Letošní volba polského prezidenta se stala sledovanou událostí i ve světě a zúčastnilo se jí výjimečně vysoké procento voličů. Silná polarizace, typická pro současné Polsko, ovšem způsobila, že přání celospolečenské kampaně, aby volby Poláky nerozdělovaly, ale spojovaly, zůstalo nevyslyšeno.
Předvolební prezidentská kampaň v Polsku byla plná dramatických změn a zásadně ji ovlivnila pandemie koronaviru. Lidé mohli hlasovat nejen osobně, ale také poštou, měnilo se i datum: místo 10. května se Poláci k urnám vydali 28. června a 12. července. Účast v prvním kole byla 64,5 procenta a ve druhém 68,18 procenta. Téměř tak byl překonán dosavadní polský rekord z roku 1995. Došlo i na výměnu tváří, nevýraznou Małgorzatu Kidawu-Błońskou vystřídal v barvách Občanské koalice varšavský primátor Rafał Trzaskowski, kterého podpořili mimo jiné komunální politici především z větších měst. Svůj mandát obhajoval Andrzej Duda. Ten byl poprvé zvolen v roce 2015 a nominovala ho vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS). Podívejme se na polské volby optikou vítězné Dudovy kampaně. Jakou strategii zvolil pro udržení stávajících a získání nových voličů?
Hledá se průměrný Polák (a nepřítel)
Zdůrazněme, že Duda už pět let není členem PiS a samotná strana – vedená Jarosławem Kaczyńským – nebyla v kampani ani příliš zdůrazňována. Její lídr se objevil jen v nejdůležitějších okamžicích a všeobecně bylo Právo a spravedlnost přítomno spíše v negativní kampani protivníků. Prezidenta místo toho na každém kroku provázely národní symboly a barvy, bíločervená polská vlajka.
Dudovo heslo „Můj prezident“ silně připomínalo kampaň Miloše Zemana z roku 2018, která se nesla v duchu sloganu „naše země, naše zájmy a náš prezident“, a to včetně podobného využití národních symbolů. Členové vlády v čele s premiérem Mateuszem Morawieckým se stali vizitkou a garantem splnění slibovaného programu prezidenta, který prakticky splývá s vládním programem. A tak se jejich cesty po Polsku, během nichž předávali symbolické papírové šeky, staly důležitou podporou i součástí Dudovy kampaně.
Ta se zaměřila na takzvaného průměrného Poláka, kterého předchozí vlády opomíjely. Stejně jako v případě národních barev tu boj probíhal podle vyzkoušeného, osvědčeného a v politice oblíbeného principu „my versus oni“, rozdělení na „nás“ a „cizí“. Duda proti sobě staví „okresní“ a „velkoměstské“ Polsko („warszawka“ je něco jako pražská kavárna, abychom připomněli tak oblíbené sousloví prezidenta Zemana), „opomíjené“ a „elity“. Ačkoli Duda ve své bílé a vždy vyžehlené košili působí podobně elegantně jako jeho soupeř ve druhém kole Rafał Trzaskowski, dokázal voliče přesvědčit, že je blíž obyčejným lidem z malých městeček a vsí.
Kdo jsou ještě „ti cizí“? V této roli dominovaly polské volební evergreeny, tradiční ideologičtí i historičtí nepřátelé. Z těch modernějších jsou to zastánci takzvané ideologie LGBT, před druhým kolem se dokonce navrhovala změna ústavy. Duda toto ohrožení v Brzegu komentoval: „V dobách komunismu se dětem ve škole vnucovala komunistická ideologie. To byl bolševismus. Dnes se také pokoušejí našim dětem vnucovat ideologii, jen odlišnou. Úplně novou, ačkoli je to stejný neobolševismus, protože pokud někdo do školy zatahuje ideologii, aby změnil pohled dětí na svět a jejich názory, například jejich sexualizací v dětském věku, což stojí proti logice klidného a vyváženého dospívání, pak je to ideologie, nic jiného.“
Nechyběl ani starý dobrý „zlý Němec“ (opět nelze nepřipomenout střet Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem a tehdejší protiněmeckou rétoriku současného českého prezidenta). V Polsku se jeho zosobněním tentokrát stal Axel Springer, vlastník deníku Fakt a Philipp Fritz, varšavský korespondent Die Welt. „Chce snad koncern Axel Springer s německým rodokmenem, který vlastní deník Fakt, ovlivňovat volby v Polsku? Je to tak? Německo chce vybírat polského prezidenta? To je odporné a já s tím nesouhlasím,“ komentoval Duda obálku Faktu, který publikoval text věnovaný spornému případu udělení prezidentské milosti.
