minirecenze

Jan Štolba

Nezastavitelný den

Cherm 2019, 752 s.

Kam dál v románovém estetismu? Nezastavitelný den Jana Štolby před čtenáře staví téměř nepřekročitelnou metu. Jan Štolba působí jako saxofonista (mimo jiné i v legendárním Klikarově Originálním pražském synkopickém orchestru, ale také v dalších věhlasných sdruženích), spisovatel a literární kritik, jehož soubor Nedopadající džbán podává empatický a zručný přehled literárního dění před třemi desítkami let a může sloužit i jako příprava k maturitě nebo vysokoškolský studijní text. Ovšem Nezastavitelný den svými bez půl sta osmi sty stranami koncizního textu a klasicky lineárního vyprávění – ale bez členění do odstavců a bez uvozovek – vyčerpá mysl i zrak. Nezastavitelný den číst lze i nelze: vypravěčská struktura není rozbitá, nýbrž plynulá, leč mysl potřebuje v textu opory, a zvlášť v románu. Duch čtenářský ve mně volá: škoda, kam se poděla jazzová struktura, repetice, zřejmé kruhy harmonické, synkopy, přiznávky, polyfonní chorus? Tohle je snad ideální blues, ale ne románové, a i ty předěly jsou daleko, aby téma utkvělo a připomnělo se v paměti. Být kapelmajstr, prásknu tím Nezastavitelným dnem o pult a zařvu: znova! Kde je šukačka, až třísky lítaj? Co je to za traumatismus? Kde se duch vzpíná ke hvězdám? Tohle je pouze preromán! Ale já si na Štolbův opus, třebas i útlejší, počkám – kdo si počká, ten se dočká! Bestie čeká – bestie má čas! Zas!

Vít Kremlička

José Eduardo Agualusa

Prodavač minulostí

Přeložila Lada Weissová

Triáda 2020, 192 s.

Hledání a konstruování minulosti a identity, ať už osobní či státní, zaměstnává autory z bývalých kolonií často. V případě Angoly jde o slepenec kultury bývalých portugalských kolonizátorů, tradic původních obyvatel a překvapivě i brazilských vlivů. Svou identitou si nejsou jisté ani postavy Agualusova románu Prodavač minulostí. Hlavní hrdina Félix je černoch­-albín, nalezenec, který nezná své rodiče, a intelektuál, jenž se musí potupně živit vytvářením fiktivních životopisů. Novým elitám, které se dostaly k moci, prodává minulost staré kultivované honorace. Také identita vypravěče – ještěrky žijící s Félixem – je mlhavá. Postupně zjistíme, že je pouze další inkarnací duše, jež má za sebou řadu lidských podob. Záhadou zůstává i nejdůležitější Félixův zákazník – cizinec, kterému hrdina vytvoří falešné doklady, minulost i jméno José Buchmann. Od ostatních se liší tím, že svůj nový osud chce skutečně prožít. Vrací se na místo svého údajného narození a pátrá po smyšlené matce. Z prolnutí fikce a reality nás vysvobodí teprve závěr, kdy je Buchmann odhalen jako příslušník tajné policie. Tento moment dobře ilustruje překotný vývoj, jímž Angola prošla v době po osamostatnění roku 1975, kdy se historie přepisovala každých pár let – a s ní i minulost aktérů. Autor si nicméně mohl odpustit kvapný závěr, v němž nám vyjeví identitu řady postav ve stylu Cimrmanova Vichru z hor. A poněkud samoúčelně působí i zmínky o počinech velikánů portugalské i světové literatury.

Petr Šmíd

Pavel Čech

Jirka a indiáni

Petrkov 2020, 60 s.

Plastové postavičky indiánů provázely dětství několika generací v dobách, kdy Divoký západ ještě patřil mezi hlavní motivy dětských her i fantazií. A právě příběh o malém klukovi a jeho kufříku plném rudých panáčků nakreslil a napsal výtvarník Pavel Čech, jemuž se na malém prostoru podařilo vystihnout fascinaci, v níž se určitě pozná i leckterý dospělý čtenář. Zdá se přitom, že autor čerpal především z vlastních klukovských zážitků, které jsou ovšem v lecčems univerzální – což může potvrdit i pisatel těchto řádků, jenž kdysi vlastnil sbírku pečlivě pojmenovaných válečníků velmi podobnou té, s níž si hraje hrdina knihy Jirka a indiáni. V jednoduchém vyprávění dojde ke zvratu ve chvíli, kdy chlapec od rodičů dostane slavnou práci Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, mapující indiánské války v 19. století. Kniha mu nedá spát a čtenáře obeznámeného s jejím tragicky realistickým obsahem maně napadne, že ji hrdina dostal možná příliš brzy. Nakonec se mu ale podaří usnout a freudovské zbytky dne se stanou základem snu, v němž se Jirka ocitá ve světě skutečných indiánů, kterým jde o život, protože na ně útočí modrokabátníci. Jak to dopadne, neprozradím, ale jsem si jist, že většina malých čtenářů bude po přečtení této knihy chtít víc. A v rámci dobrodružné literatury budou mít i z čeho vybírat. Začít mohou u Karla Maye a přes Forresta Cartera se třeba jednou pročtou až ke zmíněné klasice Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. A to je myslím vůbec nejlepší vysvědčení Čechovy indiánské knížky.

