„Krása a spokojenost nepatří do básně, to není to, čím se nechává lidské srdce rozjitřovat,“ prohlašuje Ondřej Hložek v rozhovoru na straně 6. A jeho nové verše tato slova potvrzují. Často jsou to momentky z periferie, v nichž se na okraji všedních scén vedou nenápadné boje o život.
Pořádného tuláka
(via Petr Hruška, 2012)
Pavlovi O., pekaři
Pořádného tuláka
aby ses zastyděl, že obcházíš
koho nemáš
ten neustávající puch
zkažených zubů a prochcaných kalhot
Pořádného tuláka
který by ti připomenul
že už nějaký čas jsi na tom stejně
Trnou ti záda
a věže bankomatů jsou tak strmé
Vezmi si ho domů
kde tvá pohoda
vyhlíží ještě vychcaněji
Pořádného tuláka
aby se zakalila ta voda
smrdutá až po okraj
kterou si pereš domácí štěstí
Ať si jednou vzpomeneš
co všechno jsi ještě kurva
udělal špatně
***
Pes štěká do kouta
Je hubený jako obálka
toho dopisu,
co ti říkal, žes vyhrál miliony
Připnul jsem ti vodítko,
aby muži v uniformách
neměli řeči,
že sereš
na nevyhrazeném místě
Díval jsem se ti do očí
a věděl, jak
vypadá živý strach
Zas
tátovi
Zavazuji ti tkaničky
už šest let se k nim
neohneš přes opěradlo
invalidního vozíku
Tlačím tvé metrákové tělo
do kopce,
abys věděl, co nového
je při starém
U smuteční vývěsky
čteš polohlasem:
Wittek Rudolf, po těžké, šedesát čtyři
Ston Jiří, náhle, osmaosmdesát
Chmela Miroslav, tragicky, sedmdesát
Zvedneš ke mně hlavu
pokrčíš rameny a vydechneš
napůl vážně:
Zas tam nejsem
Jsi, lásko
Chodíme v kruzích
naboso
a do ran klademe
povřísla arniky
Pálí to jako čert
jen ta bolest ještě zbývá
A zatímco se učíme brát
ji po hrstech
slzet bez trhání rameny
sune se ruka k ruce
a tiskne tu druhou
Zkouší, jaké to je
nebýt prázdná
Hospoda
Říkali mi,
že ty dveře do hospody
budou jeho márniční brankou
Od ukazováčku se mu sype popel,
náklonnosti se změnily
v nedůvěru
a ta v nevěru
v ten kousek domu,
co ještě mu zůstal před hřbitovní zídkou
Pozbyl slz – z vousů pláče mu pivo
a rum, jen stín, který už nic
nevrhá
Až jednou zase půjde
a uvidí muzikanty,
u truhly mu nebude nikdo
divoce spílat
Bude jen nedoslýchavé ticho,
které se zachytí za jeho rameno
A očima blýsknou ty litry
propité lásky
Půlnoc
Roleta práskla o rám okna,
těžká fuga noci
Olezlé hvězdy se zasouvaly
do oblohy,
jako zděšené pyje býčků
před prvou kopulací
Křach!
