Jsi holka, nebo kluk?

Angličtina je genderově celkem neutrální jazyk, jako neutrální zájmeno se běžně používá „them“. Čeština je oproti angličtině velmi genderovaná. Jak je na tom maltština?

Reb Xiberras (RX): Maltština je ještě o něco genderovanější než čeština. Když jsem bylo v Praze minulé léto a chodilo jsem na jazykové kursy, zjistilo jsem, že v češtině se to dá docela šikovně vyřešit, a to středním rodem. Můj učitel češtiny mi napřed úplně nerozuměl a nechápal to, ale po nějaké době přistoupil na to, že jsem se pro sebe rozhodlo používat tenhle rod. Říkalo jsem „mám rádo“ a znělo to prostě přirozeně, líbilo se mi to. Učitel to začal akceptovat v testech i domácích úkolech, což bylo velmi milé. V maltštině nic takového neexistuje, všechno je buď maskulinum, nebo femininum. Až mi to řazení objektů na „ženské“ a „mužské“ přijde absurdní. Moji blízcí a přátelé mě oslovují v plurálu, tak jako v angličtině, a rychle si na to zvykli. Když jste nebinární, jazyk dokáže být velkou překážkou, ale když se chce, všechno jde vymyslet. U některých jazyků je to složitější, u jiných jednodušší, jako třeba v němčině nebo ve švédštině, kde se používání neutrálních zájmen stalo běžnou záležitostí.

Český střední rod se ale používá hlavně pro předměty, a někdo by s tím tedy mohl mít problém. Na druhou stranu Romina/Roman Kollárik, slovenský aktivista, oscilující mezi ženským a mužským rodem, ve svém textu Výkrik také používá střední rod, takže jistě nejde o nic ojedinělého. Psaná forma kromě toho nabízí možnost pracovat s lomítkem či hvězdičkou a psát jak mužskou, tak i ženskou koncovku.

RX: Ať už se střední rod používá pro cokoli, máte ho k dispozici a může být používán. To je právě krása jazyka – neustále se mění a adaptuje. Používání lomítka či hvězdičky je stále binární, takže pro mě by to nefungovalo. Proto v angličtině a maltštině volím genderově nespecifikovaný plurál, ale myslím si, že nejlepší je využít možnosti daného jazyka.

Tahle konverzace jen dokazuje, jak málo toho o nebinární identitě víme. Můžete trochu přiblížit, co se jí označuje?

RX: Nebinární člověk je někdo, kdo se plně neztotožňuje s jedním ze dvou binárních genderů – tedy ani s ženským, ani mužským. Fluidní může být sexualita a stejně tak i gender. Ti, co se ztotožňují s genderem, jenž jim byl přiřazen při porodu, jsou pak označováni slovem cisgender, ti, co se s ním neztotožňují, spadají pod zastřešující termín transgender. To zahrnuje jak lidi, kteří se ztotožňují s „opačným“ binárním genderem, tak i ty, kdo se zkrátka neztotožňují s tím, co jim bylo přiřazeno. A to zahrnuje i nebinární jedince.

Sešli jsme se hlavně kvůli vašemu společnému výstavnímu projektu Holka, nebo kluk?. Na co se zaměřuje?

RX: Jakožto nebinární aktivista jsem chtělo přiblížit širšímu publiku, jak vypadá nebinární život, a fotografie se k tomu skvěle hodí. Když Joanna pracovala ještě jako redaktorka v deníku The Malta Independent, udělala se mnou rozhovor o nebinaritě, a jelikož na ten rozhovor rádo vzpomínám, chtělo jsem s ní navázat spolupráci. Rozhodli jsme se zpracovat příběhy dvou nebinárních lidí, jednoho z Malty a jednoho z Goza, druhého největšího ostrova Maltského souostroví. Ač od sebe ostrovy dělí jen zhruba šest kilometrů, panuje na nich rozdílná mentalita – Gozo je mnohem konzervativnější. Jde tak o kontrast a porovnání těchto dvou prostředí. Joanna je z Malty, já pocházím z Goza. Na projektu s námi spolupracuje také fotožurnalistka Miguela Xuereb. Náš výstavní projekt je součástí oficiálního programu Malta Pride a bude k vidění po dobu dvou týdnů – jeden týden na Gozu, jeden na Maltě.

Na jaké příběhy a témata se ve své tvorbě zaměřujete?

Joanna Demarco (JD): Já se v posledních deseti letech soustředím převážně na roli sociálních médií a technologií a na to, jak ovlivňují naše životy. Ale můj úplně první fotodokumentární projekt byl zaměřen na transčlověka, a proto jsem si o této problematice na Maltě hodně zjistila. Ačkoli to tedy není moje hlavní zaměření, zdejší LGBT+ komunita mne zaujala. Na Maltě je mnoho příběhů, které nejsou na první pohled vidět, a právě těm se ráda věnuji. Před dvěma lety jsem fotografovala svatbu prvního místního trans­gender politika, Alexandera Mangiona. Zabývala jsem se také genderovými klinikami, které vláda slíbila, ale dlouho žádnou nezřídila – a teď máme jen jednu. Jsou důležité hlavně pro transgender muže, kteří potřebují gynekologickou péči.