Samotná média se stala důležitým tématem kampaně. Zatímco Zeman proti České televizi vystupuje, TVP Dudu podporuje. Dudovým protivníkem se naopak stala soukromá TVN. Podle zprávy OBSE nebyla veřejnoprávní televize nestranná a otevřeně stála za úřadujícím prezidentem. Reportáže z Dudovy kampaně v TVP vypadaly spíše jako předvolební spoty, stejně zajímavé byly debaty před prvním kolem. Prezident Duda se, na rozdíl od prezidenta Zemana, účastnil obou. Na jeho rozhodnutí měly nepochybně vliv jak mediální sympatie, tak schopnost dobře vystupovat na veřejnosti. Před druhým kolem se ovšem situace změnila. Poprvé se tak v Polsku neuskutečnila prezidentská debata obou kandidátů. Každý z nich se ve stejném vysílacím čase zúčastnil různých „debat“. Duda v TVP, Trzaskowski v TVN.
Oslovit mladé i staré
Nejotevřenější boj svádějí kandidáti tradičně o nejmladší voliče. V tomto ohledu měl Duda na kontě již několik úspěchů. Jeho kampaň v roce 2015 měla zvláštní část zaměřenou pouze na mladé – a byla velmi úspěšná. Tehdy mu pomohla jeho dcera a stala se tváří řady akcí. I letos se Duda rozhodl nejmladší voliče získat na svou stranu a odvážně vyzkoušet nové trendy: založil si mimo jiné konto na TikToku nebo rapoval v rámci akce Hot16Challenge2. V polštině se ujalo spojení, kterého přitom užil: „ostrý stín mlhy“ (ostry cień mgły). Na internetu se kromě memů a jiných narážek objevily i vážně míněné diskuse, které text spojovaly s různými aktuálními problémy, mimo jiné s koronavirem. Viditelně po Dudově boku ale tentokrát chyběla rodina – žena i dcera se objevovaly jen v klíčových okamžicích kampaně.
Mimořádná situace a nemožnost vést fyzickou kampaň v plném rozsahu zrodila novou, vnucenou formu „přímého“ kontaktu s voliči, Q&A na Facebooku. Prezident tak na mladé působil jako moderní znalec současných technologií, ale i trendů, když například odpovídal na otázku zaměřenou na delegalizaci k-popu. Před staršími pak hrál roli „normálního chlápka odvedle“. Jedna z otázek, které dostal, přišla od Michala, kterého zajímalo, jestli k němu prezident přijde po karanténě na grilování. Prezident nonšalantně odvětil, že má k té krkovičce určitě zajistit chmelové nápoje a že to není problém.
Epidemiologická situace nicméně nejvíce ohrožovala nákazou ve volebních místnostech nejstarší voliče, podstatnou část voličské základny Andrzeje Dudy – bylo nutné zaplašit jejich strach z koncentrace lidí u volebních uren. „Všichni, především senioři, nebojme se, pojďme volit. Je to důležité, abychom mohli pokračovat v této spravedlivé linii vývoje,“ přesvědčoval občany premiér Morawiecki v Tomaszówě Lubelském. I tady se objevilo netradiční řešení. Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlásilo, že obec do dvaceti tisíc obyvatel, která bude mít nejvyšší volební účast, získá hasičský vůz. Pomohla také církev, která podle zprávy OBSE viditelně vyzývala k volbě úřadujícího prezidenta.
Dvě, nebo tři Polska?
Polští i čeští komentátoři shodně zdůrazňují, že prezidentské volby potvrzují hluboké rozdělení společnosti, dvě vize Polska. S podobným ohlasem se setkaly výsledky voleb v roce 2018 v Česku. Když se ale na výsledek podíváme z pohledu statistických dat, podobně jako na české straně se ukáže, že vize jsou tři, protože stejně početná skupina voličů nevolila nikoho. Kdo jsou ti lidé? A kde je najdeme? Možná, že Polsko – abychom parafrázovali další slogan kampaně – pro ně už není nejdůležitější, protože žijí a bydlí jinde? Prezident Duda ihned po vyhlášení výsledků změnil rétoriku, omluvil se a stejně jako před pěti lety slíbil, že se bude snažit smiřovat. Letošní kampaň mu v tom ale rozhodně nepomůže. Jejím hlavním cílem v krizové době bylo zapomenout na pandemii a posílit víru v to, že pokud ho budou Poláci volit, budou se mít pořád dobře. A tak tedy: ať žije Polsko!
Autorka je polonistka.
Text vznikl v rámci projektu Transformations of pre-election discourses in Poland and the Czech Republic after 1989: political genres, communication strategies, media images.