Měsíc se o tovární komín
rozlomil na dva kusy,
noc upustila svou lampu
a den přešlápl v čekárně
Sen
Shořel červenec,
obepsaný potem
Stařeček vyšplíchl
lógr z kávy na zápraží
Radkovský kostel zanořen
v nebi, u fary odkašlává procesí,
dupe cestou k Maria Talhof
Jsem šťastný,
že objímám celou tu krajinu v letu
Utíráš si sluneční prach z obličeje
do kalhot, rozvrkočená,
s upísknutím v krku ze zlatého dne
Jsem šťastný,
že objímám celou tu krajinu v letu
Bílé ubrusy oblak
shrnuty jsou u břicha rybníka,
hýbou se pod tíhou
budoucího pláče
A jen tak ve snu jsem šťastný,
že jsem objal celou tu krajinu v letu
Sklepní
Zahradou letí požár,
za zády prsty deště
Tiše se díváš okénkem,
ruměná v obličeji,
cuká tebou nedočkání,
tím víc, čím blíž je bouře
A v prsou, která se ti
kulatí životem,
těžké hrozny krve
***
Pes štěká do kouta
Je hubený jako obálka
toho dopisu,
co ti říkal, žes vyhrál miliony
V léčebně kouří
tak, že si pálí prostředníček
do krve
Žlutá čelenka stahuje
mohutné obočí,
sluší mu
stejně jako pocintaný svetr
od ranní kávy
U popelníku nechává ležet
zapalovač, škrtátkem od sebe
Říjen
Čtyři patnáct ti to jede
Usmýkaná fenkou popadneš tašku
otočíš se na podpatku
a zahulákáš cosi do hlášení
staničního rozhlasu
Zavlálo to,
ve zdrhovadle rána
Za dvě hodiny na to,
když pomalu kladeš
nohy způsobně v jiném kraji,
přerazil jsem svůj spánek
o tichá slova v krajině
Sypala se jako štěrk
– že zas ten měsíc
o chlad kořalky
drcen bude k listopadu
Až
Až zase přijdeš,
budu se kymácet ve větru
– ozvalo se do zdi
Ta chvíle hrkla
jako špinavá voda
po vytírání schodů v baráku
a zahnila pod nehty
Sedíme teď spolu
u lampy,
láhve zubrovky
a jíme zavináče
Už žádnou ozvěnu
žádné kdyby
Ještě budeme dlouho pít
než dojdou kyselé ryby
***
Pes štěká do kouta
Je hubený jako obálka
toho dopisu,
co ti říkal, žes vyhrál miliony
Nakláním se do ulice
Ještě ji neřízlo ranní světlo
Je neděle, den praného
prádla a pečených kuřat
Ale ty prozatím spíš,
neklidně a oddaně
Do snu se ti krade
i ten můj,
probdělý na mýtinu
Podhradí II.
Veronice
Prohlížíš se na hladině
umyvadla
Oprýsknutý smalt trčí
do stojaté tvrdé vody
Buď se mnou
Deky voní spáleným
habrovým dřevem,
jak ses do nich v noci
choulila
jsou kyselé pro nos,
nastokrát propocené
a nevětrané
V kulaté krabici
od sušenek lovíš jehlu a nit
Ještě na straně zapošít
strach, co není nikdy daleko
Jen pro tenhle večer
buď se mnou
Oltář
pivnici U Mnicha
Na konci řady
pánských hajzlů
hledí do běloby
pisoárů Dva
Mumlají něco
o věčné spáse
Žiše Christa
Oči s těžkými víčky
hypnotizují
desinfekční tabletu
Pak se svalí a hlasitě chrápou
alespoň na těch pár minut,
než se ten kousek
chlapského světa
připotácí omodlit někdo další
Slezský nonstop
Kubovi Chrobákovi
Ti řikam,
jak to tam buchlo
dup a tři prsty
v prdeli!
Střelmistr Vočko
zatlouká pravdu za každým slovem
do desky stolu
žmoulá vyhaslou cigaretu
voní jako muzikálová herečka
Ve výloze baru kvetou neony
Panáci nocující
neslyšně sedí u své pravdy
a lokají do rytmu
Na dlouhých schodech
u Absolutu
na někoho čeká pes
***
Pes štěká do kouta
Je hubený jako obálka
toho dopisu,
co ti říkal, žes vyhrál miliony
Srpek měsíce leží
ve výloze
Oprýskaný svatý Duch
zeje prostorem
Byla půlnoc
Ladič varhan přejíždí
pedálnice tam a zpět
tahá za traktury
Dva tisíce čtyři sta
dvacet dvě píšťaly mlčí
Ještě chvíli
než se rozhrne mokvající
šero a kostelník Michal odemkne
Z dálky už slyším šustění berlí
i v hodinu smrti naší
Amen
Masarykova třída 334/20
Chodba v jícnu
oloupaná jako kus jílu
V díře po hasičáku
se každý den zelená
umělý filodendron
V druhém schodu zatlučený
hřebík
Roky němé stěny
rozštěkal pes
Nahoře tušení nebe
otřískaným světlíkem
hrne se dešťová voda
Senzory cvakají
a nachytávají nás
při pohybu
Nikdo nezametá
***
Došel petrolej v lampě
Sedíme potmě
v kuchyni,
okénkem padá světlo
na tvou tvář
Tiskneš mi zápěstí,
cítím vlastní tep
Uřízli jsme tehdy
panty, aby se ty dveře
nedovíraly
Aby se při těch definitivách
nedalo za sebou prásknout
navěky