Kudy teče voda

Začít můžete kdekoliv. Mlýnský potok se od Moravy odděluje u skalnatého ostrohu, na kterém stojí Chrám přátelství, antikizující templ, postavený v roce 1806 podle plánů architekta Josepha Hardmutha. Váže se k němu pověst: když se princ zatoulal do míst, kde se Mlýnský potok rozchází s Moravou, začaly jej vábit rusalky a chtěly ho strhnout pod hladinu do ložnice své královny. Málem se jim to povedlo. Na poslední chvíli se ale objevila lesní panna, prince zachránila a ten vzápětí omdlel. Probudila jej až jeho matka, a když jí celý příběh vyprávěl, rozhodla se z vděčnosti nechat postavit nad řekou chrám. Nikdy jsem tam nebyl.

Mrtvý zajíc

Moje první cesty kolem potoka začínaly na druhém konci jeho toku, v Olomouci, v místech, kde jeho koryto tvoří upravený městský kanál, který připomíná vyrvanou a násilím narovnanou páteř nějakého zvířete. Meandrovat začne až o pár kilometrů dál, tady je vsazený do inženýrské šablony, je to spíš už elektrárenský než mlýnský potok. První mlýn zde byl založen na začátku 14. století, Švédové jej později poničili, v roce 1706 vyhořel, v roce 1909 vyhořel znovu, mlýnská kola nahradily turbíny, mlýn se změnil v elektrárnu a ta tu stojí dodnes. Nikdo si jí nevšímá, daleko zajímavější je hospoda o pár desítek metrů dál, oddělená od potoka břízami. Byla nenápadně otevřená po celou dobu karantény – tady se vůbec nic nezměnilo.

Zde začíná cesta kolem potoka pro lidi, kteří si po dvou kilometrech procházku rozmys­lí a vrátí se zpátky do města. Voda se v těch místech sune jako ve stavu beztíže, skoro se zastaví, zezadu se málem dotkne gotické katedrály svatého Václava, pak trochu zrychlí v Bezručových sadech, když teče pod lávkou u rozária v botanické zahradě s desetitisíci růžových keřů. Obtáčí nákupní centrum a z místa, kde dřív stávala potravinářská továrna MILO, dělá malý ostrov. Škoda, že se neobtočí trochu víc, centrum nechytne pod krkem a nepošle je ke dnu. Potok to ale neudělá, míří dál a spojí se s Moravou v místě, kde jsem v prosinci, když konečně napadly řídké koberce sněhu, viděl mrtvého zajíce. Tam končí.

Vodnická stavidla

Tentokrát začínám přesně v polovině, v osadě Chořelice, pojmenované podle mýcení lesa žárem. Dnes je osada součástí Litovle, pravidelně odráží povodně i vichřice (v červnu roku 2004 se obcí prohnalo tornádo), má pár archeologicky významných míst a také je zde lávka přes potok. Nikdo po ní nechodí. V době, kdy v Litovli nečekaně vzniklo místní epicentrum virové nákazy, nikdo moc nechodí ani po ulicích. Tady je snadné propadnout pocitu, že za lávkou začíná něco, co nemá s naším světem nic společného. Romantizující pohled na přírodu, která by nám měla poskytnout útěchu před toxickou civilizací, tady člověku dlouho nevydrží. Eskapismus se tu pěstovat nedá: letecký prostor je sice zavřený, nad hlavou se mi nesunou ocelové válce těžkých dopravních letadel, pořád je tu ale na každém kroku zjevné, že funkci krajiny určuje lidská činnost. Mohou za to zdroje umělých zvuků. Potok kopíruje železnice i silnice, lužní les plný jasanů, dubů, jilmů nebo javorů přetínají jezy, malé hráze a stavidla. Nesmí se na ně šlapat, hrozí propadnutí do jam, které se vám zavřou nad hlavou. Všechna stavidla tu prý provozují vodníci: když v roce 1886 zrušilo císařské nařízení pevnosti v Olomouci a potoky ve městě přestávaly plnit svou obrannou funkci, vodníci se začali stahovat zpátky do podmáčených lesů. Jeden z nich na Hejčínských loukách házel do potoka dětské košilky, a když se zoufalé matky vrhaly do vody ve strachu, že se topí jejich děti, zardousil je zelenou rukou. Kromě toho se ale vodníci starali o vodní soustavu barokních kašen, v noci vyráželi z předměstí do centra a opravovali sousoší kašny Tritónů, kteří na svých ramenou nesou chlapce s mušlí, zatímco delfíni po jejich bocích chrlí vodu a nad nimi vyskakují okřídlení vodní psi.

