Důmyslný derviš Cide Hamete Benengeli a jeho cesty

Cide Hamete Benengeli byl arabský derviš a cestopisec, jeden z vypravěčů románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Ve druhém dílu Dona Quijota čteme: „Prý stojí v originálu této historie, že překladatel přeložil tuto kapitolu jinak, než ji napsal Cide Hamete, který v ní žaluje sám na sebe, že vzal do rukou příběh tak suchý a volnost vylučující, jako je historie o donu Quijotovi. (…) A poněvadž se omezuje a uzavírá do úzkých mezí vypravování, ač by byl schopen, mocen a vzdělán pojednati o celém vesmíru, žádá, aby jeho práce nebyla zneuznána a aby byl pochválen, ne snad za to, co napsal, ale za to, co vědomě nenapsal.“ Ovšem Cide Hamete nám zanechal i jinou knihu, a sice zprávu o svém putování Afrikou. Z tohoto textu vybíráme alespoň dvě kapitoly.

O lidech z pralesů

Můj velký předchůdce Ibn Battúta – ať mu nebeský vítr čechrá plnovous – si ze svých cest po horách Serendipu přivezl tento příběh: „V těchto horách žije nesmírné množství opic, které jsou černé barvy, mají dlouhé ocasy a samci mají vousy jako muži. Šejch Osmán, jeho synové i jiní lidé vyprávěli, že tyto opice mají náčelníka, kterého poslouchají, jako by byl sultánem. Náčelník si připevňuje na hlavu svazek listí a chodí opíraje se o hůl. Po jeho pravici a levici jdou čtyři opice s holemi v rukou, a když si král sedne, stojí tyto opice za ním, zatímco jeho ženy a děti sedí před ním. Tak zasedá každý den a ostatní opice přicházejí a usedají v určité vzdálenosti od sultána. Pak jedna z těch čtyř opic k nim něco promluví a všechny se vzdálí. Za chvíli potom přinesou banány, citróny nebo jiné ovoce a náčelník to sní se svými dětmi a těmi čtyřmi opicemi. Jistý jogí také vyprávěl, že viděl ty čtyři opice, jak bijí v přítomnosti náčelníka jakousi opici klackem a jak jí potom vytrhaly chlupy.“¹

Často jsem na toto vyprávění myslel během svého putování Afrikou, když jsem doprovázel domů maimúnskou matku s dítětem. Vysvobodil jsem je ze zajetí sultána země Zandž, jemuž je předtím daroval konžský král jako okrasná zvířata – ale to je zase jiný příběh.

Cestovali jsme všichni tři na mé velbloudici, která nás pohodlně unesla, protože maimúnové, šťastné opice², dorůstají velikosti zhruba čtyři pídě. Z hlav jim rostou chocholy hustých vlasů a ženám se z klína vychlipuje cosi připomínající okvětní plátek orchideje. Putovali jsme na jih k řece Kongo, za níž leží domovina těchto pralesních lidí.

Projeli jsme územím lidojedů, kteří nosí v uších velké kruhy a o nichž jsem od zanžského sultána slyšel strašlivá vyprávění – jednou ho prý přijel navštívit jejich král se svým doprovodem a sultán jim poskytl svoji služebnou; oni ji však snědli a potřeli si tváře její krví, pochvalovali si zvláště chuť jejích dlaní a ňader. Nám však lidojedi neublížili, protože maso bělochů³ pokládají za nezralé a maimúnové pro ně nejsou lidé.

Cestou k řece Kongo jsme na pláních pozorovali také zvíře jménem hyena, o jejíchž zvycích zde přičiním poznámku. Tito tvorové obývají například opuštěná termitiště a jejich chování je pro člověka odporné, a lidé jimi proto velice pohrdají. Za největší lahůdku považují hyeny vlastní zvratky, pojídají také svá lejna, uléhají do kaluží své moči a kořist usmrcují tak, že jí zaživa vyrvou útroby. Ale tyto hyeny zároveň dovolují svým mláďatům sát mléko mnohem déle než ostatní šelmy a do doupěte jim nosí na hraní rohy ulovených zvířat. Oblíbil jsem si je. Ostatně lidé si zase cení kávu z lejna zvířete jménem cibetka, které připomíná krysu, a jenom Bůh – On je slitovný – smí soudit, jaké obyčeje jsou ty správné.

