Prostě dada

V českém veřejném prostoru představuje antifeminismus normu. „Za večer zvládnu vypít deset piv, ale rozhodně nejsem feministka,“ dozvídáme se například z rozhovoru s výčepní Lucií na webu Žena­-in. Podobných ujištění se čtenářům, divákům i posluchačům dostává od úspěšných žen pravidelně. A většinou se jich na feminismus ani nikdo nemusí ptát, „nejsem žádná feministka“ tu vlastně patří mezi obvyklé zdvořilostní fráze. V pragmatické rovině je to jistá forma omluvy: ano, trochu vynikám ve svém oboru, ale nebojte se mě, stále jsem „ženou“. Co to vlastně znamená? Že péčí o domácnost a servisem celé rodině vyplní svůj veškerý volný čas? Že je připravena smířit se s nižším platem, než jaký za stejnou práci dostávají muži, a jen malou šancí na vedoucí pozici? Nebo nás dotyčná chce jen ujistit, že je čistotná, nosí krajkové prádlo, a když ji někdo plácne po zadku, tak bude polichocena, a když ji někdo znásilní, tak se nad to prostě povznese? Proč se v Česku tolik žen halasně distancuje od feminismu? A to včetně „profesních intelektuálek“ – například spisovatelek, které feminismus buď ignorují (třebaže ve svých knihách popisují různé traumatizující ženské zkušenosti, nepovažují situaci žen za systémový problém), anebo jejich texty a postoje dokonce tvoří přímo milníky českého antifemu: systematicky o svou veřejnou antifeministickou tvář pečuje například Bianca Bellová, částečně i Petra Hůlová. Na to, abychom zjistili, proč jsme v tomto tak vzdáleni Evropě, Kanadě nebo i Spojeným státům, se musíme vypravit do devadesátých let – a možná ještě dál.

Strach a dezinformace

„Nechci se feminismu vysmívat, málo o něm vím a jsem připraven věřit, že zdaleka není jen vynálezem nějakých hysterek, znuděných paniček nebo zhrzených milenek. Musím však konstatovat, že v našem prostředí – jakkoli tu jsou ženy na tom mnohonásobně hůř než na Západě, se jeví feminismus prostě jako ‚dada‘,“ napsal Václav Havel o dvou italských feministkách, které přijely do Československa s lidskoprávní peticí za místními disidentkami. A našel pro onu feministickou cudnost vysvětlení: za vším je středoevropské klima se zesíleným smyslem pro ironii a černý humor, strach z komické vážnosti, z patosu, z „lyrického vztahu ke světu“ – půjčuje si Havel od Milana Kundery. Jinými slovy, ženy­-disidentky se nebály, že budou žít životy posluhovaček v nedostatkové ekonomice, přepisovaček mužských myšlenek, a nadto že budou snadným terčem jakékoli sexuální toxicity. Místo toho měly obavu, že se zesměšní, ztrapní… před chlapama! Jak moc tento opatrný postoj vyrostl z toho, že i diskurs disentu, jeho témata i formy ovládali muži? A nakolik je zde ještě hlubší, genderově univerzální důvod: není to ten zde dobře známý a zabydlený strach nevyčnívat z řady? Neupozorňovat na sebe? Mentální svět disentu, šedé zóny i celé oficiál­ní socialistické hierarchie včetně paranoidního ÚV, se převážně nesl v podobné taktizaci, opatrnosti a konformitě v rámci svého sociál­ního okruhu, pokroky se na všech frontách děly především v „mezích zákona“, v detailech, opatrně…, jakkoli existovaly výjimky.

Po roce 1989 místní diskusi o feminismu modifikoval Josef Škvorecký sérií tří článků, které vyšly v Respektu v roce 1992 se společným podtitulkem Dobrodružství amerického feminismu. Tyto nenávistné a ve své podstatě dezinformační texty o americkém feminismu, v nichž se střídavě píše o „ideologii ženské nadřazenosti“ a „ideologii lesboidního feminismu“, americkou realitu popisují jako svět, kde jsou společenské interakce posuzovány silně bigotně, jako mužům nebezpečné, jako svět zákeřné války žen proti mužům a podobně. Škvorecký rozhořčeně popisuje některé americké sexuální kauzy, například případ, kdy profesor obtěžuje „jako zamilovaný delfín“ studentku v bazénu a je potrestán vskutku drakonicky – dvouletým zákazem vstupu do školního bazénu, se náchodskému rodákovi jeví téměř co definitivní rozvrat světa. Mimořádně odpudivě pak Škvorecký traktuje případ boxera Mika Tysona, který znásilnil Desiree Washington. Jméno oběti pro autora příznačně nebylo důležité, je to prostě „dívenka“, která se nemá co divit, že „pyj stotřicetikilového obra“ na jejím přirození zanechá stop. Intelektuál s imagí gentlemana tak odkrývá nejen chabé povědomí o ženské anatomii, ale i svou méně „gentle“ tvář: bytostným komponentem antifemu je totiž představa sexu jako aktu násilí – což podmiňuje postoj antifeministů ke znásilnění: ono je totiž vlastně něčím úplně normálním. Nutno říci, že všechny tyto spisovatelovy fantazie jsou v českém prostředí nejen vnímány jako autentická zkušenost emigranta, ale právě pro Škvoreckého literární význam také jako legitimizující a autoritativní.