Dnes se starají o vodní elektrárny – třeba v Březovém, vesnici, kterou založili na konci 14. století proto, aby její obyvatelé provozovali mlýn a platili daně Olomouci. Výměnou za možnost lovit ryby ve všech čtyřech místních rybnících měli povinnost dopravit na nedaleký hrad Bouzov o každém postním období čtyři mísy ryb. Jako vždycky i tento mlýn vyhořel, i když až v roce 1983, a o dvacet let později tu vznikla nová elektrárna. Dnes je Březové první vesnice, kterou projdete po cestě podél potoka z Litovle do Olomouce: je to studená sprcha pro kohokoliv, kdo by měl pocit, že tu narazí na něco, co ho duševně povznese. Tady nepovznáší nic. Z otevřených garáží detonuje do lesa eurodance, u elektrárny stojí hospoda s Holbou za dvacet pět korun a opuštěným dětským hřištěm. Ve vesnici žije 160 lidí, těžko říct, kolik z nich chodí do místního lesa. V Olomouci u potoka zajíci umírají, tady jich žijí desítky, nervózně skáčou po poli, pochodují na náspech, běhají, jako kdyby je nějaká ruka, schovaná za mrakem, vodila na neviditelné struně. Pro některé národy byl zajíc demiurg a stvořitel světa, pro jiné symbol pilnosti, středověcí lovci se na zajících cvičili a Irové je nikdy nejedli, protože věřili, že se v nich můžou skrývat duše jejich mrtvých příbuzných. U Březového prostě jenom pobývají a místní by to nezajímalo, ani kdyby do nich byli vtělení všichni zesnulí z jejich širokých rodin.

Březové je zároveň úniková cesta. Člověka tu napadne, jestli je opravdu nutné absolvovat celou trasu, nebo zda by nebylo lepší sednout na autobus a tvářit se, že těch pár kilometrů po rozmáčených cestách stačilo. Vytržení z pobytu v přírodě se nedostavuje a ani poznání, že jste dobrovolně došli do vesnice, ze které chtějí všichni její obyvatelé naopak utéct, moc nepomáhá. Dostaví se pocit, že děláte něco nesmyslného. Máme­-li však pokračovat, musíme tuhle nesmyslnost přijmout.

Pole, pískovna, Opletal

„V rovinách Hané kostely planou jako svíce,/ odejít musíš do polí,“ vyjímají se na jedné z dřevěných cedulí u koňského výběhu mezi Chořelicemi a Březovým naivní verše regionální spisovatelky, bývalé knihovnice a současné instruktorky jógy Jitky Stehlíkové, které před nás stavějí další mýtus: mýtus pole jako místa, ze kterého emanuje veškeré bohatství kraje a jež je třeba opečovávat a velebit. Pole se z jižní strany přimyká k Mlýnskému potoku skoro po celé délce jeho toku, přerušuje ho jenom nepřehlédnutelná pískovna Náklo s obřími rypadly, která se rýsují na horizontu jako na šedém papíře. Soukromá těžařská společnost tu ze dna těží štěrkopísek a všechno podléhá jejímu souhlasu. Následuje samotná vesnice Náklo s místní částí Lhota, odkud pocházel Jan Opletal, student později zastřelený v Praze nacisty. Říkali nám, že každý den chodil pěšky a bosý do gymnázia v Litovli, našlapal denně desetitisíce kroků a cesta mu patrně žádné prozření nepřinášela.

Jsou tady místa, kde se člověk snadno promění ve stroj: cyklostezky narýsované jako startovací dráha pro Blue Flame, svého času nejrychlejší auto světa, které po solné pánvi v Utahu v roce 1970 jezdilo rychlostí tisíc kilometrů za hodinu. Můžete si vypočítat krok, nasadit tempo, pohybovat se jako homunkulus. Okolní zvuky k tomu svádějí. Pokud se budete nějakou dobu držet na jižním okraji Pomoraví, splyne vám kvákání divokých kachen s nenápadným hučením aut a pokaždé narazíte pár loveckých chat, pomníky padlým z některé světové války, uzavřené obory, ve kterých není nikdy nic vidět, nebo pár popadaných stromů zdevastovaných bobry. A potom začne záležet na tom, jestli se chcete držet hlavní cesty a mít těch dvacet kilometrů co nejrychleji za sebou, anebo zavřete oči, uděláte pár kroků stranou a ocitnete se v místech, kde je země posetá mrtvými hlemýždi, nasáklá hnědou vodou a zasíťovaná texturou bílých květů medvědího česneku.

