Zatím poslední román úspěšné britské spisovatelky Sarah Perryové se odehrává v současné Praze. Inspiračním zdrojem mnohovrstevnatého textu, který přidává k magickým a pitoreskním postavám tradičního pražského fantastična novou legendu, byl nejen autorčin stipendijní pobyt, ale i irský gotický román.
Praha. Stověžatá. Matka měst. Matička s drápy. A také matka nejrůznějších pitoreskních literárních postav a symbolů, jež pregnantně popisuje Angelo Maria Ripellino ve své klíčové bohemistické publikaci Magická Praha z roku 1973. V pražské kultuře a literatuře defilují prazvláštní panáčci, golemové, loutky, voskové sošky, hrací automaty i samotný Věčný Žid. Kafkův Odradek či Golem Gustava Meyrinka svým rozporuplným charakterem reflektují proměnlivou povahu hlavního města, jeho přitažlivost i nepřátelství ve vztahu ke svým obyvatelům. Roku 2018 přidala britská spisovatelka Sarah Perryová v románu Melmoth k těmto pražským literárním blížencům další exemplář.
Melmoth, Melmotte neboli česky Melmotku pojí s výše uvedenými postavami téma putování a vědomí viny. „Asi víš z Bible, že k Ježíšovu hrobu přišlo několik žen a našly ho prázdný s odvaleným náhrobním kamenem, a že přímo v té zahradě spatřily návrat Božího syna. Ale jedna z nich později popřela, že znovuzrozeného Krista opravdu viděla. Proto je odsouzena věčně chodit po světě bez oddechu a domova, dokud se Kristus nevrátí. Takže pořád všechno pozoruje a vyhledává ty nejzoufalejší a nejzkaženější věci v celém tomhle zoufalém a podlém světě. Přináší svědectví tam, kde chybí svědci, a doufá, že dojde spásy.“ Krom pražských reálií je však nutné připomenout ještě jeden zdroj, na který Perryová tematicky i formálně navazuje. Proslulý irský gotický román Poutník Melmoth od Charlese Maturina z roku 1820 (česky 1972) aktualizuje mýtus faustovský – Melmoth je svědkem všech hrůz světa výměnou za sto padesát let života darovaných ďáblem. Protagonistova snaha nalézt člověka, s nímž by svůj osud vyměnil, je zachycena v sérii příběhů zasazených v odlišném časoprostoru.
Hra s žánrovými konvencemi
To je i postup Sarah Perryové – tajemná Melmoth se v románu objeví díky jedné z postav, jež studuje cizí literární díla: vyjevuje se v autobiografii starce, který coby chlapec za protektorátu zradil přátele, v reportážích fotografky Anny Marney ze třicátých let v Turecku, která však zachycuje svědectví muže zodpovědného za masakr arménských dětí z počátku 20. století, v dopise manžela manželce z poloviny sedmnáctého století. Hlavní vyprávěcí linie je ovšem svázána se současnou Prahou. Zde žije protagonistka románu Helena Franklinová, britská emigrantka, která se v Čechách živí překlady návodů k ovládání praček. Její asketická existence v samém srdci Starého Města pochopitelně ve čtenáři budí zvědavost, a když se začne obávat přítomnosti samotné Melmoth, je zřejmé, že i její osud skrývá tajné provinění. Její příběh se odehrává na Filipínách, a byť není ani třicet let starý, obsahuje tytéž motivy jako zmíněné narativní linie. Nejde jen o tajemnou ženu, jež dokáže ve vteřině stárnout i nabývat na velikosti, přízrak s krvácejícíma nohama zahalený v černých šatech a přesladké vůni konvalinek.
Perryová již ve svém debutu Po mně potopa (2014, česky 2018; viz A2 č. 4/2019) i v druhém románu Nestvůra z Essexu (2016, česky 2018; viz A2 č. 26/2018) důmyslně pracuje s žánrovými konvencemi a čtenářským očekáváním. I zde je ústřední motiv, tedy samotná Melmoth, ambivalentní. Snáší svůj trest, ale bojuje za svou spásu – stejně jako její oběti. To, že jejich úsilí vidíme coby čtenáři ještě očima někoho dalšího, který o něm svědčí, ukazuje, že nejsou zatraceni a odsouzeni bloudit světem jako Melmoth. Důraz na to, že i čtenář se stal aktérem v osudech postav a je nucen se zapojit, je reflektován občasným – a o to významotvornějším – využitím apostrofy či druhé vyprávěcí osoby. „A protože se nepodívá, musíš to udělat ty – ano, tam za tím zábradlím, a ještě kousek dál za tím zaparkovaným autem – počkej chvilku, nech oči, aby si zvykly na tmu, a už to vidíš, že ano?“
Různé podoby svědectví
„Sejde z očí, sejde z mysli,“ říká se. V přítomném románu to však neplatí. Téma paměti a toho, co v ní ulpívá, přesahuje lehce hororový žánr s číhající Melmoth, byť schopnost Perryové vykreslit tajemnou městskou atmosféru či hrůzy páchané obyčejnými lidmi je mimořádná. Motiv svědka tu má několik podob, od tichého přihlížejícího přes osobu, která se na hříších druhých přiživuje, až po toho, kdo vidí a nezapomíná proto, aby zabránil dalším nepravostem. Stejně jako Golem Gustava Meyrinka jde o symbol odrážející různorodost typickou pro moderní společnost. Zásadní otázka zní, co s odsouzeníhodnou minulostí – ať už osobní nebo národní? Autorka nazírá hříchy velkých dějin optikou žánrů založených na osobní perspektivě, jako jsou autobiografie, zpověď, dopis. Pakliže jednotlivci mají vlastní svědomí (ať už mu říkají Melmoth či nikoli), kdo trestá skutky celých vlád, národnostních skupin nebo církví? Kdo je sleduje a kdo odčiní jejich vinu?
Jde o otázky, které pramení z různých časoprostorových charakteristik jednotlivých vyprávěcích linií románu. Jejich rozdílnost a zároveň jejich spřízněnost motivem Melmoth však v důsledku poněkud oslabují sílu románu. Perryová dokáže pomocí zkratky či výstižného detailu trefně portrétovat exotiku i české reálie, ale poselství příběhů je poněkud repetitivní. I samotná Melmoth, popisovaná počtvrté, ztrácí svou moc. Třetí román Sarah Perryové rozhodně nesejde z mysli, ale pravděpodobně se do ní zapíšou spíše jeho jednotlivé působivé obrazy než univerzální myšlenka.
Autorka je anglistka.
Sarah Perryová: Melmoth. Přeložila Rani Tolimat. Argo, Praha 2020, 280 stran.