Terapie animákem

„Zavři obě oči, abys otevřel to třetí,“ říká animovaná rytířka Trudy The Love Barbarian v animovaném seriálu Půlnoční evangelium a přitom drží v ruce růži, která léčí zranění. Sérii tvůrce Pendeltona Warda, který stojí i za seriálem Čas na dobrodružství (Adventure Time, 2010–2018) nebo internetovou řadou Bravest Warriors (Nejstatečnější bojovníci, od roku 2012), spustil Netflix letos v dubnu. Stejně jako pro Čas na dobrodružství jsou i pro Půlnoční evangelium typické absurdní zápletky a zběsilé tempo. Na první pohled se zdá, že jde o bláznivý animák, kde se zvuk a obraz místy zcela rozcházejí a vzniká naprostý chaos. Bylo by ale škoda dát na první dojem a připravit se o psychedelicko­-terapeutický zážitek, který seriál přináší. V jednotlivých epizodách se otvírají psychologická témata, jako meditace, vyrovnávání se s traumatem a ztrátou, hledání smíření, snaha o nový začátek nebo třeba sex na DMT. S nadsázkou by se dalo říct, že Evangelium skrze animovaná kosmická dobrodružství promlouvá divákům do duše.

Uděláš se mnou podcast?

Clancy Gilroy žije v přívěsu, má fenu Charlotte, je růžový a miluje nahrávání „spacecastů“ s obyvateli neprobádaných zákoutí galaxie Barevná stuha. V každé epizodě Půlnočního evangelia se vydává na novou cestu a vede s obyvateli vesmíru dlouhé rozhovory o zásadních otázkách života a smrti. Na své tripy vyráží prostřednictvím simulátoru a pokaždé v jiné podobě. Jednou cestu absolvuje jako plážový svalovec, jindy třeba jako hrající duha. Také bytosti, s nimiž se setkává, většinou mění podobu – rozpouštějí se, někdy i umírají a znovu se rodí. Vyprávění to ale nijak nenarušuje. Clancy ani jeho hosté se netají zálibou v nejrůznějších duchovních praktikách a změněných stavech vědomí, k nimž se ostatně diváci mohou přiblížit třeba i tím, že zhlédnou celé Půlnoční evangelium najednou.

Jednotlivé epizody seriálu vznikly z rozhovorů pro podcast The Duncan Trussell Family Hour a právě moderátor Duncan Trussell propůjčil svůj hlas Clancymu. V rozhovoru pro web inverse.com Trussell celkem nepřekvapivě sdílí své nadšení pro asistovanou terapii s užitím psychedelik, konkrétně psilocybinu. Moderátor si prošel léčbou rakoviny, a mluví tak i z vlastní zkušenosti, když skrze Clancyho diskutuje o zážitcích blízkých smrti nebo vyrovnávání se se ztrátou.

Dalším postavám spacecastů propůjčila hlas řada více či méně známých osobností z oblasti psychoterapie, duchovní praxe nebo umění. Například ve druhém dílu cestuje Clancy na lodi plné koček s „rybičkovým mužem“ Darrylem, jehož namluvil umělec Damien Echols. Ten strávil celé mládí v arkansaské státní věznici, kde si odseděl osmnáct let za vraždu, kterou nespáchal. Už ve vězení se zabýval mystikou, studoval okultistu Aleistera Crowleyho a buddhismus a v seriálu ústy „rybičkového muže“ tvrdí, že ovládá magii. V jedné epizodě se Clancy setkává s rytířkou Trudy, ve skutečnosti lektorkou meditace vipassaná Trudy Goodman, jindy zase probírá blízkost a víru s Anne Lamott, autorkou autobiografických románů o mateřství, depresi a závislosti. Každá epizoda seriálu zkrátka překypuje referencemi na nejrůznější reálné i fiktivní osobnosti, třeba ve třetím díle se objevuje již zmíněný Aleister Crowley, v osmém pro změnu Ram Dass opakuje svou legendární mantru „Prostě buď tady a teď“ a ve čtvrté epizodě Clancy na svou planetku přináší vzácnou růži a stará se o ni, aby neuvadla.

