Americká esejistka Rebecca Solnit učinila z putování krajinou své celoživotní téma, kterému věnovala několik knih. Různorodost míst, jež navštívila, se projevuje v širokém tematickém záběru i v křížení stylů. Autorka vybízí k návratu k osamělé pomalé chůzi, jejíž bezcílnost stojí v opozici ke společnosti, v níž je smyslem pohybu hlavně výdělek.
Chůze se vkrádá do běžné řeči, aniž by si to člověk uvědomoval. Lze „jít proti proudu“ nebo „sejít z cesty“. Cesta může být „trnitá“, nebo naopak snadná jako „procházka růžovým sadem“. Reportéři jdou „do terénu“, vědci se pohybují ve „výzkumných polích“. Můžeme se točit v kruhu, zatoulat v myšlenkách nebo chodit kolem horké kaše. „Chůze je jednou z nejsamozřejmějších, ale také nejpodivnějších věcí na světě,“ píše americká esejistka a spisovatelka Rebecca Solnit ve svých kulturních dějinách chození Wanderlust (2001): „Zatoulala se do nejrůznějších oblastí, jako náboženství, filosofie, krajina, městské plánování, anatomie, ale také alegorie nebo milostný žal.“
Rebecca Solnit studovala literaturu o anglických zahradách, texty věnované pěšímu putování, turistické memoáry z 19. století a zmínky o chození stopovala i ve viktoriánských románech, feministické teorii, beatnické poezii nebo v úvahách filosofů, kteří přemýšleli nejen o chůzi, ale i při chůzi. Wanderlust ovšem není jediná kniha o tématu, kterou napsala: rozličné krajiny se objevují i v osobnějších, deníkově laděných textech A Field Guide to Getting Lost (Průvodce ztrácením se, 2005). Autorka, která toho dost nachodila nejen při túrách po americkém západě, Novém Mexiku, Nevadě, kalifornských kopcích či Mohavské poušti, ale i na demonstracích v ulicích měst, tu píše o touze, kterou vyvolává pohled na modř vzdáleného horizontu, nebo uvažuje nad tím, proč jsou smutné písně krásnější než ty veselé. A právě schopnost odhalovat čtenářům neprošlapané cesty – v myšlenkách i na skutečných mapách – z ní dělá nejslavnější „chodící esejistku“ současnosti.
Právo na naději
Dílo Rebeccy Solnit charakterizuje touha objevovat a nechat se vést do neznáma; vydobýt si vlastní místo a učit se od okolí lépe mu rozumět. Deník New York Times o spisovatelce prohlásil, že je „hlasem odporu“. Dodejme, že díky jejímu eseji Men Explaining Things to Me (Muži mi vysvětlují věci, 2008), obsahujícím historku o tom, jak ji na jednom večírku jakýsi muž poučoval o její vlastní knize, aniž by si uvědomil, že mluví s autorkou, vzniklo slovo „mansplaining“.
Kromě toho, že vydala téměř tři desítky knih, Solnit pravidelně píše pro Harper’s Magazine a publikuje také v britském Guardianu nebo v London Review of Books. Šíře jejích témat je obdivuhodná – namátkou jmenujme přírodní katastrofy, gentrifikaci, historii zapatistického hnutí, industrializaci amerického západu, Alzheimerovu chorobu nebo Yosemitský národní park. Ve svých aktuálních textech přitom hájí právo na naději, která v době klimatické krize, Trumpa a pandemie mnohým schází.
Rebecca Solnit vyrůstala v San Francisku. Její rodiče sice byli levičáci a protestovali proti válce ve Vietnamu, ale nijak harmonický vztah s nimi neměla. Před agresivním otcem, který se živil jako městský plánovač, musela utíkat a ve svých knihách opakovaně vzpomíná, jak jí, když spala, vychrstl do obličeje čokoládové mléko. Z domova odešla v sedmnácti letech, cestovala, vystudovala žurnalistiku a od osmdesátých let působila jako environmentální a lidskoprávní aktivistka. Až později se s nasbíranými zkušenostmi začala živit jako novinářka na volné noze. „Když jsem začínala, esej byl dekorativním žánrem, belles-lettres. Eseje psané především ženami se automaticky považovaly za memoáry, i když jimi nebyly. Dnes mají eseje znovu vliv a jsou velmi přesvědčivé,“ ohlédla se za svou kariérou v rozhovoru pro Guardian. Ostatně její knihu Hope in the Dark (Naděje v temnotě, 2016), kterou dala volně na internet po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, si za jediný týden stáhlo přes třicet tisíc lidí. Solnit si dokáže čtenáře získat empatií, osobním tónem i tím, jak kloubí literární jazyk s politikou a selský rozum se znalostmi z různých oborů. „Mé psaní je v lepším případě interdisciplinární, v tom horším se někdy až moc toulám,“ zhodnotila se sama autorka, která jako své největší vzory uvádí Virginii Woolfovou, Henryho Davida Thoreaua nebo Johna Bergera. Už jako mladou kritičku umění ji prý otravovalo rozlišovat mezi různými žánry a styly – kulturní publicistikou, environmentální novinařinou nebo poezií.