Lukáš Rychetský

Penelope Lively

Život v zahradě

Přeložila Petra Johana Poncarová

Host 2019, 232 s.

Zahrada a umění, to jsou témata pozdního díla britské spisovatelky Penelope Livelyové. Ta sice českému čtenáři není příliš známá, nicméně v loňském roce vyšla v češtině její nejslavnější kniha Měsíční tygr, za niž v roce 1987 obdržela Bookerovu cenu. Zde i v Životě v zahradě autorka zúročila vzpomínky z dětství, které prožila v egyptské Káhiře. V každém z nich však trochu jinak – problémy zahradníka obdělávajícího svůj pozemek v Egyptě jsou přece jen jiné než starosti člověka hospodařícího na britském venkově. A ještě jiné starosti má ten, kdo pečuje o pár metrů zahrady přímo v Londýně. Autorka měla za svůj život hned několik zahrad, a jak dosvědčuje její kniha, je podobně nadšenou a pozornou zahradnicí, jako byl Karel Čapek. Ostatně právě Čapka několikrát zmiňuje a přiznává, že je jí z kolegů spisovatelů jakožto zahradník nejbližší. Stejně jako on i Livelyová vyjmenovává množství květin i jejich kultivarů a právě podle těchto terminologických znalostí autorka hodnotí jiné spisovatele a zjišťuje, zda při využití zahradnického tématu vařili z vody, nebo z nich mluví zkušenost. Podle Livelyové je radost zahradníka vlastně trojnásobná: ta první přichází, když si prochází katalogy a vybírá, co na svou zahrádku zasadí, podruhé je šťastný, když rostlinu sází do země, a do třetice v okamžiku, kdy květina vykvete. Ale spisovatelka se neomezuje jen na květinovou zahradu, chápe i fascinaci tou zeleninovou. Jak píše na konci knihy: kdo dočetl až tam, musí být pro zahradničení sám nadšený. A právě takovým čtenářům je její text určen především.

Jiří G. Růžička

To musí být nebe

(It Must Be Heaven)

Režie Elia Suleiman, Francie, 2019, 97 min.

Premiéra v ČR 11. 6. 2020

Palestinský režisér Elia Suleiman se stal světově uznávaným tvůrcem lakonicky humorných, skečovitých a lehce absurdních pozorování vychýleností současné společenské reality. Ve svých starších filmech jako Kronika zmizení nebo Boží zásah často vystupoval sám a v roli nemluvného pasivního pozorovatele zakoušel nejrůznější epizodky, v nichž se složitá politická situace Palestiny vpíjí do každodennosti a dává jí surreálný nádech. Podobnou deníkovou strukturu má i Suleimanova novinka To musí být nebe. Neodehrává se však v Palestině, nýbrž v Paříži a New Yorku, kde režisér coby hlavní postava většinou jen pozoruje dění a občas se také účastní rozhovorů nebo shání peníze na svůj příští film. Suleiman se ve svém snímku snaží zachytit bohatý Západ podobně absurdní optikou jako Palestinu ve svých starších dílech. Tentokrát se ale vědomě staví do role cizince, který tak docela nerozumí podivnému, často rituálně vyhlížejícímu chování obyvatel cizí země, ať už jsou to policisté, krásné ženy nebo bezdomovci. Problém Suleimanovy novinky však spočívá v tom, že působí, jako by režisér byl opravdu mimo kontext a inscenoval parodii něčeho, co zná jen velmi povšechně. Záměrně stylizované scény, v nichž jsou ulice velkoměst nezvykle prázdné a všechno se v nich děje podivně zmechanizovaným způsobem, nepůsobí jako příliš trefný obraz reality. Kromě toho, že nejsou příliš vtipné, vyvolávají dojem, že autor do světa absurditu spíš vkládá, než že by ji z něho odpozorovával.

