize Hackney, That Rose-Red Empire (Hackney, říše rudá jako růže, 2009). Ve sbírce esejů Lights Out for the Territory (Útěky do teritoria, 1997) se věnoval sprejerům, kteří podle něj mění město v text.
Všechno to začalo zahradničením. Sinclair se coby absolvent filmové školy na univerzitě v Dublinu v roce 1969 se ženou přestěhoval na londýnskou periferii do čtvrti Hackney. Aby uživil rychle se rozrůstající rodinu, bral všelijaké práce – od distribuce obskurních antikvárních knih po sekání trávy na pozemcích kolem kostelů donedávna pozapomenutého barokního architekta Nicholase Hawksmoora, který se na přelomu 17. a 18. století podílel na rekonstrukci Londýna zničeného požárem a zdecimovaného morovou epidemií. Po večerech pak Sinclair sepisoval novodobé městské mytologie. Do jednoho ze svých prvních příběhů obsadil právě Hawksmoora. Psal o vraždách, které se odehrály v blízkosti jeho kostelů, a došel k zjištění, že když je na mapě Londýna propojí, vznikne pentagram.
„Chce Londýn přepsat podobně, jak ho přepsal Hawksmoor,“ píše o Sinclairovi překladatel a anglista Ladislav Nagy. „To je skutečná historická dimenze Sinclairova psaní – věří, že každý nový text (…) přepisuje město, mění jej k nepoznání.“ Nagy tvrdí, že Sinclair chce ve svých knihách „nabídnout čtenáři pohled na moderní Londýn, vytvořit jeho deformovanou, mystickou verzi, v níž by ‚fyzický pohyb osob po jejich teritoriu mohl vydat písmena skryté abecedy‘“.
Přízraky předměstí
Sinclairovo úsilí můžeme chápat jako aplikovanou psychogeografii. Obor, založený francouzskými situacionisty v padesátých letech minulého století, byl vágně definován jako výzkum vlivu prostředí na psychiku. Jak by měla psychogeografie vypadat, každopádně už staletí ukazují poutníci a spisovatelé, kteří se vydávali na cesty a zapisovali vše, co viděli a zažili. V užším pojetí pak psychogeografie inspiruje k uměleckým experimentům, jejichž modem operandi je chůze. Kam dojdu, když budu postupně odbočovat vždy doprava a pak doleva? Co objevím, když projdu Londýn podél akustické stopy dálničního obchvatu M25? Skládky, oplocené pozemky zející prázdnotou, hory suti, rozestavěné luxusní lofty a jásavé prospekty, které mluví o revitalizaci města. Zbytky po zbořených blázincích, betonem zalité hřbitovy, oplocené rezidence hlídané průmyslovými kamerami.
Jednou, nedaleko od obchvatu M25, narazil Sinclair na Hawksmoorův hrob. Byl skrytý pod hromadou spadaného listí za nenápadnou kapličkou v místě, kde dříve stálo sanatorium, a upozornil ho na něj místní zahradník. „Takový druh objevu mě utvrzuje v mé roli nadšence pro neoficiální historii: sbírám historky o atomových bunkrech pod farmami v Essexu, o opuštěných nemocnicích, o přízracích předměstí,“ napsal Sinclair v textu pro deník Guardian.
Hawksmoorovská mytologie Sinclaira přestala bavit chvíli poté, co se jí ujali další spisovatelé: John Ackroyd o architektovi vydal úspěšnou stejnojmennou knihu, Alan Moore ho postavil do středu komiksu Z pekla (1991––1996, česky 2015). Sinclair se začal věnovat jiným vyslancům ďábla: Margaret Thatcherové a Tonymu Blairovi. „Thatcherovci nesnášeli vnitřní města (Hackney, Lambeth). Jejich plán byl jednoduchý: udělat z proletářů vlastníky předměstských domů a akcií (…) Divočina byla odporná,“ píše Sinclair v London Orbital. Ve své knize přitom nekritizuje pouze dálnici, která definitivně odstřihla Londýn od zbytku Anglie, vytvořila bariéru uprostřed obytných čtvrtí a ospravedlnila další budování nových developerských projektů, obřích hypermarketů a parkovišť. Zaměřuje se i na velkolepý projekt zahájený Johnem Mayorem a dotažený Tonym Blairem: The Millenium Dome. Obří výstavní hala, kterou měl Londýn oslavit vstup do nového milénia, skončila fiaskem: léta byla prázdná, a tak byla nakonec uzavřena.
Poslední výspa demokracie
V současnosti se Sinclair nechává slyšet, že se jeho práce uzavírá. Naposledy vydal sbírku esejů The Last London: True Fictions from an Unreal City (Minulý Londýn. Opravdové fikce z neskutečného města, 2017), v níž pozoruje hlavní město z perspektivy bazénu na střeše mrakodrapu The Shard, nebo zkoumá podzemní bunkry pod domy nejbohatších obyvatel. Tvrdí, že touto knihou své psaní o městě vyčerpal. „Neplánoval jsem to tak,“ přiznává v rozhovoru pro magazín Guernica, „ale pak jsem si uvědomil, že to je poslední série otázek na téma, co je to Londýn. Má svou vlastní duši, svou vlastní identitu, která se dokáže regenerovat?“
Podle Sinclaira Londýn už několikrát v historii prošel obdobím, kdy přestal být důležitou metropolí, ale posléze se jí zase stal. A dodává, že i teď přichází konec jednoho londýnského cyklu. Uzavírat se začal za Thatcherové, spolu se vznikem prvních megalomanských projektů, jako byly Canary Wharf a Docklands, a tento vývoj urychlila masivní přestavba města při přípravách na olympiádu. Právě olympijský projekt Sinclair považuje za kouřovou clonu, která měla odvést pozornost od toho, že se město definitivně odevzdalo do rukou globálních korporací, na které už politici nemají žádný vliv. Z Londýna se stalo město, které odklízí své chudé ke břehům městských potoků, kde pak bezdomovci ruší joggery; město, které slouží už jen bohatým.
V tomto světle se nabízí otázka, zda má vůbec ještě smysl Londýnem chodit. Podle šestasedmdesátiletého autora ano: „Chůze se stává poslední výspou demokracie. Tíha toho, co je politicky vynucováno, spočívá v ‚antichůzi‘ a má co do činění s kontrolou prostoru, vytvářením veřejných míst, v nichž se nemůžete volně pohybovat.“ Dokud je možné chodit podél dálnice, po úzkých stezkách u ústí Temže, kde sídlí obří továrna kosmetičky Procter & Gamble, je dobré se na tato „nemísta“ vydávat, a navracet jim tak lidský rozměr. Dokud nikdo nezakázal pohyb pod průmyslovými kamerami nad ploty skládek i soukromých rezidencí, je dobré tudy procházet a svými kroky psát tajné vzkazy Satanovi.
Autor je básník a redaktor Radia Wave.