Projdi skrz

Forma vyprávění je v Půlnočním evangeliu specifická tím, že zvuk a obraz plynou téměř nezávisle na sobě, přičemž obě složky jsou stejně fascinující a možná by fungovaly i samostatně. Pokud bychom chtěli seriál vnímat čistě racionálně, asi by na nás opravdu působil jako psychedelická šílenost. Proč by ale série o objevování a přijímání sebe sama neměla vypadat právě takto? Možná, že právě kvůli bláznivé animaci, která jen volně souvisí s rozhovory, se dají unést nekonečné „deep talky“ v tak zahuštěné formě, v jaké je Půlnoční evangelium přináší. Animace také umožňuje znázornit psychedelické fenomény, jako jsou pocit jednoty nebo prožitek neplatnosti času a prostoru, jak je popisuje průkopník psychedelické terapie William Richards ve své knize Sacred Knowledge (Posvátné vědění, 2015).

Dialogy v jednotlivých dílech plynou nenuceně a důvěrně, jako by diváci poslouchali rozhovor blízkých přátel, kteří spolu sdílejí cokoli a všemu se dokážou zasmát, protože se spolu cítí v bezpečí. Obraz a zvuk vytvářejí zvláštní, trochu nesourodou kombinaci, která však není rušivá, a i když se děje něco absurdního, děsivého nebo prostě jen divného, snadno se přes to přeneseme. Musíme se přece dostat dál a nakonec – spolu s Clancym – zase zpátky ze simulátoru do reality. Jak říká básník Robert Frost: „Někdy je jediná cesta ven ta, co vede skrz.“ Nevyzpytatelnost seriálu je potřeba přijmout a pokud možno si ji i užít. Kdybychom zůstali u psychedelické metafory, celá galaxie Barevná stuha by vlastně představovala Clancyho vnitřní svět se všemi objekty a entitami, které jej obývají. Díky simulátoru, nadšení a otevřenosti je hrdina s těmito obsahy schopen navázat kontakt, a získat tak důležité odpovědi.

V první polovině seriálu představuje každá epizoda samostatně fungující spacecast. Když diváci spolu s Clancym projdou témata ztráty, meditace nebo očištění mysli a mají pocit, že už se dostali dost hluboko, objeví se postava Smrti, poté téma mateřství a zrození a seriál dostává téměř archetypální rozměr. Pokud na pravidla Půlnočního evangelia přistoupíte, je dost možné, že při poslední epizodě budete slzet dojetím. A pokud sami procházíte terapií, je to skoro stoprocentní.

Kdo je osvícenější?

Množství objevů a nových projektů spojených s psychedelickými látkami v posledních letech roste. Už se neřeší, zda mají psychedelika léčebný potenciál, ale spíš kdo s nimi bude nakládat a jak zajistit jejich dostupnost pro pacienty. Stejně tak dnes nikoho nepřekvapí sdílení psychických stavů a úzkostí online. Půlnoční evangelium je v tomto ohledu přirozeným produktem atmosféry posledních let. Podobně hluboko se do tématu duševního zdraví ponořil i animovaný BoJack Horseman (2014–2020), v němž diváci měli možnost prožívat neúspěšný, ale vytrvalý souboj stárnoucího seriálového herce, koně BoJacka, se sebou samým. BoJack Horseman však na rozdíl od Clancyho kosmických výletů a planetárních setkání nechává diváky naštvané a bezradné.

Půlnoční evangelium je osvěžující lehkostí a citlivostí, s níž přistupuje k jednotlivým tématům. Specifická forma seriálu nám ukazuje, že věci související s duševním zdravím někdy působí absurdně, že jsou nepředvídatelné a že většinou nemají jednotnou formu – každý z nás prostě prožívá a vnímá jinak. Příkladem je rozhovor Clancyho se Smrtí, která chce, aby nejprve popsal, jak si ji představuje. Vznikne něco mezi dětským bagrem a krabem. Prostřednictvím rozhovorů a reálných příběhů o těžkých životních situacích si uvědomujeme, že problémy je možné zvládnout. Půlnoční evangelium navíc nepostrádá humor a dokáže si – třeba formou pop­-up reklam na Clancyho počítači – utahovat ze závodů v „osvícení“ i z toho, že pro mnohé se rozpouštění ega stalo další položkou v diáři, kterou si chtějí odškrtnout.

Každý trip ale jednou skončí a Clancy se na konci jednotlivých epizod vrací zpátky domů do svého přívěsu. Půlnoční evangelium divákům opakovaně potvrzuje, že vzájemná blízkost je v pořádku, že i zranitelnost je někdy potřeba, že bolest nemizí ze dne na den a že krize může být novou příležitostí. Uvedení seriálu na Netflixu bylo navíc ideálně načasováno – na dobu vrcholící pandemie. Přestože se budeme vzpamatovávat ještě dlouho, už teď je jasné, že některé věci můžeme v budoucnu dělat jinak a lépe.

Autorka je psycholožka.