Při jaké příležitosti jste Reb Xiberras požádala o rozhovor?

JD: Bylo to v době, kdy se vedla debata o možnosti změny označení genderu na neutrální, tedy X, než to bylo uzákoněno v roce 2017. Jen dva roky předtím bylo schváleno GIGESC, nařízení o genderové identitě, genderovém vyjádření a pohlavních charakteristikách. Jde o několik zákonů zamezujících diskriminaci na základě genderové identity či vyjádření, tedy o úplné základy. Zahrnuje ale také zákon ochraňující intersex lidi při narození. Když se narodí dítě s nejednoznačnými pohlavními znaky, není mu přiřazen žádný gender, dokud nedospěje a nerozhodne si ho samo. V neposlední řadě sem byl zahrnut i zákon dovolující transgender osobě změnit si označení pohlaví v osobních dokumentech bez jakéhokoli psychologického posudku či nutnosti svolení kohokoli jiného.

Možnost legálně vystoupit z genderové binarity je v Evropě asi poměrně ojedinělá?

RX: Je to tak. Některé země mají něco trochu podobného – v Dánsku nebo Nizozemí nemusíte mít v občanském průkazu či v cestovním pase pohlaví uvedeno. Ale nejde o možnost volby třetího genderu. Například v zaměstnání jste pak stejně řazeni podle genderu, není to tedy úplně nejlepší řešení.

To, že si transgender lidé mohou sami úředně změnit své pohlaví, je také velmi progresivní. Situace v Česku, kde je k úřední změně nutné podstoupit sterilizaci, je oproti tomu naprosto žalostná.

RX: Je to realita mnoha evropských zemí. Je to také důvod, proč se mnozí translidé cítí jako v rámci LGBT+ komunity upozadění. Ve většině zemí je totiž prvním krokem zákon poskytující určitá práva stejnopohlavním párům a až potom přicházejí na řadu práva translidí. Je to taková dvojitá diskriminace.

Byly tedy stejnopohlavní svazky prvním krokem také na Maltě?

JD: Ano a ne. Registrované partnerství bylo uzákoněno v roce 2014, civilní sňatky v roce 2017.

To je hodně změn v krátkém časovém úseku…

RX: Ano, ale se zákony se rychle mění mentalita. Před uzákoněním registrovaného partnerství až osmdesát procent obyvatelstva věřilo, že jde o hřích a že by registrované partnerství pro stejnopohlavní páry nemělo být. A jen několik měsíců po uvedení tohoto zákona se to úplně prohodilo – průzkumy uváděly, že sedmdesát procent lidí se zákonem souhlasí.

JD: Zajímavé je, že GIGESC a ostatní zákony pro LGBT+ lidi vyvolávají dojem, že Malta je velmi liberální země. Je ale hodně oblastí, kde jsou neuvěřitelné mezery. Rozvody byly uzákoněny teprve v roce 2010 a například potraty jsou nelegální. I proto byl GIGESC docela překvapením.

RX: Nedávno probíhala velká debata ohledně antikoncepční pilulky po styku. Byly kvůli tomu i demonstrace.

Malta je výrazně křesťanská země. Jak si tedy vysvětlujete, že byly takto progresivní LGBT+ zákony schváleny?

RX: Faktorů bylo hodně. Helena Dalli, tehdejší ministryně rovnosti – která je dnes Evropskou komisařkou pro otázky rovnosti pohlaví – byla této problematice velmi nakloněná. Zároveň věřím, že šlo také o ekonomický kalkul. Je to tak u všech občanských práv – když se podíváme třeba na příklad poskytnutí péče o děti pracujícím matkám, výsledek byl také dvojí. Matkám to dalo možnost pracovat, ale zároveň to posílilo ekonomiku. Stejnopohlavní svazky zase Maltě umožnily profilovat se jako gay turistická destinace. Ale buďme upřímní, Malta je stále silně konzervativní a podniků pro queer lidi tu také moc není. Jediný způsob, jak se seznámit s ostatními queer lidmi, je buď prostřednictvím neziskovek a jejich akcí, nebo na každoměsíční party. Když ale nechcete flámovat a pít, prostor tu pro vás úplně není. Musíte si ho vytvořit sami.

Na jedné fotce, kterou jste, Joanno, pořídila, je maltský LGBT+ aktivista Christian Pace. O co na ní jde?

JD: Ta fotografie pochází z podzimních protestů minulý rok. Trvaly asi dva měsíce a byly vyvolány propojením politiků se smrtí novinářky Daphne Carouany Galizie. Pace, trans­gender muž, se zde připravuje na proslov před publikem. To samo o sobě bylo nevídané – nikdo z přednášejících během těchto demonstrací nebyl z žádné minority. Pace reprezentoval a zprostředkoval zklamání, které pocítilo mnoho LGBT+ lidí. Mnohým z nich přišlo, že všechny ty progresivní zákony byly jen populistickým krokem pro zamaskování jiných věcí. Nemyslím si sice, že to by byl hlavní důvod pro uvedení těchto zákonů, ale je to bohužel jejich neoddělitelná část. Maltská vláda není jediná, která přichází s progresivními kroky, aby působila pokrokově a věrohodně, je to jistá taktika. Mnoho LGBT+ lidí u nás se cítilo zneužito, když tyhle skandály vypluly na povrch.