Když jsme vjeli do pralesa, začala být velbloudice neklidná, ale přemluvil jsem ji vlídnými slovy, aby šla dál. Čeřila porost jako koráb vody oceánu a myslím, že hlavně strach z její velikosti a cizokrajného zjevu bránil pralesním lidem, aby na nás zaútočili. Pokřikovali na nás tedy jen z korun stromů – byli podobní maimúnům, ale silnější a hrubší; vesničané žijící v okolí pralesa jim říkají damdam⁴. Tito tvorové vykonávají podobné obřady jako vesničané, kupříkladu také vrší kameny před posvátnými stromy. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli stromové obřady vymysleli damdamové nebo vesničané a kdo se po kom opičí.

Na břehu řeky Kongo jsem pro sebe a maimúny vydlabal člun z vykotlaného kmene, velbloudice vodu přeplavala. Maimúni ani damdamové nedokážou vyrábět lodě a nemohou řeku sami překonat. Žijí tedy na svých březích a nevědí jedni o druzích, což je štěstí zvláště pro maimúny.

Shledání navrátilců s jejich kmenem bylo radostné, ach, tak bouřlivě radostné, až se o tom ostýchám psát. Všichni se začali líbat a různě olizovat a oddávat se nestydatostem.

Protože jsem s nimi nějakou dobu zůstal, zjistil jsem, že podobně to vypadá, i když se setkají dva maimúnské kmeny. Zatímco u damdamů takový střet prý provází spousta řevu a někdy i krve a rozsápaných těl, u maimúnů se obě vůdčí matky – maimúnské kmeny totiž vždy vedou ženy – posadí rozkročmo proti sobě a třou se, jak to s oblibou dělají dívky v sultánských harémech, mám­-li věřit Šeherezádiným vyprávěním.⁵ Posléze se přidají i muži, kteří se, visíce přitom často za ruce na větvích, vzájemně přetlačují vztyčenými pyji a nakonec se obě tlupy prostoupí v rytmickém spojení. Přemýšlel jsem, kolik je v tom slasti a kolik soupeření, kolik strachu a kolik radosti, a uvědomil si, že oboje je spjato a že zřejmě vidím cosi jako bitvu rozkošníků, při níž není žádný život zmařen, ale naopak občas nějaký počat.

Velbloudice uvykala živobytí v pralese, učila se, které traviny a větve jsou hodné jídla, a když se do mé blízkosti připlížil jedovatý had nebo pavouk, zahnala ho přesně mířeným plivancem. Já jedl to, co maimúnové, tedy hlavně plody stromů, med, vejce ptáků, různé hmyzí larvy, jen listí a syrové maso ulovených opiček jsem vynechal. Maimúnové vyrábějí ostré kamenné nože – s dovedností, jakou jim můžu jen závidět –, ale používají je jen k porcování masa, nikdy ne k boji. Vzácné hostiny, při nichž se rozdělovalo opičí maso, se stávaly jakousi slavností, při níž se pospolitost kmene očišťovala krví, a jedině tehdy jsem jim v očích zahlédl výrazy šelem.

Napadlo mě, že zručnost, s jakou zhotovují nože, by mohli využít k výrobě sekyr na kácení stromů nebo ke stavbě lodí, ale zdálo se, že svět na druhém břehu ani na druhé straně pralesa pro ně vůbec neexistuje. Často se stěhují, nikdy nezůstanou dlouho na jednom místě, ovšem prales byl pro zakládání nových osad velký dost. Maimúnské děti mi svým smíchem připomínaly děti v ulicích alžírské Kasby a chvílemi jsem si v osadě maimúnů připadal jako v jedné ze sedmi rajských zahrad.

Účastnil jsem se i jejich obřadů. Maimúnové uctívají vodu, tančí pod vodopády a vzrušeně do nich hledí, snad v takových chvílích ve zpěněné vodě zahlédnou přítomnost Boha – On je veliký. Cítil jsem, že tady mi k ničemu není Ibn Battúta ani moudrost řecká, perská, arabská nebo latinská, jako bych byl u konce popsaných cest.

Všechna slova maimúnské řeči mi zněla stejně, jako hvízdání a skřeky, proto jsem je učil svému jazyku. Chápali rychle a já jim vyprávěl příběhy o pouštních džinnech nebo dobrodružných výpravách prince Šakkrána, ale maimúni, i když se naučili rozumět slovům, nechápali, co jimi označuji – neznali válku ani touhu po bohatství a přišlo mi, alespoň zpočátku, že je takové věci vůbec nezajímají.

