Rekultivace uměním?

Když přijíždíte do Ústí nad Labem, bezpochyby na vás udělají dojem velkolepé okolní kopce, kterými se majestátně vine řeka. Navzdory tomuto krajinnému romantismu je ale identita regionu spojená především s průmyslem a s tradicí těžby uhlí. Povrchové doly zdevastovaly původní krajinu, ale také nastolily otázku, co přijde po jejich vytěžení – promění se v zemědělskou půdu, les či vodní plochu k rekreaci? Tuto otázku si položily i kurátorky výstavy Poslední den stvoření Martina Johnová a Anna Remešová v ústecké galerii Hraničář, v níž se zabývají způsoby lidského přemýšlení o přírodě. Učinily tak angažovaně, jak je pro ně typické, a vybízejí návštěvníky k přehodnocení názorů.

Dopady těžby kurátorky vnímají jako jednotlivé prvky obrazu, jenž utváří identitu severních Čech: „Nové krajinné útvary, které po těžbě zůstanou, jako jsou jámy, odvaly, vrty, výsypky, odkladiště, složiště, haldy a další, jsou dobrým příkladem takového obrazu plného znaků a odkazů,“ uvádějí ve výstavním textu. Těžbu i následné krajinné úpravy chápou jako příznaky extraktivistické logiky nakládání s přírodou, což je zaměřené na rychlý zisk bez ohledu na to, jaké dopady má proměna prostředí na místní lidské i ne­-lidské obyvatele a dlouhodobé přírodní procesy. Tento přístup podle kurátorek převládá i dnes, jakkoli je v době klimatické krize krátkozraký. Alternativou, již ve svém textu v brožuře k výstavě nabízí Tomáš Uhnák, je pojetí přírody jako společně sdílených statků, jejichž ochrana a stabilizace je zodpovědností a zájmem všech. Poslední den stvoření klade důraz právě na podnětné nové vize, přičemž informační vydatnost akce je umocňována bohatým doprovodným programem. Až se návštěvník musí ptát, jaká role zde vlastně zbývá pro umění.

Studio v galerii

Ještě před celostátním uzavřením galerií stihla v Hraničáři proběhnout mezinárodní konference nazvaná Krajina po těžbě a zaměřená především právě na možnosti a způsoby rekultivace krajiny. Ani v průběhu karantény zástupci galerie nezaháleli – zaměřili se především na publikum z řad dětí a mládeže, pro které připravili pracovní listy a videa nabádající k promýšlení vztahu člověka k přírodě a povzbuzující k experimentování s animovaným filmem. Pro dospělé vznikl podcast a blog vážící se k tématu výstavy. Po znovuotevření galerie se aktivity navrátily opět do fyzického prostoru Veřejného sálu Hraničář, kde probíhá série setkání, přednášek či diskusí, a pořádají se i naučné výlety do okolí.

Důležitou součástí programu je spolupráce s ateliérem Tečka, konkrétně s architekty a urbanisty Lubošem Klabíkem, Jitkou Žambochovou a Tomášem Klapkou, kteří se podíleli i na pořádání zmíněné konference. V současnosti trojice odborníků připravuje analýzu revitalizovaného okolí jezera Milada, které vzniklo nedaleko Ústí zatopením bývalého uhelného dolu. Po dobu konání výstavy je přímo v prvním patře výstavních prostor umístěno dočasné „studio“ ateliéru, které slouží jako místo workshopů a schůzek, propojující pomyslně návštěvníka galerie s prostorem diskutované krajiny.