Pěšiny a chodníky
Esejistická kniha Wanderlust je deníkem, kunsthistorickým ponorem i historií všeho možného od zahradní architektury po politické revoluce. Rebecca Solnit si pokládá možná banální, ale bytostně estetickou otázku: kdy se lidé začali při chození kochat okolím a příroda se stala uměním? „Dokud se nestala krajina důležitou, chození bylo pouhým pohybem, ne zážitkem,“ píše. Hlavním předpokladem pro takovou změnu podle ní bylo, že se život v Evropě v 18. století stal bezpečnějším. Místo hradů a pevností se stavěly zámky a paláce s tím se mohly začít rozvíjet také zahrady, které už nebyly zastiňovány vysokými hradbami a které se otevíraly i veřejnosti. Renesanční zahrada byla místem, kde si člověk mohl sednout a chvíli přemýšlet, ta barokní zase oslňovala geometrickým uspořádáním. Autorka detailně líčí, jak ze zahrad mizelo ovoce a květiny, protože měly být prostorem, kde se nesklízí nic jiného než potrava pro mysl. Postupně se také rozšiřovaly cesty, aby po nich lidé mohli chodit a konverzovat: „Pěšiny a chodníky se staly velice důležitou součástí zahrad, což je nepřímý důkaz stoupající popularity chození.“ Divočina dostala prostor až v anglické zahradě. Od té doby byla hlavním lákadlem zahrad krajina ve své „přirozenosti“.
Došlo také k rozvoji cestování a pěších túr. Když se chodec nemusel obávat přepadení bandity, měl víc času kochat se okolím. Dlouhé vycházky nebyly jen zdrojem pro romantickou literaturu, inspirovaly také samostatný žánr eseje o chůzi. Průkopníkem byl William Hazlitt se svými zápisky On Going a Journey (Na cestě, 1821), kde medituje nad vztahem chůze a přemýšlení. „Jednou z nejmilejších věcí na světě je vydat se na cestu, ale nejraději chodím sám,“ vyzdvihuje Hazlitt samotu jako základní předpoklad pro takové dobrodružství. „Nemůžete totiž číst otevřenou knihu přírody, aniž byste byli neustále vystavováni nesnázím, jak ji přeložit ostatním.“
Listovat si takovým exkursem je poučné i dnes, téměř dvacet let od prvního vydání Wanderlust. V době environmentální krize totiž zažívá psaní esejů o přírodě, krajině a chození nečekaný návrat, jak dokazují knihy o britské krajině od Justina Hoppera nebo memoáry novináře Luka Turnera věnované vlastní sexualitě i Eppingskému lesu Out of the Woods (Z lesů, 2019).
Umění ztrácet se
S postupující urbanizací v 19. století se město stále častěji přirovnávalo k divočině a zároveň se urychlil proces devastace divoké přírody. „Nenajít ve městě správnou cestu může být nezajímavé a banální. Vyžaduje to především ignoranci, nic jiného. Ale ztratit se ve městě, tak jako se můžete ztratit v lese, to chce úplně jiný výcvik. Názvy ulic a značení, kolemjdoucí, střechy, kiosky, bary musí k poutníkovi promlouvat jako praskající chodník pod jeho nohama,“ napsal Walter Benjamin, který toulky městskou krajinou povýšil na umění a kterého Solnit považuje za největšího ze spisovatelů-tuláků. Divočinu podle ní nacházel i v rostlinách bujících v puklinách asfaltu, chození bylo jeho způsobem ověřování hypotéz a na cestě nakonec i zemřel, když prchal před nacisty přes Pyreneje do Španělska.
„Ztratit se znamená žít plně v přítomnosti, tedy být schopen zažít nejistotu a tajemství,“ tvrdí autorka ve své knize. Z dnešního života se však chůze vytrácí nebo se omezuje na nejnutnější minimum. Je to, jejími slovy, jako když se duše odděluje od těla. S nástupem GPS, chytrých telefonů, Google Maps a mobilních aplikací je také čím dál těžší se ztrácet. Nedávná koronavirová epidemie nám nicméně dala aspoň malou lekci z flanérství a připomněla nám, jaké to je, strávit chvíli o samotě v prázdných ulicích nebo se projít po odlehlých zákoutích města či lesních pěšinách, aniž by bylo nutné někam spěchat. Leckomu to umožnilo uvidět a zažít dobře známá místa jinak. Najednou zde nebyla smysluplnější činnost než chození, které je podle Rebeccy Solnit „způsobem, jak vytvářet svět a jak v něm opravdu pobývat“, ale také specifickým vyjádřením odporu proti mainstreamu.
Autor je hudební publicista.