Přiznávám, že někdy jsem se mezi nimi cítil osaměle. V takových dnech jsem chodil k okraji pralesa a z houštiny sledoval dění v království Kongo. Uklidňoval mě pohled na boje mezi králi a jejich syny i na vpády loupeživých Franků, kteří zajímali černochy, aby je kdesi na západě nutili pěstovat cukrovou třtinu.⁶

Došel jsem však k závěru, že maimúnové nejsou lepší než my ostatní, že jejich chování je předurčeno místem, kde žijí; jak o tom psal velký Al­-Džáhiz – ať mu andělé dolévají zlatý inkoust –, než na něj spadla jeho vlastní knihovna. Maimúnové žijí v rozlehlém pralese, kde je pro každého dost místa i hojnost jídla a nic je nenutí válčit. Ale i u nich někdy teče krev, a kdyby je kdysi Bůh – On je nekonečný – neoddělil řekou od jejich bratrů, byli by dnes maimúnové i damdamové někým úplně jiným.

Strávil jsem v jejich osadách rok, nebo snad několik let, nevím, přestal jsem měřit čas. Postupně jsem však zjišťoval, že moje přítomnost v maimúnech vyvolává neklid, nebo snad dokonce pýchu. Kmen, u nějž jsem pobýval, nás nechtěl ukazovat návštěvníkům z ostatních kmenů a zvláště mladíci začínali být nedůtkliví a přestávali naslouchat matce vůdkyni. V té době jsem taky onemocněl. Snad jsem snědl nějaké jedovaté bobule, snad mě i přes Serendipitinu péči kousl pavouk, už si nevzpomínám, a co se dělo pak, vidím jako v horečce.

Zkrátka – jednoho dne do pralesa vtrhli Zandžové vedení kouzelníkem. Pamatoval jsem si ho z paláce, to z jeho rukou jsem tehdy vyrval maimúnskou matku s dítětem – prováděl na nich různé nelidské pokusy, o nichž pojednám na jiném místě tohoto vyprávění. Zandžové přes řeku postavili most, káceli stromy a maimúny zaháněli hloub do pralesa, některé ovšem chytali živé a svazovali je provazy.

Kouzelník se nade mnou vztyčil se svým ochočeným gepardem na řetězu.

„Jsme jako dvouhlavý had, jehož hlavy spolu zápasí o sousto potravy, která ale skončí ve stejném břiše,“ smál se. „V paláci jsme spolu zápasili o pár těchto opic. Tehdy jsi zvítězil ty, dnes jsem vyhrál já, ale budoucnost, jejich i naše, je daná, a my ji nezměníme.“

Řekl jsem mu, že jsem nemocný, a požádal ho o některý z léků, jejichž účinnost v paláci zkoušel právě na maimúnech.

Kouzelník se přestal smát, poklekl ke mně a mezi zuby mi vsypal bílý prášek. Brzy se mi udělalo líp. Tak mi hadí kouzelník zachránil život, ačkoli v tu chvíli, když se mi pročistil zrak a já pohlédl na zničenou maimúnskou osadu, bych radši umřel.

Kouzelník mi pak vysvětlil, že Zandžové potřebují půdu, protože jejich pole nerodí, a že je kvůli zabrání pralesa asi čeká válka s královstvím Kongo. Čas zase začal existovat, byl nejvyšší čas jet dál. Osedlal jsem velbloudici, rozloučil se s kouzelníkem a vyjel s těžkým srdcem z pralesa, odkud jsem ještě dlouho slyšel údery sekyr.

O pouštním městě

Nemohl jsem pokračovat dál na jih, protože bych musel projet královstvím Kongo, kde po kouzelníkově vpádu do pralesa byli lidé přicházející ze země Zandž pokládáni za sultánovy zvědy. Vydal jsem se proto na západ. Opustil jsem povodí řeky Kongo a putoval okrajem pouště, kde se beztak velbloudice pohybovala s největší jistotou.

Jednoho dne jsem dojel do trosek starého města zpola zavátého pískem, které obývali spolu s kobrami, ještěry a dikobrazy lidé z kmene dihanů.⁷

Dihanové zbožňují smrt a chovají odpor k plození dětí, takže potomky si opatřují nejčastěji únosy na loupeživých výpravách. Když se lidé z přepadených vesnic brání, je mnohdy nějaký dihanský bojovník zabit, takže tyto nájezdy jsou pro dihany zároveň vítaným zdrojem pohřbů.

