Všichni chtěli vědět, co se v tomhle divném jaru děje, a touha všech byla nějak naplněna. Každý měl dost času na to, aby si uloupl vědomosti podle svého vkusu. Za pandemii tak mohou vlny 5G, Bill Gates, Čína, Rusko, Amerika… Cifry a slova v řetězových mailech a videích s miliony zhlédnutí. Posedlost takovými znaky je samozřejmě dokonale lidská. Souvisí nějak s prazákladní potřebou vědět, před čím je třeba utéci a proti čemu bojovat, proti jaké tlupě se vymezit a u jakého totemu hledat oporu. Jenomže ten totem někdy uhne a člověk dosedne na zadnici.
„Tehdy Šalomoun svolal do Jeruzaléma shromáždění izraelských starších, všechny představitele dvanácti pokolení a předáky izraelských rodů, aby vynesli schránu Hospodinovy smlouvy z Města Davidova, totiž ze Sijónu. Ke králi se shromáždili všichni izraelští muži ve svátek, to jest v sedmém měsíci. Když všichni izraelští starší přišli, zvedli Lévijci schránu a vynesli ji nahoru i se stanem setkávání a všemi svatými předměty, které ve stanu byly; to vše vynesli lévijští kněží. Král Šalomoun a celá izraelská pospolitost, která se kolem něho před schránou sešla, obětovali tolik bravu a skotu, že nemohl být pro množství spočítán ani sečten. Kněží vnesli schránu Hospodinovy smlouvy na její místo do svatostánku domu, do velesvatyně, pod křídla cherubů. Cherubové rozprostírali svá křídla nad místem, kde byla schrána, takže cherubové zakrývali shora schránu i její tyče. Tyče však byly tak dlouhé, že jejich konce bylo vidět u schrány před svatostánkem, avšak zvenčí viditelné nebyly; je to tam tak až dodnes. Ve schráně nebylo nic než dvě desky, které tam dal Mojžíš na Chorébu, kde Hospodin uzavřel smlouvu s Izraelci, když vyšli z Egypta. Když kněží vycházeli ze svatyně, každý z nich se posvětil bez ohledu na svou třídu. Všichni lévijští zpěváci, patřící k Asafovi, Hémanovi a Jedútúnovi, se syny a bratry, oblečení v roucho z bělostného plátna, stáli s činely, harfami a citarami na východ od oltáře a s nimi bylo sto dvacet kněží troubících na pozouny. Trubači a zpěváci hráli a zpívali zároveň, aby Hospodinova chvála a oslava zněla jednohlasně; když se začalo hrát na pozouny a činely a jiné hudební nástroje, chválili Hospodina, protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. I naplnil oblak ten dům – dům Hospodinův –, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Boží dům naplnila Hospodinova sláva. Tehdy Šalomoun řekl: Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě.“
To se píše ve starozákonních knihách Paralipomenon (2Pa 5–6). Stejnou zprávu najdeme i v Knihách královských (1Kr 8), ty se však soustřeďují na příběh komunity, zatímco „paralipomena“ („dodatky“) vyprávějí především o stavbě, úpadku a obnovení chrámu Hospodinova. Nyní stojíme ve středobodu vyprávění, chrám je hotov a lid od Boha dosud neodpadl. Vypravěč pečlivě popisuje přípravy k zasvěcení prostoru, podobně jako předtím vypočítával praotce či měřil skvostnou výbavu pro svatyni. A najednou nelze konat bohoslužbu, protože Bůh zasedl svůj chrám. Desky zákona překryla mrákota a nejsou k přečtení.
Hlavní hrdinové, David či Šalomoun, s Hospodinem přímo rozmlouvali, anebo se tak alespoň tvářili. A přece: když zasahuje realita, rozprostírá se kolem ticho a mrak. Je po cifrách i po znacích, aspoň na chviličku, než se zase lidé rozhovoří. Uprostřed našich zajímavých časů lze snadno dojít k názoru, že i tak může vypadat spása.