Umělecké pohledy

Důraz na doprovodný program a síla kurátorského záměru nicméně vedou k tomu, že výstava působí jako primárně vzdělávací projekt. Samotná umělecká díla jsou tak do velké míry jen přívěsky „doprovodného“ programu, ač jistě ne zanedbatelnými. Umění se tradičně podílí na utváření vztahu člověka ke krajině – ať už se jedná o transformaci pohledu na svět s počátkem používání perspektivy či velkolepé vize divoké přírody u romantických malířů. Také v Hraničáři je funkcí umění pobídnout návštěvníka k novému pohledu – je tak trochu ilustrací angažovaného kurátorského stanoviska (tuto tendenci zvýrazňuje i spoluautorské zapojení kurátorky Anny Remešové do tvorby videa Marie Lukáčové). Umělcům ovšem i tak zbývá dostatečný prostor, aby rozvinuli své vlastní pohledy – disponují ostatně specifickým formálním jazykem s možnostmi působení, které budou psanému textu i mluvenému slovu vždy unikat.

Nejvíce pozornosti na výstavě přitahují videa prezentovaná v nejvyšším patře galerie. Dvě z nich jasně svědčí o poučení současnou teorií. V první řadě je to ekofeministický manifest Marie Lukáčové a Anny Remešové Pole žin: důraz na ženský pohled, vyprávění příběhů a zaměření na péči není nepůsobivý, ale ani příliš objevný – pracuje se zde s kombinací dokumentárních záběrů a animace, střídáním mluveného slova a rapu, s kritikou kapitalismu a oslavou vzájemnosti, jak to známe i z jiných děl Lukáčové. Ideově spřízněný je dokument Angely Anderson, nazvaný Tři (nebo více) ekologií – feministické vyjádření ekologické intersekcionality a konfrontující ekologický způsob života v ženské vesnici v Rojavě s vysoce zátěžovou těžbou ropy frakováním v Severní Dakotě. Ačkoli se tento krátký film, zaštítěný vstupy feministické vědkyně a aktivistky Silvie Federici, zakládá na observaci, je zaměřený až příliš jednostranně a výběr řečníků neumožňuje problematizovat řečené. Ke slovu se dostanou ženy z Rojavy i aktivisté kritizující frakování, ne už ale obyvatelé poničených oblastí, kteří prodávají vodu těžařským společnostem, natožpak samotní těžaři. Síla videa je tak hlavně v emotivní obžalobě zneužívání přírody.

Příjemné je v kontrastu k dílům Angely Anderson a Marie Lukáčové subtilní poselství videa Jana Kvíze, nazvaného Pojď ven! Pojď ven! Svítá. Autor prostřednictvím rekreace u jezera Milada s humorem i poetikou kýče ohledává způsoby, jakými využíváme přírodu k trávení volného času, i to, jak přírodu přetvářejí ekonomické zájmy. Video nechává do velké míry na divákovi, zda ho osloví velkolepá romantizace přírody, soutěž o nejlepší ham­burger („Milada­-burger“) nebo osobní rozměr života v přírodních kulisách, a právě díky této volnosti nás podněcuje k přemýšlení.

A co dál?

Podobně otevřeně a intuitivně působí i prostorová instalace Program odvalu, ve které Martin Netočný pigmenty a kusy hornin přivezenými z ostravských hald naznačil na podlaze a stěně galerie podobu grafu a tabulky. Odkázal tak právě na přístup zaměřený na rychlý zisk, typický pro české nakládání s krajinou – organické přírodní útvary a vrstvy hornin, ztělesňující historii, jsou přepisovány, aby odpovídaly byrokratickému myšlení člověka a umožnily snáze generovat kapitál.

Stranou ovšem zůstává další důležité hledisko, a sice přístup k půdě u těch, kdo jsou na ní existenčně závislí, ať už skrze její zemědělské obhospodařování nebo prostřednictvím práce v těžebním či cestovním průmyslu. Jak se tím proměňuje náš vztah ke krajině? Kde jinde než právě v cestovním ruchu najdou výhledově uplatnění a zdroje zaměstnanci fosilního průmyslu? A jak zajistit přechod k šetrnému přístupu k přírodě a neohrozit přitom živobytí mnoha obyvatel jednoho z nejchudších regio­nů republiky? To snad bude předmětem příštího uměleckého výzkumu.

Autorka studuje teorii umění.