Antonín Tesař

Overview Fact

Galerie Kurzor, Praha, 13. 5. – 28. 6. 2020

Nahlédnout na současnost jako na něco uceleného – tak jako lze vidět Zemi z vesmíru – není jednoduché. Ocitáme se v podobné situaci jako detektiv, který se snaží rozplést zločin. A právě princip detektivního pátrání propojuje díla vystavená v galerii Kurzor. Video Trace Evidence stopuje přes oceán radiaci, která unikla z jaderných elektráren. Detektiv Columbo se „pohybuje z místa na místo, přichází a odchází, aniž by cokoli vyřešil“, přitom se ale zdá, že všechno probíhá, jak má. U počítačové hry Everything jsem měla dojem, že čím méně se snažím svou postavu ovládat, tím víc se rozhoduje sama. A nechybí ani paraván jako předmět, který byl stvořen pro zakrytí věcí, lidí nebo činností… Kurátor Václav Janoščík ve výstavě Overview Fact nabízí různé úhly pohledu, díky nimž snad můžeme získat určitý nadhled nad současností, možná nejlépe definovanou právě tím, jak nám uniká. V jeho průvodním textu jsou zakomponována díla všech devíti vystavujících umělců a umělkyň, takže se dají vnímat jako přirozená součást jediného detektivního příběhu. Už při vstupu do galerie jsem zjistila, že toho bude třeba hodně prozkoumat, ale toto odhodlání přetrvalo i mimo galerii. Sice jsem díky výstavě nezískala nadhled nad současností, ale uvědomila jsem si něco velmi důležitého: často sami sebe vnímáme buď jako oběti, nebo jako pachatele, místo abychom zkusili být detektivy a nebáli se skutečnost zkoumat a pracovat s tím, jaká je.

Anna Roubalová

Arnolt Bronnen

Otcovrah

Divadlo X10, Praha, premiéra 9. 6. 2020

Expresionistické drama Otcovrah Arnolta Bronnena z roku 1922 kumuluje témata, která konzervativní publikum spolehlivě zvednou ze židle i dnes: incest, násilí v rodině, homosexuální vztahy. Představení v režii Ondřeje Štefaňáka otevírá oživlá fotografie árijsky blonďaté rodiny v zářivě bělostném oblečení a s maketou nepřítomného nejstaršího syna­-vojáka coby rodinné chlouby. Brzy ovšem vyjde najevo, že otec je neschopný alkoholik, tyran a násilník a že matka svou snahou zahladit jím napáchané zlo umožňuje, aby otec dál rozvíjel svou zálibu ponižovat nejbližší. Rozbuškou se stane banální odmítnutí podepsat žádost o přijetí ke studiu. Otec se vysměje synově volbě kariéry, rebelující potomek, dosud sváděný kamarádem z lepší rodiny, dá v trucu průchod erotické fascinaci matčinými vnadami a neštěstí materializované kýblem krve je na světě. Výtvarná podoba hry (Jana Hauskrechtová) je úsporná a výstižná – scéně dominuje neúplná krychle sestavená z rozložitelných částí připomínajících palety, plaňkový plot či sklepní kóji; blonďaté paruky jsou coby symbol genetické poroby funkční. Inscenace se snaží pracovat s klišé – bohužel ale při žranici, kdy se trhá kuře na kusy, či v humorně doslovné scéně, kdy otec uvězňuje syna v bedně, vyznívá pointa naprázdno. Inscenace vznikala během nouzového stavu, a je možné, že se tvůrcům stýskalo po tom, co je na divadle přitažlivé především: po pocitu, že jsme osobně účastni konkrétní situace, která může ošplíchnout i přesvědčeně liberální publikum. Bohužel ale tentokrát zůstalo jen u přání a divák odešel nezasažen.

Marta Martinová

Laura Marling

Song for Our Daughter

CD, Chrysalis 2020

Britská písničkářka Laura Marling jako by svými alby popírala fungování hudební scény poslední dekády. Obvykle tkví úspěch ve schopnosti dráždit publikum stále novým impulsy. Oproti tomu mezi zpěvaččiným debutovým albem Alas, I Cannot Swim a její aktuální kolekcí Song for Our Daughter jako by se vlastně nic nestalo – a to mezitím uplynulo dvanáct let a vyšlo jí dalších pět desek! Marling jako by zněla a zpívala pořád stejně. Jenže to je jen zdání. Z toho, že nikdy nepotřebovala k sebevyjádření nic víc než kytaru, jednoduchý rytmický doprovod a svůj hlas, totiž ještě nevyplývá, že by se její tvorba nevyvíjela. Spíš to svědčí o nezdolnosti, s níž směřuje k podstatě žánru písničkářství. Album Song for Our Daughter je inspirováno knihou Letter to my Daughter černošské básnířky a aktivistky za lidská práva Mayi Angelou. V případě písní Laury Marling, která v současnosti studuje psychoanalýzu (a žádnou dceru nemá), se ovšem nejedná o reflexi mateřství ani o vyjádření politického postoje, jako je tomu v případě Dopisu mé dceři, ale o snahu znovu uchopit vlastní intimitu. Marling se snaží svou tvorbu očistit od všeho, co člověka vede k odcizení od vlastního nitra, vzdálit se moderním postupům a využít co nejkonzervativnější prostředky. Zatímco jiní písničkáři hledají způsoby, jak své písně obohatit o co nejpřekvapivější zvukové palety, Marling se snažila písně ořezat na dřeň a oddělit důležité od pomíjivého. Kam se tvorba dnes třicetileté hudebnice vyvine dál?

Benjamin Slavík