Věřím, že jejich vztah ke smrti a pohřbívání vychází z toho, že se považují za dědice lidí, kteří v pradávných dobách město vystavěli. Dihanové dokážou číst jejich písmo; jenže slova básníků a učenců, zapisovaná snad na tenké pergameny nebo křehké papyry, se dávno změnila v prach rozvátý pouštním větrem – a z písemnictví toho zmizelého lidu se zachovaly jen bezvýznamné pozdravy kupců vryté do velbloudích kostí a hlavně nápisy na hrobech. Dihanové se tak stali dědici někdejšího pohřebnictví a prastaré kamenné náhrobky se snaží zastínit vlastními monolity, čím dál většími, a do nich vrývají stále delší smuteční řeči v mrtvém jazyce. Této činnosti věnují dihanští muži většinu času, pokud zrovna neloupí. Jednotlivé rody spolu soupeří, kdo bude mít vyšší, vznešenější náhrobek s delší litanií, a v tomto spatřují společenský pokrok.

Dihanské ženy zase krášlí těla nebožtíků nádhernými malbami. Aby se ve svém umění zdokonalovaly a nevyšly ze cviku, když není dost mrtvých, malují i na svá vlastní těla. Tomuto zvyku ostatně vděčí jejich kmen za své jméno. A myslím, že to, co mělo původně být jen cvičením a přípravou na malování nebožtíků, postupem času nalezlo smysl samo v sobě a stalo se pro ženy vášní, stejně jako pro muže tesání náhrobků. I před cizinci dihanky ochotně odhalují nahotu svých maleb – a dihanští muži nežárlí, jako by všechny věci života byly pod úroveň tohoto lidu.

Při svých loupeživých nájezdech dihanové chytají pro své ženy ptáky a motýly s pestrobarevnými kresbami na křídlech, na břehu řeky Kongo sbírají plže s ulitami stočenými podle zlatého řezu; z úžasu nad jejich krásou je zabíjejí a napichují do svých sbírek. Dihanské ženy tyto vzory vkládají do svých arabesek a využívají, stejně jako zvířata, vlastní těla k vyjádření své podstaty.

Procházel jsem ulicemi vytesanými do skály a prohlížel si zavlažovací soustavy, o jejichž využitelnosti dihanové nevěděli nic. Představoval jsem si dávné lázně s horkou vodou, kanalizaci či nymfeum s fontánou zasvěcenou božstvům pramenů a vyprávěl jim o tom, ale neudělalo to na ně žádný dojem. Nezajímala je božstva pramenů, měli své bohy, a ani o ty se vlastně příliš nezajímali, kromě boha smrti. Dihanové byli snášenliví vůči cizímu, své zvyky nikomu nevnucovali, ale bylo to hlavně z nezájmu a přezíravosti. Věřili, že jsou beztak předurčení, aby jednou vládli světu – tato víra vycházela z pradávného dihanského mýtu, jehož znění si už však nikdo nepamatoval.

I tady, stejně jako mezi maimúny, ztrácelo měření času smysl. Ale zatímco v pralese člověk neustále prožíval bezprostřednost okamžiku, tady v troskách pouštního města byla každá chvíle nekonečná jako smrt.

S úlevou jsem jejich město opustil, abych putoval dál na západ k osadám Franků, a pořád jsem nevěděl, co je člověk a co si má ve světě počít.

1 Přeložil Ivan Hrbek.

2 Maimún znamená „šťastný“, ale také „opice“; jde o těžko přeložitelnou slovní hříčku.

3 Cide Hamete Benengeli byl Arab, tedy běloch ve srovnání s černou populací rovníkové Afriky.

4 Damdam znamená „zlostný“.

5 Lesbická láska (arab. saháka, „tření“) byla vedle onanie hojně pěstována v harémech, jako u mužů pederastie – dodává k tomu arabista Felix Tauer v komentovaném vydání Příběhů tisíce a jedné noci.

6 Cide Hamete má zřejmě na mysli výpravy portugalských osadníků, kteří zakládali plantáže na ostrově Svatý Tomáš u západního břehu Afriky.

7 Dihan znamená „malíř“.