Věrni zůstaneme

Z intelektuálních autorit předlistopadové politické opozice či exilu se vůči feminismu vymezovali i další autoři, jako například Ota Ulč nebo Ludvík Vaculík. Intelektuální svět navíc nedokázal v devadesátých letech zacelit brutální mezeru, kterou způsobila dvě desítky let trvající normalizační odtrženost od aktuál­ních myšlenkových směrů na Západě: nejen feminismu, ale i poststrukturalismu, dekonstruktivismu či psychoanalýzy. Vlažnost vládla vůči marxisticky orientovaným filosofům, sociologům a v Česku se obecně uhnízdila apriorní přehlíživost vůči všemu, co zavánělo levicovou myšlenkovou orientací a kritikou (i u nás konečně budovaného) kapitalismu.

České myšlení se nechalo ovládnout domýšlivou iluzí, že to, co levicoví intelektuálové na Západě naivně hlásají a objevují, jsme my už zažili „v komunismu“, iluzí zdravého českého rozumu a tradice, zesílenou strachem ze sociálního inženýrství – místo toho zde převládlo politickými změnami omámené pozorování nové reality, jež se měla za přirozeně nevyhnutelnou. I díky vlažně romantizujícímu vztahu ke všemu, co potírali komunisté, tak české demokratické myšlení zůstalo věrno uniformám: sokolským, skautským i katolickým komžím… Naše domnělá přecitlivělost na ideologie je spíše výrazem maloměstsky zakonzervovaného sociálního konstruktu „tradičních vztahů“, kde vskutku nezbývá příliš prostoru nejen pro svobodomyslné ženy, ale ani pro menšiny: etnické, sexuální a vlastně ani (sub)kulturní.

Antifeminista: nejkřehčí muž

Je paradoxní, že sexuální emancipace se chopily ženské časopisy, které ženskou sexualitu odstrojují z vrstev kanýrů stereotypizace odvozené z křesťanských konstruktů pasivní nebo nečisté sexuality žen, již je potřeba kontrolovat a ovládat. Feminismus si brzy osedlala i komerční média – a to jako značně splašeného koníka. Zatímco intelektuální feminismus a později genderová studia nabíraly na síle jen pozvolna, komerčně ambicióz­ní média, přestože jim chybělo elementární teoretické povědomí, intuitivně chňapala po čemkoli konfliktním. Na přelomu tisíciletí se tak proto mohla zrodit hvězda mužského šovinismu Josef Hausmann. Vzděláním biolog, který o svém, feminismu rádoby oponujícím učení později opakovaně vydával příručky Základy mužského šovinismu či Mužský šovinis­mus pro znalce, dodnes radí ženám na webu proženy.cz, pravidelně se objevuje v televizi – kupodivu velmi často té veřejnoprávní. Hausmannovy názory nepředstavují ucelený myšlenkový systém, celý ten arogantní humbuk je pouze o malém, křehkém „já“ autora, které je pro jistotu obaleno hypertrofovaným nánosem společenských a sexuálních nároků a „přirozených“ práv na sex, disciplinaci žen, volný čas, nadřazenost a privilegia. Opět se zde objevuje prvek od přírody agresivního samcovství, které autor tak rád performuje v různých debatách s feministkami. Pochodeň tradic devadesátých let dodnes nese také časopis Reflex, jehož ústředním antifeministou byl donedávna Jiří X. Doležal, který například u příležitosti MDŽ uspořádal kulatý stůl na téma „kdo může za znásilnění“.

Tento exaltovaný antifem poskytl legitimitu všem možným dalším dnešním formám antifeminismů včetně „odborně argumentovaných“: „historikovi“ Vlastimilu Vondruškovi, právničce Daniele Kovářové, psycholožce Lauře Janáčkové a mnohým dalším. Pro příklady přirozenosti ženské podřadnosti se sahá do pravěku, středověku, do čeledi tučňákovitých či po vzoru Jordana Petersona ke korýšům.

Literaturou jsme začali a literaturou zde také skončíme. Za první českou beletristickou knihu o feminismu lze považovat Mstivou kantilénu aneb Rigor mortis aneb Feministický nářez Caroly Biedermannové (1992). Autorka se ve své spíše osobní zpovědi než příběhové fikci stylizuje do křehké nesportovkyně, jež poučena manželstvím přehlíživě až štítivě glosuje mužskou část společnosti a její uslintané zvyky. Vše společensky neblahé je pro ni ale také výsledkem socialistického kolektivismu, feminismus naopak ztotožňuje se světem žen, jež se dokážou seberealizovat v kapitalistickém blahobytu. Jakkoli jsou některé její postřehy výmluvné, vyhrocení ženských a mužských světů do nesmiřitelných pozic dělá z její verze feminismu nakonec jen parodii a snadný terč. Bohužel ani na tuto, snad trochu konjunkturálně vystavěnou knihu už spisovatelky či spisovatelé nenavázali. Stejně jako na podstatně subtilnější, intelektuálnější a zároveň existenciálnější feminismus Alexandry Berkové. Otázka pro příští dekádu tedy zůstává: „Která z vás je tady feministka?“

Autorka je literární kritička.