RX: Slouží to také k omluvě jakéhokoli provinění, kterého se vláda dopustí, v takové situa­ci stačí jen poukázat na vše dobré, co kabinet vykonal. Je smutné, že se ocitáme v pozici, kdy víme, že mohlo jít jen o populistický krok, ale i tak musíme být vděční.

JD: Během práce na našem projektu jsem si začala všímat detailů, které mi do té doby naprosto unikaly – třeba téma adopce dětí LGBT+ páry, což navzdory maltským zákonům stále není jednoduchá záležitost. Dá se říct, že je tu iluze pokroku, který má ve skutečnosti mnoho nedostatků. Byl tu také další skandál: vládní politici byli přistiženi, jak používali hanlivá označení pro queer lidi – to jen ukazuje, jak upřímný jejich zájem o tuto komunitu doopravdy je.

RX: Další jasný případ je nedostatek vzdělávání a osvěty, které by takové nové zákony měly doprovázet. Po zavedení GIGESC a stejnopohlavních svazků měly být publikovány učebnice s duhovými rodinami. Skupina dvou tisíc rodičů protestovala proti jejich uvedení do škol, a ministr školství se je proto rozhodl stáhnout, místo aby podpořil dřívější rozhodnutí vlády. Za ty zákony jsem samozřejmě vděčné, například kdyby mě někdo napadl kvůli mému genderu, bude alespoň možnost naložit s takovým útokem jakožto s napadením z nenávisti. Minimálně právo je na mé straně – a to je vždycky lepší.

Nastaly nějaké zásadní změny v mentalitě po zavedení GIGESC?

RX: Co se týče stejnopohlavních vztahů, určitě ano. Co se týče přístupu k translidem, ani ne. A pokud jde o nebinární lidi, tak snad ještě méně. Jsme menšina uvnitř menšiny uvnitř menšiny. Stále jsou tu lidé, kteří této problematice nerozumějí, takže zůstává na nás aktivistech, abychom s tím něco dělali. Každý podobný zákon musí být doprovázen vzdělávací kampaní. Vždycky se budou objevovat nové a nové překážky. Jako tomu bylo například s onou genderovou klinikou – vláda se na začátku rozhodla ji zřídit v rámci psychiatrické nemocnice, což nás samozřejmě pobouřilo. Byli jsme frustrovaní, protože to bylo zrovna v době, kdy Světová zdravotnická organizace přestala označovat transsexualitu jako duševní poruchu. Připadalo nám to všem jako ohromný krok zpátky. Do čela nově zřízené exekutivní komise byl zvolen psychiatr. Navazovalo to tak na ten omílaný a nepravdivý narativ, že vybočující genderová identita nebo genderové vyjádření je projevem duševní nemoci. Právě skrze tyto momenty si člověk uvědomí, jak důležité jsou všechny ty malé, méně viditelné krůčky k opravdové implementaci daného zákona. Jako aktivista má člověk hodně práce i po uzákonění věcí, za které bojuje. Skrze vyjednávání s neziskovými organizacemi se vláda nakonec rozhodla kliniku zřídit v samostatném prostoru a exekutivní komise je multidisciplinární.

Hodně cestujete, určitou část svého roku trávíte v Praze. Jak se zde cítíte?

RX: V Česku se cítím trochu jako na ostrově Gozo. Je to konzervativnější prostředí, lidi v hromadné dopravě na mě civí. Vyrostlo jsem s notnou dávkou opovržení, a když sebou jako dítě opovrhujete, v dospělosti budete vždycky nachystaní bojovat, nebo utéct. Nikdy nevím, co dalšího ten civící člověk udělá. Myslím si, že je zde stále potřeba velké osvěty. Práva a vnímání translidí ale pokulhávají všude, stačí se podívat na poslední zprávu organizace ILGA: translidé jsou vždycky na chvostu, vždycky ti nejdiskriminovanější… Byli jsme svědky toho, jak v jednom roce šestnáct zemí poskytlo translidem nějaká práva, zatímco jedenáct jiných jim je vzalo. Občas mi přijde, že s každým krokem kupředu uděláme dva kroky dozadu. Musím přiznat, že v zemích východní Evropy se cítím o něco méně bezpečně – zírání se dá přejít, ale obtěžování se tak lehce neignoruje. Proto radši cestuji ve skupině lidí. Minulý rok jsem bylo na konferenci v Budapešti a během jednoho večera se mi staly tři takové incidenty. Skupina chlápků ke mně přišla a řvali mi do ucha: „Jsi holka, nebo kluk?“ To je věta, kterou slýchávám už od dětství, a požadavek specifikace na úředních a osobních dokumentech ji jen podtrhuje. To je taky důvod, proč byla tato otázka vybrána jako titul naší fotografické výstavy. Vždycky jsem tu otázku nenávidělo, a teď jsem se rozhodlo si ji vzít zpátky.