Říční muž

Nick Drake zpíval o tom, že najde „Říčního muže“ a dozví se od něj, kudy teče řeka. Řeka Cam na východě Anglie je dvakrát delší než Mlýnský potok. Drake ji pozoroval v Cambridge, když chodil večer za svou přítelkyní a ráno její byt opouštěl po ocelové lávce z 19. století, která ve městě stojí dodnes a jmenuje se Jesus Lock. V Anglii neznají vodníky – ani ty, kteří topí lidi a schraňují jejich duše, ani ty, co pečují o kašny a provozují vodní elektrárny. Drakeův River Man není ani kappa, japonská mytologická bytost, zelené stvoření s blánami mezi prsty a popraskaným krunýřem, ani skotská kelpie nebo cailpeach, vodní duch s podobou koně s rybím ocasem nebo dívky přebývající v jezeře. Je to spíš samotná voda, výplod zpěvákovy vlastní fantazie, oživlá řeka, se kterou je možné mluvit, která vás vyslechne a při troše štěstí vám dá i odpověď.

V Přírodní rezervaci Kenický, kde se ocitnete, když překročíte lávku přes Mlýnský potok a necháte se sevřít mezi meandry nedaleko tekoucí Moravy, kde rostou jilmy, javory, jasany, střemchy a celé pásy bylin a kde se ve dne ozývají strakapoud a lejsek a v noci prý nad hladinou levitují vodní netopýři, se můžete ptát, na co chcete, a nikdo vám neodpoví. Polský básník Czesław Miłosz říká, že když nás něco bolí, vracíme se na břehy svých řek, tady na to ale není nikdo zvědavý. Vypadá to tu zhruba stejně jako před stovkami let, i když tu před osmi roky řeka vytvořila nový meandr, a pokud někdo uvažuje o přírodě jako o místě usebrání a léčení, může zde snadno propadnout dojmu, že se stačí nalokat místního vzduchu a vyjde odtud jako lepší člověk. To se ale nestane. Tady je odpovědí na všechny otázky jenom pulsující ticho, které se o kus dál v Panenském lese promění v bzučení komárů a tiché šustění brouků v kmenech mrtvých stromů.

Je tu místo, kde se říční ramena kroutí tak divoce, že při pohledu na mapu připomínají složitě zavázané uzly nebo soustavu žil, které při správném nasvícení prosvítají bílou kůží na hrudníku malého dítěte. Na jednom místě se Morava a Mlýnský potok přiblíží sotva na padesát kroků, dělí je od sebe jenom pruh cesty, vůbec to ale nevypadá, že se potok plynoucí v kanálu vedle silnice za patnáct kilometrů rezignovaně vrátí do sílící Moravy. Tady je rozlitý do šířky, klesá mu hladina, v jeho středu se objevují ostrůvky a vystupují zabahněné kameny, některé z nich tak velké, že by se na nich dalo i sedět. Nad hlavou mi proletí osamocená kachna, krouží v elipsách, teď už se dá poznat, že je to sameček, má zelenou hlavu a kovový pás na křídlech, ale nikde nepřistane a nakonec zmizí.

Nikoho nevidět

Ten les vám dává najevo, že sem nepatříte, a to je pocit, který by měl občas zažít každý člověk s mobilem plným fotek bukolické přírody. Starý dřevěný most rozkročený nad Moravou má každé třetí prkno shnilé, vyšlapané cesty, které svým tvarem kopírují slepá ramena potoka, často končí v křoví, případně je zahrazuje spadlý strom. Pod nohama mi občas křupne hlemýždí ulita. Když víte, že za mostem přes potok Cholinka, další z mnoha ramen Moravy, začíná uměle navršený násep, kterým se sedláci z nedaleké Horky nad Moravou chránili před povodní a vy po něm můžete jít chvilku rovně, dlouho to tady nevydržíte. Vymotat se z lesa je jako vystrčit hlavu z kalné vody. Slunce filtrované přes listy stromů připomíná blikající stolní lampu, kaluže zase zmenšené vodní nádrže. Zanedlouho vám ale les přece jen začne chybět – podobná místa už po cestě do Olomouce nejsou. Naopak místní jsou nervózní, jakmile chvilku nevidí pole.

