Biolog Jiří Sádlo ve své poslední knize prochází specifickými českými krajinami – z nížiny přes tajgu a vrchovinu až do sudetských hor – a opět se snaží bořit mýty a narušovat stereotypy, v nichž vězí naše předporozumění. Činí tak s elegancí vědce, který jen tak mimochodem píše velkou literaturu mířící k jádru soudobého myšlení.
Knihu Krajina! doprovázejí rébusy z Humoristických listů
V posledních letech se vyrojilo pozoruhodné množství mudrlantů z oboru přírodních věd, kteří se snaží spasit svět radami podloženými exaktním věděním, patriarchální moudrostí a silou tvrdé vědy okořeněné větším či menším množstvím esoteriky. Ať už se jejich věštby týkají skrytého jazyka krajiny, migrace nebo blížícího se kolapsu civilizace, většinou je za jejich konáním patrná snaha uspokojit publikum líbivými pravdami, které v mezích zákona šokují.
Jiří Sádlo, biolog se specializací na rostlinnou sociologii, ekologii invazí a holocénní vývoj krajiny, takový potenciál má také, ovšem hlásání pravd a sebepotvrzování své důležitosti prostřednictvím truismů je mu naštěstí úplně ukradené. Svou výzkumnou metodu poměrně přesně popisuje na jednom místě své nové knihy Krajina! s podtitulem Průchod okolím v příkladech: „Přirozené myšlení primitivů vše vidí co kvalitu: i bylina, barva, den mají vlastní povahu, tato modř je ‚ušlechtilá uzavřenost‘, a ne číselná hodnota vlnové délky. Chtěl jsem si vymyslet soukromou botaniku se subjektivním vztahováním, nevědeckou mluvu o rostlinách, a nic jsem nevymyslel.“
Sádlo je svůj, rád překvapuje, rád se zapomene v proudu řeči a občas dokáže být i trochu zlomyslný. Nechce nikoho ubíjet fakty ani předkládat očekávatelná sdělení o povaze světa, vznešenosti přírody či nutnosti její ochrany. Vědu zde samozřejmě nalezneme, ale v míře „zhruba čtvrtinové“, jak sám autor konstatuje v rozhovoru čísla (na straně 20). Zbytek tvoří kombinace na první pohled těžko slučitelných stylů, fragmentů a východisek. Ve jménu hledání a odkrývání dosud nepojmenovaných mechanismů autor opouští pohodlí vědy a vydává se na pohyblivé písky synesteze, vytváří nové struktury a hledá vzorce v místech, kde by je nikdo nečekal.
Bůh, odpovědnost, vemeno
V Krajině! máme opět co do činění především s literárními průzkumy opomíjených a přehlížených „nemíst“, periferií a suburbií – podobně jako v předchozí knize Praha a Brno (2015; viz A2 č. 6/2016). S lehkostí a nenuceností se tu suverénně píše velká literatura, která není vědeckou studií, ani souborem poetických esejů, ani poutnickou prózou, ani souborem pábitelských fragmentů, i když to všechno zde najdeme. Krajina! začíná tam, kde skončila předchozí práce, v níž Sádlo zkoumal povahu dvou titulních měst. Cesta z okraje metropole do hor „ráje sudetského“ je nejen inspirující, ale i napínavá a zábavná: „poznávat krajinu je tak trochu – ale jen trochu – jako poznávat jiné složité nebo jednoduché věci, jako je bůh, odpovědnost, koloběžka, skořice, modré nebe nebo vemeno“.
Na začátku knihy najdeme metodologický úvod, ovšem její jádro tvoří exkurze do šesti typů tuzemské krajiny. V Cestě z Libušína na Budeč autor vykračuje z Prahy směrem na severozápad a popisuje lidskou činností zasažené kladenské suburbie. Na opovrhovaných příměstích přitom nachází neočekávaný kvas – podobně jako na městských skládkách a jiných „nemístech“ z předchozí knihy. V kapitole Nikdo a Radobejl se píše: „Vykonám pouť do Litoměřic, na horu Radobýl a tam všude okolo, abych tam zkoumal všechno, co tam uvidím, pomocí botaniky, pití piva a dalších příbuzných metod a abych na Radobýlu během výzkumu potkal boryt, zárazu, pískavici, kavyly a Máchu.“ Následuje Sylva Hercinia neboli Vysočina, se svou jednotvárností a historickou nepoddajností. Do tisíciletých vrstev rašeliny se noříme v tajze v okolí Doks, poté padáme zpět do nížin a poslední kapitola nás zavede do šumavských hvozdů, které jsou stále divoké, ale zároveň se svou rekreační podstatou blíží suburbánnímu příměstí mezi Kladnem a Kralupy, odkud jsme vyšli.
Mimo dobro a zlo
Sádlo se snaží nahlížet krajinu nejrůznějšími možnými způsoby, protože takových popisů může existovat nekonečné množství. Svým pestrým stylem plným kontrastů – občas jurodivým, někdy striktně exaktním, jindy básnickým nebo proloženým historkami, hospodským žvaněním či fragmenty popěvků – vytváří novou mytologii vyrůstající z každodenního a zdánlivě banálního. Zároveň boří modly spojené s „prvoplánovým cejchováním“, ortodoxií a zaslepeností nejrůznějšími myšlenkovými fetiši. Obrací se tak proti idealizaci a mytizaci starého a zaniklého (jako příklad uvádí neexistující „barokní krajinu“ nebo „neporušený biotop“), neschopnosti žít tady a teď i hledání dnešních nedostatků v kontrastu k vybájenému „původnímu“ stavu. V šumavském oddílu najdeme Sádlovo shrnutí sporu o kácení versus nekácení, jinde narazíme na lamentaci nad nesmyslností módní a dotacemi štědře hnojené trvalé udržitelnosti: „Co je trvale neudržitelné: stolice, opice, bankrot, vrah, svah (modelové příklady z Kladenska). A ještě coitus interruptus. Co je trvale udržitelné: smrt. Jenom ta, a je jedno, že to tady najednou zazní jako barokní homiletika. Všechno je trvale neudržitelné a nic není trvale udržitelné. Natož rozvoj, natož život.“ Jednou z cenných vlastností Krajiny! je, že si její autor při popisu a analýze vůkolního světa nevystačí s hodnocením „dobrý“ nebo „špatný“.
A co je podle Sádla největší hrozbou pro českou krajinu? „To, že jsme ji přestali mít rádi takovou, jaká je. Řekni krajina, a ozve se: hrozba, vina, trest. Právě tohle pokládám za největší hrozbu. Vždyť je to přímo úchylnost!“
Jiří Sádlo: Krajina! Průchod okolím v příkladech. Kodudek, Praha 2019, 222 stran.