Říká se, že čím dál člověk cestuje, tím větší má po návratu pocit, že vlastně nikde nebyl. V určité míře to funguje i tady. Rozdíl mezi lužním lesem se stojatou černou vodou ve slepých ramenech a náspem se starými duby podél pole je tak výrazný, že vám po pár stovkách metrů začne Panenský les připadat jako místo, kdy jste nikdy nebyli, anebo před hodně dlouhou dobou. Navíc se tu poprvé během celé cesty začínají objevovat lidé. Pár z nich má evidentně pocit, že v přírodě načerpají energii, kterou pak přetaví v lepší výkon v zaměstnání. Začíná to připomínat zotavovnu, velkou zelenou ošetřovnu. „Odejít musíš do polí,“ psalo se na ceduli kdesi daleko za vámi. Občas je ale lepší odejít úplně a nikoho nevidět.

Za Horkou se potok rozlije do Planých louček, pak se neuroticky kroutí, ale nakonec se narovná, překoná poslední jez (podle cedule zde hrozí rychlá smrt a podle pomníku už tu smrt opravdu někdo našel), teče podél domů, vedle vyhořelého mlýna, je od něj vidět špička kostela svatého Cyrila a Metoděje, postaveného ve třicátých letech, a na druhé straně trčí věž katedrály svatého Václava, ta je ale vidět odevšad a vždycky vypadá blíž, než ve skutečnosti je. V dálce, na jediném kopci, který tady je, lze zahlédnout i baziliku Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku, kterou v roce 1995 požehnal Jan Pavel II. a ve které je teď uložena kapka jeho krve. Katolická mystika začíná potok vytrhávat z pohanských lesů – anebo by to tak fungovalo, kdyby tu i lesy nebyly katolické.

Městský potok

V Olomouci potok podporuje dávnou představu o dichotomii přírody a civilizace. Když už o něm někdo mluví, považuje ho za „kousek přírody“ v arcibiskupském městě. Lidé jeho břehy pokládají za portály vedoucí mimo paměť, případně za vzduchovou kapsu, do které můžete strčit hlavu slisovanou civilizačním shonem a na chvilku se nadechnout. Tak to aspoň vnímají lidé, kteří se ztěžka potácejí od pondělka k pátku, aby o víkendu mohli skutečně žít. Potok je ale součástí toho všeho, není možné jej vytrhnout z ekosystému města. Nebyl tu odjakživa – ve středověku po něm nebylo ani stopy, přivedli jej sem až barokní inženýři rýsující městskou pevnost. Rameno potoka mělo být organickou součástí obranného systému města a dlouhou dobu jí také bylo, v 19. století už o ně ale císařské vojsko tolik nepečovalo a začalo se mluvit o jeho zasypání, ukrytí koryta pod ulice. Když nacisté v roce 1939 vypalovali synagogu stojící vedle Terezské brány, mohli je u toho komáři z potoka štípat do zátylků. Po válce už ale bylo jasné, že stojaté rameno plné nezdravé vody bude nutné zrušit.

Potok přežil synagogu o dvanáct let. V ro­­ce 1951 už nebylo potřeba řešit majetkové spory města s majiteli bývalého mlýna, rameno potoka se bez řečí vysušilo, děti posbíraly z vyschlého dna zbraně po vojácích wehrmachtu, zbytky mostů se zasypaly a nadále někdejší důstojné rameno Mlýnského potoka tekoucí po široké třídě Svobody připomínají jen pohlednice. Občas se mluví o tom, že by se rameno mohlo do centra města vrátit, ve skutečnosti to ale nikdo nemyslí vážně: polovina třídy Svobody by se musela vybourat a po povodních v roce 1997, kdy se voda zakousla do města a některé městské části úplně pohřbila, nemá nikdo náladu s ní experimentovat. Lidé si tu dnes vystačí s povídačkami o tom, že voda ze zasypaného ramene Mlýnského potoka dál protéká pod ulicemi, že se člověk může nešťastnou náhodou propadnout a jeho mrtvé tělo pak do sebe nasákne mlýnskou vodu.

Zasypané rameno teklo pár metrů od domu, ve kterém teď bydlíme, na pohlednicích se zelenou kupolí neoklasicistního Husova sboru, postaveného v polovině dvacátých let, působí surreálně. Ve výseči města, kterou procházím každý den několikrát, teď není po vodě ani památky. Když se při rekonstrukci ulice odhalilo mohutné potrubí o průměru tři metry, kterým dnes protéká část podzemních vod, spočívalo na zbytcích kamenného mostu. Znovu ho zasypali. Jaké to je, chodit po ulicích, když se vám pod nohama klenou utajené mosty? Zažívám to každý den.

Autor je publicista.